Bylo nebylo… aneb Vyprávějme dětem pohádky

Umíme to ještě? Jak často spoléháme na ty barevné obrázky a text v knize a jak často se setkáme už ve školce s dětmi, které nám řeknou, že tuhle pohádku nechtějí, protože tam nejsou obrázky? A co obrazy v jejich vlastní fantazii? Jsme ještě schopni nabídnout dětem možnost nechat takové obrazy ožívat v jejich hlavičkách? Myslím, že ano, jen jsme na to trochu zapomněli.

Bylo nebylo… aneb Vyprávějme dětem pohádky

Pozor na draka

Ve školce i se svým synem Šimonem mohu vidět každý den, jak významnou roli v jeho dětském světě hraje vyprávění příběhů. Je to úplně jiné, když mu čtu knihu, nebo když celou pohádku uchopím srdcem a celou odvyprávím s tím, že se můžeme dívat jeden druhému do očí. Občas se u toho zahledí někam do dálky, občas si rukou přikryje ústa… to když rytíř právě bojuje s drakem, aby vysvobodil princeznu…

Nejoblíbenější pohádky Šimona jsou ty, které vyprávěla už moje babička: Pohádky bratří Grimmů, Špalíček nebo Zahrada od Trnky. Z nových jsou to například nádherné Indigové pohádky. Máme také oblíbenou hru s kostkami StoryCubes, kdy si celý příběh můžeme sami vymyslet podle obrázků na kostičkách.

Prostor pro svět fantazie

Kdysi byl příběh a pohádky nedílnou součástí dlouhých zimních večerů v každé rodině. Dnes je často nahrazován počítačem, televizními programy „pro děti“, CD pohádkami a dalšími médii. Jako rodiče můžeme namítat, že doba se změnila a na dlouhé vyprávění není pro všechny další podněty čas. Ale myslím si, že je tomu právě naopak, právě v této době potřebuje dítě příběhy, aby mohlo probudit živé obrazy ve své mysli, ve svém srdci a aby mohly formovat jeho bytost… Jinak se jeho příběhem stane právě počítač, nebo televize… a ty ho budou také formovat.

V pohádkách se skrývá hluboká moudrost a živé obrazy, do kterých bychom dětem neměli příliš zasahovat. Neměli bychom posuzovat, jestli představy dítěte jsou reálné či nemožné, nebo dítěti podsouvat, jak moc je pohádka strašidelná. Vyprávět pohádku bez přehršle vlastních emocí a výkladů nechává dítěti prostor se s pohádkou setkat podle sebe sama. Dětský svět je přece úplně jiný. Každý může stejný příběh vnímat naprosto odlišným způsobem.

Pohádkový vlk v zoo?

Často jde také o způsob, jakým příběhy vyprávíme. Měla jsem možnost zažít si vyprávění pohádky o Červené karkulce, které mě vyděsilo k smrti, a vyprávění stejného příběhu se stejným koncem, kdy vlka s kameny v břiše hodili do studnice…, které mě vnitřně nadchlo a které jsem jako dítě chtěla slyšet vždy znovu a znovu. Tu první verzi vyprávěl můj bratranec, když nás chtěl pořádně vystrašit, abychom usnuli a nevylézali z postele, bylo plné emocí a překvapení a strašení. Tu druhou vyprávěla moje babička svým sladkým občas monotónním hlasem, jakoby někde z dálky z vesmíru světa kolem mě.

Jedna paní učitelka v MŠ se rozhodla dětem přiblížit příběh o Červené karkulce tím, že při výletu do zoo začala dětem u výběhu pro vlky vyprávět, že vlk, kterého vidí, je určitě ten vlk z pohádky o Karkulce. A jak to dopadlo? Žádné z dětí jí to nevěřilo. Děti začaly honem argumentovat, že se určitě spletla, protože vlk z Karkulky je mnohem větší a je šedý a vůbec nežije v zoologické zahradě. Pár dětí se rozplakalo, že to přeci nemůže být pravda, že takhle vlk z pohádky nevypadá… Nechme dětem jejich obrazy a jejich fantazii.

Příběhy nás učí

Národy, které označujeme jako „rozvojové“ nebo „přírodní“, příběhy žijí a imaginární svět od reality nerozlišují a ani takovou potřebu necítí. Zaujal mě fakt, že Křováci své děti vychovávají pomocí příběhů, a ty jim pak pomáhají přežít v těžkých podmínkách, protože se jejich prostřednictvím naučí vše potřebné právě pro ono přežití. Indiáni kmene Nutka používali pro každou plavbu rytmický zpěv, který jim umožnil orientovat se na moři, a své děti učili navigační příběhy na pláži. Podle nich pak dokázali plout mezi vzdálenými ostrovy. Podobně Austrálci používají příběhy jako mapu pro hledání cest v pustině.

Pohádky a příběhy pomáhají rozkvétat dětské duši. A co se oblasti vzdělávání týká, jsou obrovským přínosem pro získání lásky k literatuře, rozvíjí kognitivní i emoční dovednosti, představivost a fantazii. A jsou základem pro rozvoj jazykových a komunikačních schopností každého dítěte, které se promítnou do všech oblastí jeho života. Magický začátek vyprávění „Bylo nebylo…“ je vždycky jako mávnutí kouzelné hůlky a… jste tam. Tak to zkuste…

-------------

Lucie Niebauerová Waloschková – Jsem maminkou čtyř dětí. Třech dospělých, kteří už téměř všichni vylétli z hnízda, Václava, Elišky a Jonáše a čtyřletého Šimona. Své povolání mám spojeno se spoustou dalších dětí ve třídě MŠ, kde mohu být dětem průvodcem na jejich cestě. Mou touhou je zprostředkovávat dětem úžas nad krásou světa, který nás obklopuje, vyvolávat v nich otázky a zvědavost a objevovat, co vše ještě nevíme… S kolegyní Hankou jsme založily malé centrum pro rodiny a děti FaceJam, kde pořádáme semináře o „pedagogice“, emoční inteligenci, máme dílničky arteterapie, učíme se anglicky nebo jen tak společně tvoříme…