Dílna, ve které se zhmotní každý nápad

Vojtěch Vasko zhmotňuje. Nejčastěji zhmotňuje to, co by ho ani nenapadlo, ale někoho jiného to napadlo. Třeba drezínu, co se dá složit do auta. Dvoustrunnou basu z opravdického pádla. Skládací stan na střechu auta z překližky, to aby nešel propíchnout. Když za Vojtěchem přijdete s nějakým bláznivým nápadem, on nejen že neřekne ne, on se ještě snaží vymyslet, aby to opravdu fungovalo.

Dílna, ve které se zhmotní každý nápad
Už ani nevím, jak se přede mnou objevila na internetu stránka Zhmotňování nápadů. A protože sama mám nápadů spoustu, ale s tím zhmotňováním to trochu pokulhává, fascinovalo mne, že existuje někdo ochotný a schopný uskutečňovat nápady někoho jiného. (A teď nemluvím o klasických zakázkách, ale o věcech, se kterými je spousta práce a moc se na nich nevydělá. Třeba jídelní stůl z trabanta po dědovi, co bude ještě umět troubit a blikat.) A tak jsem se jednoho dne vydala za Vojtou do jeho dílničky ve sklepení bubenečského činžáku, zjistit o něm víc.

Tvořit má smysl

„Trávit den v činorodém duchu, něco vytvářet. To mě baví. Kdybych se celý den jenom flákal a nic nevytvořil, tak budu mít večer blbou náladu,“ vypráví mi Vojtěch a vysvětluje, že i proto se rozžehnal s bohemistikou a filozofií, které dříve studoval. Nebavila ho jen nehmotná věda. Ani jeho práce, prodávání v obchodě s hudebními nástroji, nevytváří žádné hmotné statky. „Nemá konec, na kterém by byl nějaký výsledek. A tak sedím sice přes den v krámu, ale pak zajdu do dílny na dvě hodinky a něco tvořím. Pak si můžu jít dát to pivečko,“ vypráví mi u pěkně vychlazených Únětic v hospůdce o vchod vedle.

Co se truhlařiny a výroby hudebních nástrojů týče, je Vojtěch ryzí amatér. „Mě by nebavilo být truhlář a dělat každý den pět židlí. Takhle je to pokaždé něco jiného. A žádný profesionál na dělání takových divných věcí není, tak si to můžu jako amatér dovolit nabízet,“ seznamuje mě se svým alibi pro to, že jeho výtvory nejsou řemeslně úplně dokonalé. Co umí, okoukal od tatínka modeláře, bývalého švagra truhláře a při gymnáziu na brigádě na pile. „Počítám i s tím, že tvořit takovéhle věci se nikomu jinému nechce.“ Ale Vojtovi se chce. A tak v dílně právě zhmotňuje metalovou akustickou kytaru, na kterou se dá hrát metal u táboráku.

[hide]

Něco, co není

„Většina lidí touží po něčem, co už je. Třeba v Ikei. Za mnou však chodí lidé, kteří chtějí něco, co není. Něco jiného. Divného.“ Polovina nápadů je zatím sice z Vojtovy hlavy a zhmotňování má jen jako malý přivýdělek, ovšem v budoucnu, až se přestěhuje se svou milou na vesnici, by se zakázkovou výrobou věcí, které nekoupíte, chtěl živit. Teď se alespoň nastěhovali do společného pronájmu. Dříve totiž bydlel Vojta na ulici… v zaparkovaném obytném autě. Jak jinak než vlastní výroby.

„To byla první velká věc, kterou jsem dodělal. Když už to stálo tolik prachů…“ S autem pak projel Evropu na turné se svými třemi kapelami a hrál u toho na svůj zelený kontrabas, další jeho zhmotněný nápad. „Díky cestování jsem si mimo jiné uvědomil, že v Česku je to dost fajn.“ V tom s ním souhlasím. V zemi, kde máme čas na „blbosti“, je vlastně dost fajn. Ať už to ve zprávách vypadá, jak chce.

A proč tenhle článek píšu? Někde na TEDxPrague jsem kdysi slyšela, že máme pouhých pět sekund na to, říci ano každému našemu novému nápadu, než nás naše mysl zahltí pádnými důvody, proč se do něj raději nepouštět. Můj šestiletý syn nemá problém to „ano“ stihnout. Na rozdíl ode mne. Já už jsem dospělá, a tak většinou na blbosti nemám čas. Jenže co jsou vlastně blbosti? Zkrátka, chtěla jsem vás i sebe trochu nakopnout. Pojďme zase, jako když jsme byli malí, říkat i nápadům, co vypadají divně, nereálně, bláznivě, prosté ano. Jako Vojtěch. Myslím, že pak to tu bude ještě víc fajn.* (PS: Redakce nenese odpovědnost za vaši vlastní blbost, pokud na tuto výzvu řeknete ano.)

Příběh houslí

„Před třiceti lety chtěl jeden chlapec hrát na housle. Když mu je maminka odmítla koupit, nevzdal se. Od souseda vyžebral lipový špalek, ve školní družině si obstaral rydla na linoryt a pomocí nich, sekyry, pily a nože vyrobil krk a tělo nástroje. Při výrobě hmatníku se chlapec rozhodl požádat o radu houslaře. Ten ovšem dítě s křivým a značně nestandardním nástrojem odmítl. Na dokončení housle čekaly třicet let. Na dokončení v dílně Vojtěcha Vaska.“

Fotka pádla

Na podzim jsem vyráběl basové pádlo. Vymýšleli jsme, jak udělat bezdrátový přenos, jak udělat ladění… Nakonec taková blbost vyšla na osmnáct tisíc, z toho dva byly pro mě. Ale je dobře, že takoví lidé, co jsou ochotni do svých nápadů investovat, jsou. Jen tak se dají nápady realizovat. Dělat umění či jakoukoli jinou činnost zadarmo je fajn, ale jde to vždy jen v malé míře. Až když se na to podaří sehnat prachy, začne to mít potenciál.

Koukněte na: www.zhmotnovani-napadu.cz

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/04

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné