Skryté působení rodinných vlivů. Děti a jejich reakce na chování rodičů

Zkušenosti terapeuta aneb článek o skrytém působení rodinných vlivů, kdy se děti nevědomě stávají zrcadlem nitra svých rodičů.

Skryté působení rodinných vlivů. Děti a jejich reakce na chování rodičů

Zloba – častá, ale skrytá

„Náš šestiletý syn je agresivní, už si nevíme rady, můžeme ho k vám přivézt, dá se s tím něco dělat?“
„Jistě, můžete přijít, ale není potřeba, abyste na terapii chodili se synem, jedině snad, pokud byste pro něj neměla hlídání. Jinak stačí, když přijdete vy, a pokud je to možné, tak i s jeho tatínkem.“
(Chvíle ticha v telefonu.) „Ale, problém má syn, ne já, já jenom nevím, jak ho zvládat. Vy s ním tedy nemůžete nic udělat?“
Tak nějak vypadá rozhovor s rodičem, který má představu, že potřebuje opravit dítě. I když do telefonu trpělivě vysvětluji, že se u dítěte odráží to, co se děje v rodině, a proto je potřeba pracovat nejprve s rodiči, většinou takoví rodiče na terapii nepřijdou.
Kdyby přišli, pravděpodobně se ukáže, že ten, kdo je v rodině skutečně agresivní, je jeden z rodičů, případně oba dva. Ovšem – a v tom je ten háček – skrytě agresivní. Je naštvaný, ale nedává to najevo. Zlobí se, ale nepřizná svoji zlobu – před okolím a většinou ani sám před sebou. Dospělý člověk se dokáže přetvařovat. Dítě to ještě neumí, to se od rodičů teprve učí. Je-li u rodičů skrytá, nevyjádřená agresivita, pak zákonitě působí i na dítě a to, protože ji ještě neumí skrýt, se projevuje agresivně. Neví si rady s velkým tlakem, kterému je doma vystaveno, neumí ho ještě zadržovat, a aby přetlaku uniklo, je samo agresivní. Za to je trestáno a narůstá v něm zloba, pocit bezmoci a nespravedlnosti. Postupně se naučí projevy své zloby skrýt, aby uniklo trestu – a stává se kopií svých rodičů. Sice se na ně v dospělosti zlobí a vyčítá jim, co vše mu v dětství udělali špatného, ale v podstatě se chová jako oni, vždyť se to od nich naučilo.

Dynamika mezigeneračního přenosu

Od šestiletého dítěte jsme se dostali až do jeho dospělosti. To proto, abychom si všimli rodinné dynamiky v mezigeneračním přenosu. Na příkladu agresivního dítěte, které dospělo, snadněji porozumíme tomu, proč jsou ti jeho rodičové takoví – proč nevidí, že je důležité, aby na terapii přišli oni, proč nechtějí připustit, že změna musí nastat u nich, a ne u jejich dítěte. I oni byli totiž jednou dětmi, i na ně působilo prostředí jejich rodiny, i oni dělali to nejlepší, co uměli, i oni si našli obranné mechanismy, aby ve světě plném přetvářky přežili.
Potlačená zloba samozřejmě není jediná možnost, jak rodiče ovlivňují své děti. Je to ale tak typický a častý případ. Potlačené prožívání je v naší populaci a tedy i v našich rodinách velmi, velmi časté. Je to nejčastější příčina negativních přenosů z rodiče na dítě. Kromě toho, že si každé dítě přináší vlastní výbavu pro život, zrcadlí také nitro rodičů. Abychom si rozuměli – dítě nevyžaduje ideální rodiče, kteří mají vše vyřešeno. Dítě potřebuje rodiče, kteří jsou sami před sebou v pravdě, i když v sobě mají různé strachy, obavy či naštvání. Pro dítě je podstatné, že si to rodiče přiznávají a nepotlačují své prožívání. Vyrůstat v rodině, kde se potlačuje (nepřiznává) prožívání, je pro dítě velmi těžké.

Vliv panického strachu na kojence

Pojďme nyní k jinému příkladu, jak děti reagují na rodiče. Maminka s dítětem v kojeneckém věku byla zoufalá z toho, že její dítě se nechce kojit. Ocucává bradavku, napije se jen zřídka, z lahve pije bez problémů. Maminka má mléka dost a vše kolem kojení dělá správně, což jí potvrdily i zkušené laktační poradkyně. Jak během terapie vyšlo najevo, tato žena měla panický strach, že její rodina bude mít nedostatek jídla. Neodůvodněný strach, ke kterému neměla žádný logický důvod. Tuto obavu ze sebe samozřejmě vyzařovala a její dítě na ni reagovalo. Když dítě nechtělo pít, maminka reagovala panicky, na její strach opět reagovalo dítě a dynamika tohoto začarovaného kruhu se posilovala. S přehnaným úlekem nakonec reagovala i na běžný pláč dítěte.
Takovéto nevysvětlitelné strachy k nám většinou přicházejí z předchozích generací, nebylo proto překvapivé, když žena tento strach znala už od své maminky. Začátek takového přenosu je obvykle v generaci, která zažila válku, koncentrační tábory atp. Trauma se následně přenáší z generace na generaci, bez ohledu na to, že v dnešním světě působí neadekvátně.

Vtip nakreslil Matyáš Miškufa

Změna v našem nitru je vždy možná

Pro pomoc dítěti je potřebná změna v nitru toho, kdo na dítě, byť nevědomě, něco přenáší – v nitru rodiče. Byť je toto konstatování jednoduché, jeho realizace bývá náročná, je však možná.
Pro rodiče to znamená potkat se s tím, čemu se desetiletí (podvědomě) vyhýbal – se svými strachy, obavami, zlobou atd. A právě stav jejich dítěte je pro mnohé velkou motivací. Kvůli sobě by se do změn nepustili, ale pro pomoc svému dítěti jsou ochotni se se svými „temnými stíny“ setkat. I tak se projevuje rodičovská láska.

Naslouchání svým pocitům

Pro ilustraci, že děti mohou reagovat na rodiče také fyzickými potížemi, uvedu třetí příklad. Maminku dospívající dcery trápilo, že má dcera opakované potíže s hučením a pískáním v uších, pro které lékaři nenašli vysvětlení. Tato žena přišla na seminář Rodinných konstelací, kde se rychle ukázalo, že ona, maminka, něco nechce vnímat, něčemu se vyhýbá, něco nechce „slyšet“. Svoji nechuť ke vnímání sebe dokonale potlačila. Projevilo se to však přes její dceru, kde už nemohla zůstat lhostejná. Již někdy dříve zažila tato žena samovolný potrat ve vyšším stádiu těhotenství, což je sama o sobě velmi náročná životní situace. Ve spojení s bezohledným přístupem zdravotnického zařízení se pak s tímto zážitkem, včetně silných pocitů viny, vypořádala tak, že jej potlačila hluboko do podvědomí. To, co prožila, už prostě nechtěla cítit, tedy nechtěla svým nepříjemným pocitům „naslouchat“. A to se jí po letech jako v zrcadle ukázalo na dceři. Když získala odvahu se se svými pocity setkat, přiznat si je, její dceři se ulevilo.

Děti potřebují blízkost

Nejsou to však jenom ženy, které hledají řešení potíží svých dětí. Když na seminář Rodinných konstelací přišel tatínek čtyřletého chlapce, byl odhodlán najít příčinu toho, proč syn upadá do stavů vzteku a zoufalství. Jeho konstelace opět rychle ukázala příčinu – jak maminka, tak i tatínek byli synovi hodně vzdáleni a ten se cítil zoufale sám a opuštěný. Nešlo však o fyzické opuštění, vždyť se oba dva o dítě pečlivě starali. Jednalo se o opuštění emocionální.
Když člověk prožije něco bolavého, co nemůže nebo nechce prožívat, někdy se rozhodne to necítit. Zavře si srdce, jak tomuto stavu říkám. A potom, aniž si to uvědomuje, má srdce uzavřené v mnoha vztazích, včetně vztahu k dětem. Maminka nebyla na semináři přítomna, s ní jsme tedy pracovat nemohli. Tatínek si ale vybavil svoji bolestnou zkušenost – on sám vyrůstal v prostředí, kde se cítil zoufale sám. Jaká je zde cesta k uzdravení syna? V uzdravení otce. Přejme mu, ať ve své touze a odhodlání rychle překoná obavu ze svých starých bolestí.

Vztahy jako zrcadlo

Tak, jako se říká, že partner je naším zrcadlem, platí to i o našich dětech. Ovšem zrcadlem, které odráží to, co na nás na první pohled není vidět – naše nitro. Je na nás, do jaké míry jsme ochotni to vidět. Přeji nám všem, abychom si našich zrcadel brzy všimli a pochopili, co nám sdělují.

Mgr. Pavel Veselý

Ročník narození 1970, ženatý, jedno dítě, vystudoval psychologii na FF MU Brno, věnuje se tzv. alternativním metodám, má vlastní soukromou praxi, nabízí individuální terapie a seberozvojové skupiny.