Celistvost duše aneb Jak mít v souladu to, co říkám s tím, co dělám

To, co říkáme a děláme, by mělo být v souladu s tím, jak žijeme. Měli bychom směřovat k pravdivosti a celistvosti. Do stavu tzv. kongruence, kdy je chování jedince v co největším souladu s jeho sebepojetím. A to rozhodně není vždy tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Celistvost duše aneb Jak mít v souladu to, co říkám s tím, co dělám

K napsání tohoto textu mě vlastně přivedl syn mojí kamarádky. Mluvily jsme spolu o změně, kterou chce kamarádka udělat v pracovním životě, ale syn jí moc nevěří, protože prý prohlásil, že to nemůže dělat, když to nežije. Podobných úvah jsem si všimla i v jiných souvislostech.  

Propast mezi tím, co žijeme, a tím, co předáváme

Na úvod jeden příklad z oblasti osobnostního rozvoje. Lidé jsou dnes zahlceni informacemi z této oblasti, a přesto to nemusí hned znamenat, že se skutečně posunuli. Mnozí začínají zjišťovat, že načerpali mnoho informací, a přesto se jim o mnoho lépe nedaří. To je tím, že jedna věc jsou znalosti a druhá dovednosti. Přestává být totiž účinné vstřebávat informace od těch, kteří podle těchto informací nežijí. Chceme-li druhým skutečně něco předat a způsobit pozitivní změnu, musíme především ztělesňovat to, co předáváme, a být tak důkazem, že je to reálné.

Je totiž poměrně velká propast mezi tím, co chceme předat, a tím, co skutečně předáváme, protože ve skutečnosti můžeme předat pouze to, kým jsme, co zosobňujeme. Mnohem více, než jsme ochotni připustit, se totiž necháme ovlivnit emocemi než slovy a informacemi. Nakonec podporu pro toto tvrzení najdeme i v lingvistice, která uvádí, že význam sdělení je tvořen slovy jen ze 7 % oproti neverbální složce (včetně emocí), která se na výsledném významu podílí z 56 %, a paraverbální složce, která zaujímá 37 %. Mezi lidmi zkrátka panuje emoční nakažlivost. Učíme se především z příkladů, které na nás mají vliv. Ty negativní negativně, ty pozitivní pozitivně.

Příklady táhnou

Známe to i z rodiny a z výchovy dětí. Nejlepší výchova je být sám příkladem. Předávání neznamená poskytnout znalosti a informace, tedy to, co se dnes převážně děje ve školách i v ostatních sférách naší společnosti. Předávání spočívá v tom být příkladem a v respektu a úctě podněcovat druhé, aby sami hledali své odpovědi a osobnostně rostli. Předávat znamená nabízet bezděky inspiraci tím, jací jsme.

Konkrétně ve výchově dětí se k tomu velmi pěkně vyjadřuje Edel Maex: „Tím, že budeme vyzývat k respektu, děti respektu nenaučíme. Hlásáním je naučíme hlásat. Respekt v nich rozvineme tím, že se k nim budeme chovat respektujícím způsobem. Někomu něco předat nebo ho něco naučit spočívá v přístupu. Pokud chceme něco předat, musíme si položit jednoduchou otázku. Jak se chováme? Jaké hodnoty zosobňujeme? Přistupujeme k druhým, k přírodě a k životu s respektem, anebo jen propagujeme? V prvním případě opravdu předáváme, v druhém učíme propagovat.“

Integrita a empatie ruku v ruce

Jsou obory lidské činnosti, kde je kongruence nutná méně (i když potěší všude), jinde je ale přímo žádoucí. Silně na nás bude působit umělecké dílo, kde bude citelná kongruence mezi umělcem a jeho výtvorem – kde bude opravdovost, otevřenost, integrita.

Neméně důležitá je kongruence v ordinacích lékařů a terapeutů. Když se kupříkladu člověk, který má psychické problémy, obrátí na psychoterapeuta, který sice má akademické vzdělání (tedy znalosti daného oboru, a disponuje tudíž radami), ale sám je vnitřně zmítán a svoji psychiku rozhodně nemá „vyřešenu“, jak hodně dokáže pomoct? Ideální terapeut, který dokáže posunout klienta vpřed, je ten, který je empatický. Na prvním místě tedy duši klienta léčí empatie, až na dalších místech mají na úspěšnost terapie vliv intelektuální předpoklady, diagnostická zručnost a akademické znalosti. A to nejdůležitější je vztah mezi integritou terapeuta a empatií: čím je terapeut integrovanější, tím je také empatičtější. A naopak vnitřní disharmonie terapeuta snižuje možnost působení, předávání a léčení.

Empatii se lze naučit a rozvíjet ji

Obdobné působení zaručuje empatie učitelů. Empatičtí učitelé zvyšují motivaci dětí a ty pak také dosahují lepších studijních výsledků. Empatičtí učitelé vytvářejí pozitivní atmosféru klidu a respektu, která je nutná pro to, aby učení bylo efektivní. Vědecké poznatky jasně ukazují, že děti se ve stresu, případně strachu špatně soustředí a špatně učí, jsou narušovány jejich schopnosti pozornosti, paměti i tvořivosti, a že dokonce dochází k narušení správného vývoje mozku a jeho plasticity.

Chceme-li tedy něco učit, předávat, pomáhat a jakkoli pozitivně působit na svoje okolí, nezbytné pro skutečný dopad je kongruence, integrita a empatie. Bez skutečné lidskosti jen na prázdno hýbeme pusou, předstíráme, honíme svoji důležitost, ale rozhodně nepomáháme ani nepředáváme. Empatie není něco, co je někomu dáno, a někomu ne. Empatie je dovednost, kterou můžeme všichni rozvíjet – a být v ní přímo dokonalí! Přejme si to pro sebe navzájem. Bude nám všem líp.