Bezpodmínečná láska našich dětí. Jak to vidí tatínek, rodič a hlavně muž.

Děti jsou dar

Bezpodmínečná láska našich dětí. Jak to vidí tatínek, rodič a hlavně muž.
Jak plyne čas, jsem podrobován zkouškám nejen jako muž, ale i jako táta a jsem postaven bez příkras před svou vlastní omylnost. Před sedmi léty jsem se rozhodl pro něco, čemu se může vzletně říkat vědomé otcovství. Jinými slovy, obyčejný chlap, co chtěl zůstat u dětí, dát jim to nejlepší, co může. Mnohokrát jsem si toto rozhodnutí obrečel, protože nastala období ztracení se, pochyb. Bez mužských vzorů, jen skrze pocit, obrovskou touhu dát, co jsem sám velký kus dětství neměl. Tohle mé rozhodnutí prověřilo partnerský vztah i mou vlastní integritu a do toho se občas ukáže i někdo „zvenku“ a zasadí nečekanou ránu a mně nezbývá, než posbírat se, nahlédnout do svého srdce a uvědomit si, že nelituji, že bych to nechtěl jinak.

Starší z našich dvou holčiček v březnu oslavila sedm let. Pozoruji na ní, jak ji těší hledat si cestu dál od nás rodičů, poloměr té pomyslné kružnice, kde jsme středem, se zvětšuje, a když se ze svých výprav vrací pro utěšení, podpůrná slova, radu, uvědomuji si, že nám nepatří a nikdy nepatřila. Mé děti jsou pro mě příležitost porozumět jak jim, sobě, Lucii i milujícímu Bohu.

Uplynulý půlrok byl velmi náročný nejen pro nás, ale i pro spoustu našich přátel. Mám takový pocit, že nejen každý jednotlivě, ale i rodiny se dostaly pod enormní tlak a někteří už nyní spolu nejsou. Bylo to, jakoby se rodina dostala pod frontální útok nějaké armády pochyb, palčivého volání po osobním prostoru, hranicích celkově, a nesoudržné bylo rozbito. Co nebylo opravdové, jsme museli mnohdy bolestně odložit. Náročné, ale důležité.

V takových chvílích jsem si víc všímal, co na to naše děti. Co prožívají, když se dospělí, jejich rodiče, odhalují zranění a bez sil? Vhánělo mi slzy do očí, že i když jsem na tom nebyl dobře, naše holčičky tu trpělivě stály vedle nás, se svými lupínky na snídani, oblíbeným plyšákem, utíráním zadečku, sháněním se po kapesníku, hebkém pyžamku a potřebě pomazlit.

Ta lekce, kterou mi osobně v těžkých chvílích děti přináší,je velice prostá – buď tady teď pro nás. Je mi útěchou, jak nekriticky a bezpodmínečně mě mé děti milují. Možná toho zatím o světě dospělých neví moc, jejich podíl na tom, že se vrátím sám k sobě, že opět najdu svou sílu, je obrovský. Hlavně být tátou v přítomném okamžiku, a pokud to připustím a otevřu se jim, zaplaví mě jejich bytí v lásce jako silná vlna a já jsem stržen. Když o sobě pochybuji, v očích svých holčiček se vždy najdu.

Na své cestě vědomého muže je i tohle významný krok: milovat a důvěřovat jako dítě. Otevřít se světu ve své zranitelnosti a moudrosti muže, navzdory trpkým zklamáním. Odpouštět. Děkuji.

„V tu hodinu přistoupili učedníci k Ježíšovi a říkali: „Kdo je tedy v království Nebes největší?“ Ježíš přivolal dítě, postavil je doprostřed nich a řekl:„Amen, pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království Nebes.“ Mt 18,1-4

Kdo chce poznat co nejvíce stránek muže na jednom místě, ať se seznámí s Honzou a může pozorovat, jak se v jedné bytosti snoubí světlo s temnotou, léto se zimou, jangové s jinovým a mužské se ženským. Původně chtěl jít k armádě, leze po horách a vlastníma rukama staví dům pro rodinu. Není proto divu, že zůstává chlapem i při vaření kašičky dvěma dcerkám nebo při přerovnávání balíčků s ekoplenkami v obchodě svojí ženy Lucie.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné