Milovaný ŠÁŠA

Hrajete si? Výborně! Hrajete si s dítětem? Skvěle! Nehrajete si „s něčím“, ale „na něco“? Jste excelentní rodič. Gratulujeme a posíláme písničku! Váš potomek má ten nejlepší předpoklad, že z něho bude spokojený, kreativní a chytrý člověk. Kdo by to pro to dítě neudělal, že?

Milovaný ŠÁŠA

Načetla jsem spoustu textů o tom, v jaké vzdálenosti miminku zachrastit kohoutem, aby byl rozvoj ideální a potěšení maximální. Kdy je dobré nechat kohouta odpočinout a vzít raději slepičku. Jak by měla být drůbež barevná a kdy už si pro ni potenciální hráč/hráčka doleze sám/sama. V předepsaném termínu nejen, že dolezla, ale řekla navíc osudnou větu: „Máma – hlát!“

Mám nepěkný zvyk se do věcí pokládat víc, než je zdrávo. I položila jsem se. Měnila hlasy. Tvořila pantomimické výstupy. Vymýšlela fantaskní bytosti a příběhy. Převlékala sebe i dítě, které fascinované slintalo, okouzlené se smálo, rozvíjelo jak poupátko a já, zcela vyčerpaná, si psala do imaginárního notýsku tolik potřebné jedničky.

Hra na hraně sebezničení měla ale naštěstí skončit. Bod zlomu se jmenoval Šáša. Na první pohled neškodný maňásek s přitroublým výrazem, ve skutečnosti však ďáblův pohůnek, jehož mise se odehrávala právě v NAŠEM bytě. Jakmile jsem natáhla kreaturu na ruku a legračním hlasem začala na holčičku mluvit, zamilovala se. Šáša s námi jedl, spal, chodil na procházky, držel v ruce kartáček, když jsme si čistily zuby. A hlavně: musel dělat LEGRACI. Snažila jsem se zachránit pexesem, stavěním lega, ale děvčátko bylo neoblomné: „Máma – Sása – hlát!“

Plyšový prevít žil z mého utrpení. Jeho dobrosrdečný výraz se ve chvílích, kdy se holčička nedívala, měnil v posměšný škleb Jokera. Ano, tušíte správně. Nenáviděla jsem Šášu! Drobnou úlevu mi skýtaly jen představy různých způsobů jeho likvidace, za což jsem na sebe nebyla pyšná. Pro začátek jsem ho tedy zkusila jen DOBŘE schovat. Bylo to málo. Buď ho dceruška neomylně vypátrala, nebo já nevydržela její srdceryvnou litanii.

Jednoho krásného dne, kdy slunce svítilo víc než jindy a ptáci trylkovali tóny nebeské, však Šáša přece jen zmizel. Nebyl ani v šuplíku, ani v holínce, dokonce ani v knihovně za „Dějinami ekonomie I-VI“. Neptejte se, prosím, jak skončil, podrobnosti nejsou pěkné… Každopádně, jak odcházel dceřin žal, přicházela úleva. S dutou bestií zmizel i můj herní perfekcionismus a stal se ze mě líný rodič. Ale to už je zase jiná příručka.

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné