Dětské akce nás stojí hodně nervů aneb „Nebreč, zítra půjdeme zase.“

Klidnou vinohradskou ulicí tiše plula obří kočka naplněná heliem. Holubi se klaněli, poštolky nevěřícně kroutily hlavami. Provázek pouťového balonku lascivně povlával ve větru, občas tak blízko země, až se zdálo, že se mi podaří ho chytit a zastavit tak trýznivý pláč dítěte zhrouceného na chodníku. Bylo to moje dítě. Byla to jeho kočka. Byl to náš problém.

Dětské akce nás stojí hodně nervů aneb „Nebreč, zítra půjdeme zase.“

Nenadálý stoupavý proud olízl žižkovský kopec a vynesl nebohou Hallo Kitty až tam, kam jen ptáci mohou. Pláč se změnil v srdceryvný vřískot a já si (pokolikáté už?) řekla: DOST! Mám dost všech mizejících balonků, hořících lampionů, padajících zmrzlin, frustrujících front. Už žádná Matějská, žádný Den dětí, žádné pálení čarodějnic, žádná Martinská světélka, zkrátka žádné zbytečné dětské akce, které, ač se vyvíjejí velmi slibně, končívají nářkem a bědováním. Vyrobíte důstojný čarodějnický hábit, naučíte se plést koště z proutí, namalujete děťátku na tvář netopýra, dáte si teplé pivo, poctivě vystojíte fronty u všech stanovišť… a stejně TO nakonec přijde. Těžce vydřený špekáček padá do ohniště a pohled na zuhelnatělou uzeninu pro tento den definitivně zastiňuje slunce. A jde se domů. S řevem.

Den dětí ve Stromovce. Desetimetrová fronta u skákacího hradu, sedmimetrová u cukrové vaty, stoupáme si do dvacetimetrové na koníčky. A stojíme a stojíme. A ještě pořád stojíme. Po půl hodině chce umořená holčička na skákací hrad. Snažím se o motivační proslov: „Teď už to přece nevzdáme, podívej, jak jsou krásní, chtěla bys jet na bílém, nebo na hnědém?“ Za další (po všech stranách velmi náročnou) půlhodinu se dostáváme na řadu a mé dítě je s planoucím zrakem vysazeno do sedla. Střih. Po dvou minutách. Záběr z podhledu: Kvílející holčička se zoufale drží uzdy i hřívy a vodič koně se jí snaží od zvířete odtrhnout, „ať se stihnou svézt i další děti“. Jsem nucena asistovat té drastické operaci a mám vztek. Na sebe, že jsem se zase dala nachytat, na pořadatele, že to opět nezvládli, i na tlustého koně, že se tak blbě tváří. Jdeme domů. S řevem.

„Každá zmrzlina jednou končí“, snažím se popularizovat oblíbené rčení. Proč ta naše ale vždycky na chodníku, mi není úplně jasné.

Vzdalující se Helium Kitty vypadá na pozadí kostela ozářeného zapadajícím sluncem mysticky. Pod sílou okamžiku s ní mizí i mé zoufalství. „Nebreč,“ obejmu zaprášené stvoření na chodníku, „zítra jdeme na Bambiriádu, tam budou určitě taky balonky.“