Dělá práci, která ji baví i živí. Inspirující rozhovor.

Všichni, kteří pro vás připravují Pravý domácí, do něj přinesli nějaký kus sebe. Nápady, systém, nadšení, pomocnou ruku… Mám za to, že každý přinesl trochu od všeho, ale každý zároveň v něčem vyniká. U Zuzky Čítkové, která je s PDČ svázaná od jeho samého počátku, mám logicky nepodložený, ale přesto velmi silný a neochvějný, pocit, že přináší Pravému domácímu časopisu, krom jiného, hlavně štěstí. Možná je to až neuctivé považovat živou bytost vlastně za talisman, ale snad mi Zuzka i vy prominete, že to tak prostě mám. A nikdo mi to nevymluví. Chod našeho časopisu si bez Zuzky nedokážu představit, a proto jsem ráda, že právě na ni padl los, abych jí předala štafetový kolík našich redakčních rozhovorů.

Dělá práci, která ji baví i živí. Inspirující rozhovor.

Když jsem se dověděla, že jsi původně vystudovaná ekonomka, docela mě to zarazilo. Tipovala bych tě na leccos, ale ekonomii snad až na posledním místě. Jak se to, prosím tě, stalo?

Máš pravdu, nikdy jsem ten obor vlastně dělat nechtěla. Můj dětský sen byl být „štíplístkovou“ (průvodčí). Po základce to vypadalo, že bych tohle vysněné zaměstnání opravdu mohla dělat, ale rodiče mě přemluvili, abych šla studovat střední ekonomickou školu. Ta vysoká z toho pak nějak vyplynula. Ale byla pro mě hodně důležitá. Mezi vypsanými nepovinnými předměty jsem tam totiž objevila ekologické zemědělství, přihlásila se a od té doby se to se mnou táhne :-). V podstatě to určilo můj další životní směr. Po škole jsem sice chvíli pracovala v nadnárodní společnosti, ale to asi vážně jen proto, abych si uvědomila, že tohle opravdu ne.

Ano, i ta průvodčí by mi k tobě seděla víc než úřednice v bance. Dnes ale neděláš ani jedno z toho. Jsi machr na sociální sítě, odborný znalec biopotravin, tvůrce průzkumů trhu na tomto poli… Na nedostatek práce si nemůžeš stěžovat a navíc mám pocit, že tě veškerá tvá práce naplňuje. Nepletu se, že?

Nepleteš. Spousta lidí se mě ptá, jak jsem to udělala, že věci, které mě baví, mě nyní i živí. Vždycky odpovídám, že jsem většinu z toho nejdřív dělala pro zábavu. Měla jsem spoustu nevýdělečných aktivit a z některých se pak vyklubaly ty výdělečné, nebo si mě díky nim někdo všiml. V uplynulém roce jsem navíc objevila osobní práci se záměrem. Zjistila jsem, že když na něco upřu svoji pozornost a opravdu si to přeji, vyplní se to. A proč bych si přála práci, která mě nebaví?

Jsi velmi ekologicky zaměřená, důsledně třídíš odpad, vaříš skoro výhradně z biopotravin, nakupuješ lokálně, tvé děti chodily do lesní školky, jsi prostě prototyp zodpovědného obyvatele planety Země. Zároveň tě znám jako člověka mírného a mírumilovného, který nikomu nic netlačí a nějak extra nehodnotí a nekritizuje, když někdo jiný nakoupí vajíčka slepic chovaných v klecích nebo vyhodí kelímek od jogurtu do směsu. Bylo to tak vždycky, nebo tě něco dokáže fakt vytočit do ruda?

To se ti zdá možná proto, že se známe teprve rok :) Dříve jsem hodnotila i kritizovala víc. Někdy si nedám pokoj a zkusím to i teď, ale pochopila jsem, že to není cesta. Já sama nemám ráda, když mi někdo říká, co mám dělat. Hodně mě ovlivnily také Čtyři dohody.

Posun k větší toleranci u mě většinou nastal v době, kdy mi někdo nastavil zrcadlo, a já si řekla: „Tak takového člověka v životě nechci.“ A pak jsem si uvědomila, že mi vlastně ukazuje, že i já se takhle někdy chovám.

Ale hlavně, já s lidmi, kteří mě vyčerpávají, neimponují mi svým chováním a neinspirují mě, přestávám komunikovat, přestanu si je pouštět do života. Myslím si, že to, jak se cítíme, je do velké míry ovlivněno tím, jaké lidi si u sebe necháme. Zrovna nedávno jsem svému muži říkala, že teď máme okolo sebe samá krásné lidi. Je to paráda.

A tvůj muž, děti a širší rodina s tebou skutečně vždycky sdílí tvé nadšení pro „alternativy“?

To je otázka na tělo. Je fakt, že jestli mi někde zbyla potřeba tlačit na pilu, tak je to u vlastní rodiny. Snažím se to nedělat, ale je to těžké. Je lákavé vědět, že bych mohla ovlivnit spoustu věcí, ale na druhou stranu vím, že na to vlastně nemám právo. Někdy je opravdu velký vnitřní boj :) nechat věci jen tak plynout. Každopádně myslím, že jsem svoje rodiče, sourozence, manžela i děti hodně ovlivnila, ale stejně tak oni hodně ovlivnili mě.

Čekáš své třetí miminko, což nabízí spoustu možností vyzkoušet něco nového, alternativního. Co plánuješ?

Já se především snažím nic moc neplánovat. Jsem zpátky u Čtyř dohod. Mám totiž problém se svými očekáváními. Takže to nechávám spíš plynout. U druhého dítěte jsme měli v plánu rodit doma a dopadlo to tak, že jsme rodili v autě. Takže jak to dopadne teď, se neodvažuji odhadnout. V každém případě udělám maximum proto, aby byl porod pro všechny bezpečný.

Čeká tě nejen narození dalšího skřítka Čítka, ale také výhled na nový domov a dům. Jak to vypadá s jeho realizací?

Ano, náš dům bude takové naše čtvrté dítě. Ovšem papírování okolo něj se táhne už 6 let. Dcera Jasmínka se mě před časem zeptala: „Mami, můžeme už konečně zítra postavit ten dům?“ Jak vysvětlíte čtyřletému dítěti, že ještě musí rok počkat, než oběháte všechny úřady?

V našem budoucím domě, který nám navrhl pan architekt Brotánek, budeme mít kompostovací záchod (na místním úřadě už má přezdívku „suchý hajzlík“ :-), kořenovou čističku, zelenou střechu, hliněné omítky... Chceme tam zažívat hlavně propojení se zahradou, protože plánujeme být hodně venku, a tomu jsme přizpůsobili vlastně celý dům. Moc se na to celá rodina těšíme.

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné