Artemise - Interaktivní programy pro děti

Markéta Ovsíková

Artemise - Interaktivní programy pro děti

ARTEMISE aneb jak šířit umění

Název projektu Artemise mi nejdřív připomněl jméno jednoho ze Tří mušketýrů obohacené „éčkem“ na konci. Vůbec mi nesepnulo nápadité spojení dvou slov: arte a mise. Přitom je tím řečeno vlastně vše: posláním je probudit a podpořit v dětech, ale i v dospělých, vrozenou tvořivou sílu, která umí divy. Představuji vám Helenu a Jardu na jejich umělecké misi.

Návštěva na Vysočině

S Helenkou a Jaroušem jsme se poprvé setkali před rokem na svatbě naší společné kamarádky. Jak už to někdy bývá, teprve při loučení, které trvalo asi hodinu, nám došlo, že bychom si měli o čem povídat i hodin víc. A tak jsme si při naší letní dovolené v jižních Čechách udělali výlet na Vysočinu, do malé vesničky Opatov. Za brankou nás vítal pes, v kuchyni pak Jarda a vůně jeho vlastnoručně upečeného koláče. Zatímco jsme čekali na Helenu, která byla doprovázet pohřební obřad hraním na varhany, snědli jsme snad půl plechu ještě horké buchty.

V dětech je potenciál

Snad proto se tvůrci projektu zaměřili hlavně na školky, školy a na děti v sociálních a zdravotních zařízeních. Mají připraveno několik interaktivních programů, které nabízejí v blízkém a vzdálenějším okolí. Programy v sobě obsahují „výtvarno i hudebno“ a zároveň jsou metodicky důkladně zpracovány odbornicí na slovo vzatou – Helena je totiž pedagožka, lektorka etické výchovy a metodička prevence. Takto napsáno to zní dost suše, ale když jsem ji chvíli poslouchala, říkala jsem si: „To musí být bezva, mít takovou učitelku!“ Kromě toho má sama velmi blízko k umění.

Helena vysvětluje: „Rádi bychom, aby si děti uměly uvědomit svůj vlastní prostor a respektovat druhé. To jim nabízíme formou příběhu, aby nezapomněly poprosit a poděkovat, pomáhat, porozumět vlastním emocím.“ A dodává: „My se vždycky domlouváme konkrétně s tou kterou školkou, co by potřebovala. Pokud u nich používají třeba některé dýchací nebo zklidňující cviky, nezařazujeme stejné. Snažíme se přijít s něčím novým.“

Intenzivně prožitých 45 minut

Programy pro malé děti mají pohádkové názvy jako třeba Putování za duhou, Barevné slzy lesní víly, či vánočně laděné Za hlasem píšťal. Jedny jsou zaměřené více hudebním směrem, druhé spíše výtvarným, ale ve všech najdete obojí. Každý program trvá 45 minut a je v něm zařazeno počáteční seznámení – hra na tělo i se zvukem, rozbouření emocí a následné ztišení. „Někdy nám paní učitelka vyjde vstříc a předem připraví dětem jmenovky. To pak urychlí první kontakt,“ zmiňuje Helena. Jarouš s navázáním kontaktu ale problém nemá. „Já jako chlap, to je ve školce něco nevídanýho! Zvlášť kluci, ti se na mě doslova lepí.“

Dále mají děti připravené různé kreativní aktivity a zajímavé pomůcky zaměřené na vnímání barev a jednotlivých tónů. Pro lepší představu si obléknou trička v barvách duhy a k rozeznění dostanou různě dlouhé barevné trubky, v dětském jazyce „bum bum rourky“. (Jedná se o Boomwhackers, u dětí velmi oblíbené perkusní nástroje vyrobené z plastu. Zvuk každého boomwhackeru odpovídá určitému tónu, což je dáno jeho velikostí.) V hudební části si děti vyzkoušejí zábavné cviky zaměřené na dýchání a logopedii, samozřejmě nechybí zpěv.

Putovní galerie

Tento program je zaměřený spíš na větší děti (a i na učitele) a měl by sloužit jako pomocný nástroj jednak k seberozvoji a jednak k rozvoji skupiny. Helena vysvětluje: „Chtěli jsme v tomto programu využít tzv. artefiletiku. Pokusím se stručně vysvětlit, o co jde. Jednoduše řečeno jde o tvůrčí proces, kterým skupina nebo jednotlivec procházejí a pak jej reflektují. Může se jednat o literaturu nebo výtvarnou, hudební či dramatickou tvorbu. Účastníci nehodnotí výsledky, nýbrž si povídají o tom, co zažili, co je nového napadlo, hledají vztahy a propojení se životem. V průběhu se učí spolu domlouvat, rozhodovat, vytvářet si svůj osobní prostor, rozvíjet tvořivost ve všech formách – tedy i v umění navázat a rozvíjet zdravé vztahy mezi lidmi. Průkopníkem artefiletiky u nás je Jan Slavík.“ A Jarouš dodává po svém: „Zkrátka chceme vyhecovat děti i učitele do akce.“ Ke zmíněnému účelu mají Helenka s Jardou zhotovené stojany a reprodukce významných malířů. Jednotlivé programy jsou zaměřené buď na období, nebo na téma. Potom už je na dětech i na učitelích, jak se svého úkolu zhostí.

Hovadina 

– je Jaroušův domácí název pro hru, kterou vyrobil u nich na zahradě po vzoru indiánů. Sice to s Artemisí nemá nic společného, ale naše děti se s tím tak vyblbly, že nejde se o této hře nezmínit. Do země je zasazena dlouhá dřevěná tyč a na ní je přivázaný provaz. Na konci provazu je přivázaný míček. Dva hráči si stoupnou proti sobě a každý má v ruce prkýnko (pálku). Úkolem každého je pomocí prkýnek pálit do míčku a omotat provaz kolem tyče až na úplný konec. Komu se to podaří dříve, vyhrává. A že to není žádná legrace, ale vlastně je to ohromná švanda, to vám potvrdí každý, kdo to zkusil.

Artemise ale není zaměřená jen na děti. Koukněte na: www.artemise.cz

Helena Naňáková toho stíhá opravdu hodně, tady je výčet jejích aktivit: umělecká činnost, kurzy pro veřejnost, hudební doprovod při slavnostech, individuální výuka hry na nástroj, prodej ruční výroby (malba na hedvábí, tvorba přání apod.), je pedagožka, školní metodik prevence, lektor programů primární prevence, poradkyně, koordinátorka dobrovolníků, lektorka kurzu efektivního rodičovství…

Jaroslav Honěk– cestovatel, bojovník, milovník, zámečník, hasič, čistič koberců, řidič náklaďáku, fotograf, kameraman, střihač, sběrač, lovec, asistent zubaře, úpravce dialogů… Od roku 1997 je po návštěvě Izraele hostitelem záhadné choroby, která mu dala na dlouhé roky možnost přemýšlet o příčinách a důsledcích lidského chování. Teprve v posledních letech si uvědomil, že nemoc k člověku přichází mj. i proto, že dělá něco špatně, sešel z cesty, neplní roli, která mu byla darována životem. Je tedy průkopníkem a propagátorem Terapie životem.