Čmáráním pastelkami k návykové blaženosti

Na základním kurzu kreslení pravou mozkovou hemisférou člověk zažije nefalšovaný šok z toho, co je schopný se za den či dva naučit a že opravdu může umět kreslit. Takový nářez už nemohu čekat, říkám si, když se objednávám na pokračovací kurz Pastelky. Ještě to v tu chvíli netuším, ale mýlím se. Budu za ty dva dny ohromená zase hned několikrát.

Čmáráním pastelkami k návykové blaženosti

Ale pěkně popořádku. Vyrážím na první den kurzu jako vždy na poslední chvíli. Rychle klíčky od auta, peníze na oběd do kapsy, náušnice do dlaně. Fajn, na semaforu červená, věnuji se tedy umísťování drátku do ušního lalůčku. Škub! Objekt ve zpětném zrcátku tentokrát není blíž, než se zdá, ono se to totiž nezdá, je blíž, než bych si přála. Po spěšném ohledání situace naštěstí zjišťuji, že nárazníky přežívají bez úhony a tak znovu sedám za volant a vjíždím zostra do křižovatky. Až ve změti aut se dovtípím, že jsem vyjela na červenou. Oj, to nám ten den pěkně začíná! Ovšem v příštích hodinách už mám červenou i jiné barvičky spojené výhradně s příjemnými pocity.

Jablko ze stromu poznání

„Namalujeme si jablíčko,“ oznamuje nám usměvavá lektorka Jana. A rozdává nám každé jeden vzorový exemplář. „Skočila jsem ještě ráno pro novou várku ke stánku. Ta jabka, co jsem koupila včera, byla málo barevná,“ vykládá Jana a pak už zasedá ke čtvrtce a názorně předvádí, jak vyseknout pořádně šťavnatý plod. Možná si říkáte: „Pcha, jabko. A pastelkama! To je jak z mateřský školky!“ Možná. Ale koukněte, nejsou k nakousnutí? A to se s pastelkami teprve poznáváme.

Málo pastelek a hodně muziky

Pak už nás čeká fascinující obor, zvaný trikolometrie. (Někde psáno s Cé, ale nechme počeštěné.) Že modrá se žlutou dává zelenou, modrá s červenou zase fialovou atd. atd., to vědí děti už v oné zmíněné mateřské školce. Že ale kombinací modré, červené a žluté vytvoříte růžovou či šedou, zkrátka že pomocí tří základních barev, nota bene pastelek (!), spácháte obrázek hrající všemi barvami, to už jsem musela chvíli zpracovávat. Důkazy se nám ale vytvářejí přímo pod rukama a my nepřestáváme čučet.

Předloha bledne závistí

Den druhý. Pastelkový portrét. Nevím, jak vy, ale já jsem dosud vybarvovala jednoduše jednu plochu jednou barvou. Záhy mi vždy přišlo, že mám na výběr málo pastelek. Až na kurzu jsem se naučila, jak je možné barvy míchat, kombinovat, jednotlivé úseky stínovat, tu přitlačit, tu ubrat. Když nám Jana rozdávala předlohy k portrétu, ujišťovala nás, že naše výtvory je předčí. Jasně, jasně, myslely jsme si. Povzbuzování má Jana v popisu práce, po oba dny nás ukázkově zahrnovala pochvalami a obdivem. Jenže ejhle, ono na tom něco je. Když vyrovná čtvrtky na nástěnku, dáváme jí za pravdu. Zase nás dostala.

Může snad přijít ještě něco? Jsme schopné ještě něco vstřebat? Může nás ještě něco zaujmout a udivit? Ale jistě. Další disciplína. Akvarelové pastelky. Tedy takové, které se na papíře rozmývají vodou. „Je to nádhera. Nebojte se toho, nejde na tom nic zkazit. Koukněte, jak úžasně stínují,“ strhává nás Jana opět k nadšení. Vytváříme na zkoušku kytici tulipánů. Nadšení ovšem mírně upadá. Sem tam něco zmatláme a výsledek není vždy podle našich představ. „Tak akvarelky mě zatím nechytly,“ konstatuje Zuzana vedle mě.

Rehabilitace akvarelek

Pak už ale jedeme naostro. Každý si vybere svoji předlohu a začíná několikahodinová tuhá dřina. Pastelky i štětce už nás poslouchají o poznání lépe. Jana jim asi domluvila. A nás vyzbrojila potřebnými triky, tipy a návody. Nikdo ani nedutá, všechny plyneme s barvami a povznášíme se nad tahy štětci.

Zuzka vedle mě tvoří opičáka, který kouká prosebnýma očima a je přímo k poňuchňání. „Už jsi akvarelky rehabilitovala?“ ptám se jí a odpověď je mi jasná. Je dávno pět, máme končit, Jana nás ale nechá v klidu se dovznášet, dobarvit nedobarvené a dotáhnout nedotažené. Výsledky jsou zase jen čistá radost.

Každý to umí

Ohlasy od okolí jsou zase nadšené, úměrně našemu snažení a tvoření. Málokdo je ale ochotný přijmout informaci o tom, že se to může naučit každý. A mě při tom napadá, že nám na kurzu říkali, že metodu kreslení pravou mozkovou hemisférou má akreditovanou ministerstvo školství. Děti by se mohly naučit takto kreslit už ve školách. Ach jo, třeba jednou… Nevím, co vy jste si odnesli z hodin výtvarky ve škole, ale pokud vím, dost často to býval právě onen pocit, který se snaží tyto kurzy rozptýlit. Totiž, že neumím kreslit.

Přemýšlím, čím to je, že mi zase bylo na kreslícím kurzu tak dobře. Asi proto, že v hlavě odhrneme všechen ten každodenní balast na stranu jak v zimě napadlý sníh hrablem. Že si zkrátka dovolíme ten luxus neřešit kolik, kde, proč, v kolik, jak a za co. Řešíme maximálně, kterou s kterou, kam až, jak moc a jak dlouho mohu ještě! Ještě!

Poznámka: Člověk někdy nemá „na nic čas“. Ale když už sama sobě dovolím si čas na čmárání, ať už tužkou nebo pastelkami, udělat, vždycky si znovu uvědomím, jak moc je to fajn. A že by si člověk tyhle chvilky měl rozhodně dopřávat častěji…

Koukněte na:

www.konecnekreslim.cz www.spolukradosti.cz www.za3dny.cz www.opravdovysvet.cz

a spousta dalších…

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné