Chůva jako součást společenského statusu. Falešná Pařížanka o životě s dítětem ve Francii.

Stejně jako mnoho mladých žen v mém okolí, i já jsem dlouhá léta žila v domnění, že s dítětem mi skončí život. Už žádné podnikání, žádné cestování, žádné hodinové běhání kolem řeky nebo tréninky boxu. Prostě konec. V mých představách se z ženy s těhotenstvím stala náladová zvracející koule a po porodu se z ní stala matka. Společnosti nijak neopěvovaná verze ženy, které kojením změkl mozek, tříletou izolací přišla o veškerou životní perspektivu a novým statusem „matka“ se prostě degradovala o několik příček. Takto jsem po pětadvaceti letech koukání na Sex ve městě vnímala mateřství.

Chůva jako součást společenského statusu. Falešná Pařížanka o životě s dítětem ve Francii.

V rozporu s touto představou byla samozřejmě má niterná touha maminkou se stát. Navíc jsem díky nahodilé četbě knihy „Koncept kontinua“ získala úplně novou vizi: dítě matku nijak neomezuje, právě naopak! Dělá její mozek bystřejší, duši vyzrálejší, tělo pružnější. Přiváže dítě na záda a žije dál. Život po narození dítěte existuje! Francie tuto otázku řeší po svém a nabízí tolik dalších možností! Dá dítě do jeslí a žije dál. Dá dítě chůvě a žije dál. Dá dítě přes den do jeslí a přes noc chůvě a žije dál. Dá ho do hlídárny, „mateřské“ asistentce, otci. A žije dál.

[time-restrict on="2019-07-07"]

Mít jednu chůvu přes den a další na večer, aby si ta první mohla po deseti hodinách s třemi dětmi odpočinout s vlastními vnoučaty, je tu normální. Tedy alespoň v Paříži. Dokonce mi jedna chůva vyprávěla, že dítě plakalo, když je vracela jeho matce. Ta byla ráda. Říkala, že je to lepší, než kdyby brečelo, že nechce k chůvě, když s ní je celý den.

Mít chůvu je tu součást společenského statusu, a pokud jste z vyšší střední třídy, může se na vás z okolí sesypat sprška kritiky, že jste dítě dali do jeslí a nedopřáli mu vlastní „nunu“.

Takže se tu vlastně ani nedá mluvit o životě s dítětem, když nejvyšším zájmem společnosti je: hlavně aby žena nezůstala doma s dítětem. To je vnímáno jako naprosto opovrženíhodné, ať už na to maj a pan manžel táhne domácnost i chůvu, aby se náhodou panička nestrhala, nebo nemáte na chůvu a jesle vám nepřidělili. Nedej bože, aby se snad nějaká žena rozhodla jít na mateřskou dobrovolně jako třeba já. V Čechách jsou alespoň matky na mateřské izolované společně. Možná v Čechách „matka“ není aspirativní společenský status, je ale minimálně respektovaný. A tak zatímco se maminky a ženy v Čechách přou o právo umístit své děti do jeslí už od dvou let věku, já tu už rok a půl bráním své právo trávit čas s mým miminkem navzdory tlakům společnosti i mého partnera. Neuroscience i má vlastní zkušenost totiž dokazují, že když prožiji pár let s dítětem v břiše, na prsu, na zádech, v náruči či v dětské sedačce na kole, můj život to obohatí, dítě to naplní pocitem klidu a bezpečí, lépe se mu tak vyvine mozek a schopnost empatie, která je zásadní pro záchranu lidstva.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Kamila Boudová je u nás známá jako Falešná Pařížanka. Po tom, co napsala pouze čtyři sloupky o svém životě v hlavním městě módy navzdory vlastním hodnotám, dostala nabídku napsat knihu. A samozřejmě ji využila.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné