Děti do lavic nepatří, říká jejich táta

S pokročilým létem se pomalu, ale jistě rozhýbává megalomanský kolos. Slevy psacích potřeb, akce na sešity, 3+1 aktovka zdarma, Hello Kitty obal na svačiny, a mně i v mých 31 letech jímá hodně hluboko vrytý neklid, že budu muset do lavic. Asi mi dáte za pravdu, že pojem „školní rok“ hýbe životem dospělých více, než si umíme přiznat. Opustili jsme vůbec někdy lavice našeho dětství? Nečekáme stále podvědomě na to, až nám zazvoní na přestávku a bude „padla“?

Děti do lavic nepatří, říká jejich táta

Dodnes si pamatuju ty poslední napínavé dny před nástupem do školy. S kým budu asi sedět? Vítr duje do strnišť, po třídě budou zase létat tělocvikářovy klíče a ta protivná sůva třídní, co mi skoro rozbila hlavu o nástěnku. Kamarádi. Školní tyran a jeho nohsledi. Vidím to příliš dramaticky? Je to jenom můj problém? Kde se bere ten neklid, že mi končí prázdniny?

Vše začalo naším rozhodnutím, učit starší dcerku doma. Nejprve to byla čistá rebelie od srdce, touha zachránit to dítě od totálního podmanění systémem: „Naše dítě nedostanou!“ Postupem času jsem si více a více rozpomínal na své dětské pocity. Na ten čas v lavicích i mimo ně nad úkoly, při usilovné snaze uniknout, schovat se, zašít do pytle a nechat se nalodit na parník do Brazílie, být tam unesen mírumilovným kmenem, kterému vládnou děti a kde se dospělí jmenují „Otec Mangového květu“ a „Matka Mladého jaguára“.

Školní rok a ranní vstávání na budík za studených zimních rán, typická vůně školních šaten, pronikavý školní zvonek a dlouhé školní chodby. Do jisté míry jsem to místo nikdy plně neopustil a myslím, že je to ze dvou důvodů. První je spousta nezodpovězených otázek a důvod druhý je zvláštní pocit hořkosti v dětské duši, nepochopení: „Proč tohle musím?“

Jak nad tím přemýšlím, motivace nechat dcerku a učit ji v domácím prostředí i mimo něj, v přírodě, na cestách, se výrazně mění a s tou změnou léčím i sám sebe. Vrací se mi vzpomínky na čas, kdy jsem si postavil v obývacím pokoji bunkr z křesel a dek, natáhl si dovnitř lampičku a ponořil se do čtení encyklopedií, až jsem v místní knihovně všechny přečetl, do hltání informací o světě, kde je tolik úžasných věcí a objevů. Dobře si pamatuji na chvíle, kdy jsem se stal vynálezcem mezigalaktických raket, kreslil divotvorné světy, podzemní i podmořské říše. Chvíle, kdy jsem zaháněl tu hořkost sám hluboko v lese, vydechoval obláčky páry v podzimním večeru v koruně stromu, zatímco se pode mnou trkali srnci a moje máma mě pouštěla, i když jsem se vracel za tmy, prokřehlý, nebo naopak vyuzený nad nočním ohněm. Kdybych věnoval všechen ten čas učení školní látky, byl bych lepší? Měl lepší život, lepší práci? Když jsem psal dlouhé příběhy, knihy a rovnou si je ilustroval, o hrdinech, statečných vojácích, letcích. Právě v tomto mimoškolním čase jsem se připravoval na skutečný život. Vše potom bylo snazší, protože vše bylo opravdové a bylo to mé. Díky tomuto času a tomu, že rodiče buď byli oba pracovně velice vytížení nebo natolik shovívaví, jsem zůstal takovým, jaký jsem se narodil. Více či méně. Na jednu stranu ne příliš úspěšný ve škole až na kreativní či poutavé výklady některých předmětů díky učitelům na svém místě, na stranu druhou snílek, dobrodruh, aktivní tvůrce, motivovaný z nitra. Stále umím zpívat i malovat.

A to chci, aby byl můj dar oběma dcerám. Tak jako já vděčím svým rodičům za důvěru a trpělivost, chci i jim nabídnout volný prostor, otevřít ten divotvorný svět plný úžasných a jímavých informací, krás a pohybu. Prodloužit jim vlastně i jejich dětství. Začneme jako domácí škola mladých čarodějek s pusou od zářijových ostružin. Věřím, že to zvládnou a že to zvládneme i my, rodiče. A až nás uvidíte poletovat po louce s lupou, přidejte se. Založíme veliké komunitní akvárium - senný nálev, kde budeme chovat jednobuněčné eukaryotní heterotrofní organismy. To bude velká legrace!

Shrnutí na závěr? Život je škola, kde si na přestávku zvoní každý sám. Dospěláky i děti spojuje nikdy nekončící proces učení se. A témata vybíráme podle toho, kolik kdo unese. Hory mě naučily, že když se mi zdá cesta špatná, mám nejspíš jen nevhodné boty…

Ne Hello Kitty, ale opravdová, živá, teplá a kňourající koťata jsou roztomilá. Tak je to i s učením.

Kdo chce poznat co nejvíce stránek muže na jednom místě, ať se seznámí s Honzou a může pozorovat, jak se v jedné bytosti snoubí světlo s temnotou, léto se zimou, jangové s jinovým a mužské se ženským. Původně chtěl jít k armádě, leze po horách a vlastníma rukama staví dům pro rodinu. Není proto divu, že zůstává chlapem i při vaření kašičky dvěma dcerkám nebo při přerovnávání balíčků s ekoplenkami v obchodě svojí ženy Lucie.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné