Alternativní škola: Předat dětem vše, co v sobě mám

Začínala jako učitelka na klasické státní škole. Brzy ale začala tušit, že to nebude nic pro ni. Otočila se proto jiným směrem, od „normální“ školy ke školám „alternativním“, tedy k učení svobodnějšímu a méně hodnotícímu. Pro Lenku Poulovou je při výuce největším vnitřním motorem dětská touha poznávat, dává jí zkrátka přednost před „neprůstřelnými“ osnovami. A také je přesvědčená, že dětské pokroky se nedají napasovat do úzkých kategorií známek. Lenka aktuálně učí na brněnské základní škole Letokruh, kterou si založili sami rodiče, kteří přemýšleli o současném vzdělávacím systému a nenašli žádnou jinou školu, v níž by děti trávily dostatečné množství času venku a mohly tak získávat poznatky vlastním prožitkem, a ne jenom z abstraktního, ledaskdy těžce uchopitelného vyprávění. Musím říct, že nejen naše děti si Lenku v roli učitelky velice oblíbily a do školy chodí skutečně rády!

Alternativní škola: Předat dětem vše, co v sobě mám

Začínala jako učitelka na klasické státní škole. Brzy ale začala tušit, že to nebude nic pro ni. Otočila se proto jiným směrem, od „normální“ školy ke školám „alternativním“, tedy k učení svobodnějšímu a méně hodnotícímu. Pro Lenku Poulovou je při výuce největším vnitřním motorem dětská touha poznávat, dává jí zkrátka přednost před „neprůstřelnými“ osnovami. A také je přesvědčená, že dětské pokroky se nedají napasovat do úzkých kategorií známek. Lenka aktuálně učí na brněnské základní škole Letokruh, kterou si založili sami rodiče, kteří přemýšleli o současném vzdělávacím systému a nenašli žádnou jinou školu, v níž by děti trávily dostatečné množství času venku a mohly tak získávat poznatky vlastním prožitkem, a ne jenom z abstraktního, ledaskdy těžce uchopitelného vyprávění. Musím říct, že nejen naše děti si Lenku v roli učitelky velice oblíbily a do školy chodí skutečně rády!

Lenko, co tě přivedlo k práci s dětmi?

Začátky znám z vyprávění mojí maminky. Stála jsem čelem k vysoké mlýnské zdi, „komandovala“ neviditelné děti (tedy alespoň naši je neviděli) a rozdávala jim úkoly. J Vyrůstali jsme na hradě. Chodilo si k nám hrát hodně dětí a pro ty mladší jsem často vymýšlela všelijaké hry. Jezdila jsem také na tábory. No a střední škola už byla pedagogická a pak ještě i vysoká…

Jaké byly tvé učitelské začátky na klasické státní škole?

Po dokončení studií v Plzni jsem dostala možnost učit na základní hokejové škole, ve třídě plné kluků. To byly dva krásné roky! Úplně první třída se asi nesmazatelně zapíše do srdce každému učiteli. Jdeš do všeho naplno. Vzpomínám na mnoho veselých společných chvil. Měli jsme bezvadnou paní zástupkyni. Když mi přišla na první hospitaci, měla jsem takovou trému, že ačkoliv se kluci snažili, hodina se nepovedla. Od ní ovšem nepřišlo žádné kárání, ale podpora. To vám bylo něco!

Kluci mi vždycky říkali a psali, že jsem málo přísná, a asi to tak bylo. Ani známkovat mi nešlo. Jedna chyba – stupeň dolů? Tak to nebylo nic pro mě. Raději jsem si nosila sešity opravovat domů a hodnotila po svém. Tehdy nebyla jiná možnost než známkovat. Přijala jsem ji zcela automaticky. Tak jako mnoho „zvyků, systémů a pravidel“ ve svém životě. Jaké bylo moje překvapení, když mi Montessori umožnilo psát slovní hodnocení. Co vám řekne známka? „ Aha, máš někde přidat!“ Ale kde? Není lepší přečíst si, co přesně dítě ve škole zvládá, co rádo dělá, čím nás pobavilo, co nás naučilo, které věci mu nejdou, jak pracuje ve skupině apod.? Ovšem napsat dobré slovní hodnocení je umění. Když si čtu ta svá první, musím se usmívat. Takové neosobní, vzdálené. Když si děti v Letokruhu četly svá pololetní vysvědčení, přišla krásná reakce: „Leni, to jsem celej já.“

Co ti hlavně vadilo na známkách?

Známku považuji za parádní stres. Pokud jsi jedničkář, jsi v tlaku si ty jedničky udržet. O špatných známkách ani nemluvím. Proč učíme děti hodnotit? Řadit je do nějaké vymyšlené stupnice? Připadá mi to velmi zastaralé a nepružné. Když děti známkujeme, udržujeme je v jakémsi podřazeném postavení. Děti přijímají vnější motivaci a učí se víceméně pro známky. Aby udělaly někomu radost apod. Pracuji už osmý rok bez známek a nikomu to nechybí. Možná jen někdy rodičům. Také prošli starou školou a přijali ten známkovací zlozvyk. Ovšem já považuji za ideální vůbec nehodnotit. Ocenit každý pokrok dítěte i dospělého. Naučit ocenit sám sebe a radovat se. Nic cennějšího není. Nejraději se setkávám s dětmi a rodiči při individuálních pohovorech, které probíhají podle potřeby, ale minimálně dvakrát do roka. Jsou velmi otevřené, sbližující, objasňující a hlavně přímé.

Jaké bylo tvoje setkání s Montessori pedagogikou?

Přišla mi do cesty před devíti lety. Pomohla mi podívat se nově na mnoho věcí. Bořila staré pravdy a já měla radost, že to může jít i jinak. Okouzlily mě pomůcky, díky kterým děti zapojí při učení všechny své smysly a samy mnoho objevují. Tím vznikne prožitek a ten už vám jen tak snadno neulítne.

Když vznikala škola Letokruh, hned bylo jasné, že do toho jdeš?

Před čtyřmi roky jsem byla na Čtyřech dohodách. Jarda Dušek v úvodu předával částečný výtěžek z představení jedné lesní školce. Lesní školka? Děti celoročně v teepee? Hned po představení jsem doma sedla k počítači a začala hledat informace. Přišlo mi to báječné. Toužila jsem se učit s dětmi v lese. Ale zvládnu to? Co mé pohodlíčko vytopené třídy? Byla jsem rozhodnutá se dokonce odstěhovat z Brna… Jenomže místo toho přišel Letokruh. Soukromá škola založená rodiči, jejichž děti chodily do lesní školky Sýkorka. Letokruh je škola se zázemím v budově a možností být každý den venku. Byl to určitý kompromis a zároveň i výzva. Konečně mohu vyzkoušet, jestli to všechno bude fungovat.

A funguje?

Upřímně? Kdybych věděla, kolik mě taková vznikající škola bude stát úsilí, času a probdělých nocí, tak svou lenost asi nerozhýbu. Ale zároveň byly začátky krásné. Byl nádherný podzim, s dětmi jsem byla hodně venku. Třeba matematiku jsme se učili na kaštanech, jeřabinách, listech. Pořádali jsme šnečí závody, kde nechyběla startovací čísla. Délka trasy 1 m. Zkrátka propojili jsme venku dohromady všechny předměty. Sama jsem byla zvědavá, jak to bude fungovat. Na konci října jsem dala dětem list plný příkladů. Vrhly se na něj. A já myslela, že je to nebude bavit! A víte co? Skoro všechny příklady měly dobře. Potěšilo mě, že venkovní prožitek byl silnější než nekonečné vypisování, procvičování a opakování do sešitů. Děti se učí zcela přirozeně, jsou zvědavé, mají radost z nového. To je jejich podstata.

V čem všem se Letokruh liší od klasické školy?

Ve třídě je jen 16 dětí, což umožňuje individuální přístup. Využíváme Montessori pomůcky, Waldorfské sešity, prožíváme slavnosti, každý čtvrtek jdeme na celodenní výpravu – většinou do přírody. Letokruh je svobodný a otevřený všemu dobrému. Nedrží se striktně žádného dogmatu. Když se ohlédnu, přijde mi má předešlá škola „malá“, vidím třídu jako ohrádku. Letokruh je volný a přirozený. Svítí sluníčko, učíme se celý den venku. Za deštivých dnů více využíváme třídy, Montessori pomůcky, individuální práci a prezentaci projektů. Jen čtvrteční výpravy jsou vždy terénní. To jsme celý den venku, i za vydatného deště či mrazu. A největší přednost vidím v tom, že mohu vycházet z aktuálních potřeb a zájmů dětí. Z toho zároveň vychází požadavek improvizovat, měnit plán či přizpůsobit výuku individuálním potřebám.

Máš nějaké plány do budoucna, kam s tvojí třídou, s Letokruhem nebo sama se sebou směřovat?

Zajímavá otázka. Vím, že už se nikdy nic nezopakuje, tedy ani přesný způsob práce a výuky. Zkušenosti mi ukázaly, že i velké plány je možné pozměnit. Například ve své poslední první třídě jsem chtěla zaměřit celý rok na čtyři roční období. Jenže už v říjnu jsme díky dětem putovali vesmírem a vydrželo nám to až do června. Tím dávám nahlédnout do svého současného stavu. Od plánování a přesných příprav na každou hodinu (jak tomu bylo na ZŠ v Plzni) jsem se přesunula do stavu lehkého, pružného a otevřeného plánování.

A jaké mám konkrétní plány ve škole? Moc ráda bych se vypravila se třídou na nějaký delší pobyt v přírodě, třeba na týden. Děti se tam více osamostatní, jsou zodpovědnější, užije se hodně legrace a více se poznáme. Můj soukromý sen je bydlet v přírodě a učit se z ní. Ideálně i s dětmi…

Jaké základní/zásadní věci ses naučila od dětí?

Naslouchat. Hrát si. Řehtat se. Dovádět. Uvolnit se. Zastavit se. Dívat se…

A co naopak základního chceš předat dětem ty?

Vše, co v sobě mám.

    Lenka Poulová vystudovala Vysokou školu pedagogickou v Českých Budějovicích a v Plzni, v Praze absolvovala akreditovaný kurz Montessori pedagogiky, prošla kurzem Respektovat a být respektován a účastní se hravých seminářů Intuitivní pedagogiky. Sedm let učila v Montessori třídě na ZŠ Gajdošova v Brně-Židenicích. Lenčiny radosti a zájmy? Hudba, tanec, procházky, dcera, kamarádi a společné pobyty v přírodě, Jarda Dušek a jeho dohody, myšlenky, smích, improvizovaná divadla, cestování, sluníčko, vítr, bylinky, houpací síť…

Koukněte na: www.skolaletokruh.cz

Koukněte na základky založené rodiči a navazující na lesní školky:

www.skoladevetsil.cz www.skolasvetice.cz www.skolaletokruh.cz www.lesni-klub.cz/zakladni-skola/

Manželka, maminka dvou dcer, podnikatelka, přítelkyně a akční žena. Koordinuje řadu zajímavých projektů (Červený stan, Konferenci Aktivní rodičovství, Creative space, Skupiny pro domácí žáky...) a je lektorkou Kontaktního rodičovství a Zdravého přebalování. Šíří osvětu o těchto tématech v médiích a ráda píše články i pro PDČ. Potkat se s ní můžete osobně na jejích kurzech.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné