Chlapi na Hausbótu očima cestovatele Petra Horkého

V minulém čísle jsem psal o tom, co obdivuji na ženách, které jsem v rámci natáčení Hausbótu mohl potkat a povídat si s nimi. Tentokrát jsem zavzpomínal na chlapy a na to, co mi o tomto údajně skomírajícím lidském silnějším plemeni řekli oni. A pamatuji si jedno: je to na nás, na každém z nás. A jestli budeme brečet a házet volbu na ostatní, půjde to se světem z kopce. Tentokrát píšu o tom, jak vidí pozici mužů světově uznávaný antropolog práva Leopold J. Pospíšil a slavný horolezec a autor mnoha knih Reinhold Messner.

Chlapi na Hausbótu očima cestovatele Petra Horkého
V minulém čísle jsem psal o tom, co obdivuji na ženách, které jsem v rámci natáčení Hausbótu mohl potkat a povídat si s nimi. Tentokrát jsem zavzpomínal na chlapy a na to, co mi o tomto údajně skomírajícím lidském silnějším plemeni řekli oni. A pamatuji si jedno: je to na nás, na každém z nás. A jestli budeme brečet a házet volbu na ostatní, půjde to se světem z kopce. Tentokrát píšu o tom, jak vidí pozici mužů světově uznávaný antropolog práva Leopold J. Pospíšil a slavný horolezec a autor mnoha knih Reinhold Messner.

Antropolog rádcem světových vládců

„Pane Pospíšile, prosím řekněte mi, může se stát poradcem amerického prezidenta pitomec?“ „No jasně že ano! Poradcem každého prezidenta se může stát i úplný debil! Vždyť se podívejte, co se už v historii mohlo všechno stát. Myslíte, že by to vždycky mohli vymyslet jenom chytří lidé?“ Pan Leopold Pospíšil je světovou legendou antropologie. Většinu života prožil ve Spojených státech, Bush i oba Clintonovi – Bill i Hillary – u něj studovali. Všem jim také radil. Tento intelektuál, který zásadně proměnil vědeckou antropologii svými studiemi na Nové Guineji v padesátých letech minulého století, je velkým zastáncem Donalda Trumpa v prezidentské funkci a – jak jste jistě poznali i z dialogu v úvodu této stati – nebojí se hlásat vskutku neortodoxní názory: „Já se už nebojím ani čerta, mně je všechno jedno, říkám věci tak, jak si je myslím.“ Když za ním přišli členové komise pro Nobelovu cenu, co si myslí o tom, že by se udělilo toto prestižní ohodnocení někomu z řad antropologů, začal jim to vymlouvat: „Nesmysl, žádná společenská věda, nic! Vždyť to jsou všechno šarlatáni.“ A to jim říkal i s vědomím, že si možná přišli zjišťovat, jestli by tu cenu byl ochoten sám převzít. Tvrdil jim: „Každá společenská věda se opírá o domněnky a teorie, kdežto skutečná věda musí stát na neochvějné skepsi a dokonale potvrzených důkazech. A kdo ze společenských věd je toho schopen? Podle mě byla blbost už to, že se začaly dávat ceny za ekonomii. Vždyť žádnej ekonom ještě nepředpověděl žádnou krizi. Každý vymyslí pravidla, která fungují jenom občas!“ Navzdory těmto názorům přijel pan Pospíšil do České republiky převzít překvapivě právě prestižní ocenění Neuron za celoživotní dílo a pro mne bylo velikým oceněním už jenom to, že si na mne udělal čas…

[hide]

Horolezec o chlapské síle

„Pane Messnere, hodně se v poslední době mluví o tom, že pozice mužů slábne, kdežto naopak pozice žen stoupá, posiluje,“ zahájil jsem povídání s Reinholdem Messnerem, který přijel do České republiky představit svoji knížku Pád nebes. Je mu třiasedmdesát let a nemá problém s tím, že už sám sebe vnímá jako odcházející historii lezectví. A všechna čest, dost zásadní kus této historie – jako první na světě vylezl všech 14 osmitisícovek. Jako první dal Everest sólo a spolu s Petrem Habelerem jako první vylezli na nejvyšší vrchol světa bez kyslíku. Přešel Grónsko, Antarktidu, pouště Taklamakan i Gobi. Ale má otázka na mužství v tomto světě ho asi nezaujala: „Toto není moje téma. Můžu tak maximálně říct můj pohled na věc, moji zkušenost. Víte, spousta řečí o tom chlapským hrdinství, to jsou řečičky. Když v krásném počasí vystoupáte na Matterhorn, kolem šesté ráno se rozhlédnete z vrcholu, tak je to krása, cítíte se skvěle. Ale to je něco úplně jiného, než když jste na vrcholu osmitisícovky. Tam je vám zle, bolí vás hlava, srdce buší tak rychle a tak silně, až z toho bolí v krku. Zřetelně cítíte, že jste daleko, velmi daleko od jakéhokoli pocitu bezpečí. Tady se nebavíme o hrdinství ani o nějakém rozjímání. Je vám tak zle a bojíte se, takže potřebujete kuráž už k tomu, abyste tam chvíli vydržel,“ vzpomíná Reinhold a dodává, že nejvíc jej vždycky posunuly právě těžké chvíle a neúspěchy. Naproti tomu za největší úspěch považuje to, že se dožil tak vysokého věku. Pamatuji si, že snad před dvaceti lety jsme seděli u něj doma na hradě Juval,  na lavičce na nádvoří a povídali si o smrti. „Základem všeho je zrození a smrt. Jen když si uvědomíte konečnost svého života, když dokážete klenout oblouk příběhu svého života mezi zrozením a vlastní smrtí, jen tehdy jste schopen dát svému životu smysl.“ Tenkrát jsem nad tím dlouho přemýšlel a dnes už rozumím. Někdy si večer před usnutím, když na to mám sílu a dokážu chvíli držet vědomí v akci, přemítám, co by mne mrzelo, že jsem neudělal, že jsem nestihl, kdybych právě teď umřel. Co mne tady drží, proč tady chci být a co chci dokončit, než odejdu. Spousta věcí, které mne ten den rozčilovaly a zaměstnávaly, najednou bledne. A často usínám s tím, že vím, že zítra se tím už zdržovat nebudu.

Domorodcem v Amazonii

Peňa, domorodec kmene Waorani, hluboko v ekvádorské Amazonii, se nahlas rozesmál, když jsem se ho zeptal: „Myslíš, že kdybych tady zůstal žít, že bych si poradil se životem ve vaší vesnici? Že bych se naučil házet oštěpem, vařit kurare, lovit?“ Hodný Peňa se styděl za svůj smích a za to, že mi dal nepokrytě najevo, že o těchto mých dovednostech pochybuje. Nezlobil jsem se na něj. Měl naprostou pravdu. Kdybych tam měl žít, umřel bych hlady. Moje místo je zkrátka jinde. Je mnoho cest, které se nám nabízejí, ale každý si musí vybrat tu svou. Cesta života je jedna – to mi napsal Reinhold Messner do knížky, když jsem si s ním povídal o tom, kam se svět vyvíjí, anebo chcete-li, kam se řítí. Umět si vybrat totiž znamená dokázat odmítnout to všechno ostatní. Nechat to jiným. Žít s tím, že já už jsem si vybral. A zbytečně nenadávat, že jsem se snad někdy měl rozhodnout jinak. Možná i to je součást současného chlapství.

[/hide]

Text: Petr Horký

Před třemi roky jsem začal točit pro webcestovatelu.cz podcastové rozhovory. Improvizované natáčení probíhalo u mne na hausbótu, a tak vznikl i název seriálu rozhovorů. Pár z nich ještě najdete na mém YouTube kanálu anebo na kanálu webu cestovatelů. Pár roků uteklo jako voda a rozhovory s názvem Hausbót Petra Horkého natáčíme pro Prima ZOOM. Pravda, respondenti jsou z celého světa, a tak už postavíme kamery tam, kde zrovna mají moji hosté čas. Ale v názvu zůstalo to místo, které je na vodě a které nabízí úplně jinou perspektivu světa. Každé pondělí ve 21.20 se přidejte!

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/04

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​