Adéla Zrubecká

Když jsem studovala na Institutu aromaterapie, na přednášku Adély Zrubecké  jsem se hodně těšila. Byla jsem zvědavá, jaká tahle "renomovaná persona" bude, koukala jsem žádostivě ke dveřím, kdy se konečně objeví.  A ona už v učebně dávno byla. Seděla kousek ode mě, tiše, klidně, s úsměvem Mony Lisy a čekala, až ji zavnímáme, ztišíme se a budeme chtít poslouchat. Taková ona je. Nepotřebuje poutat pozornost, tlačit na pilu, protože ví své. A to jí dává klid a sílu.

Adéla Zrubecká
Adéla  se nechlubí, tak to udělám za ni. Těsně po střední škole našla odvahu sama (!) emigrovat do Anglie, v Londýně vystudovala prestižní Institut Tradiční Bylinné Medicíny a Aromaterapie u světoznámého Gabriela Mojaye, s manželem objela na kole svět, v Čechách spoluzaložila  Asociaci českých aromaterapeutů a Institut Aromaterapie, v bývalé sudetské vesnici  úspěšně rozjela aromaterapeutickou praxi, stala se spolumajitelkou firmy zaměřené na aromaterapeutickou kosmetiku Nobilis Tilia, píše, přednáší, porodila a vychovává tři děti, úspěšně se poprala s rakovinou. Její děti, manžel a blízcí  přátelé by určitě dodali mnohem víc.   Adélo, ty jsi jedním z nejuznávanějších, nebo možná nejuznávanější aromaterapeut v Čechách, máš v tomto směru luxusní vzdělání, jsi spolumajitelka úspěšné kosmetické firmy, manažerka, lektorka ... Nepůsobíš ale právě průbojně, spíš  klidně a nenápadně. Jak se ty všechny činnosti vůbec dají dělat, s tímhle nastavením

(smích) Teď jsi mi připomněla, že jsme měli onehdá školení prezentačních dovedností a naše lektorka nahrávala celý tým na kameru a pouštěla nám to. A všichni mě komentovali velmi podobným způsobem, jako ty teď. A když jsme se měli prezentovat, opakovala jsem: ´Já jsem asi taková klidná...a klidná....a nic jiného jsem o sobě nedokázala říct. Ale je fakt, že se mnou emoce někdy hodně zacloumají a já jsem zjistila, že mám tendenci je potlačovat. A to samozřejmě není dobře a pracuju na tom. Takže když cítím vztek, bouchám,  když cítím radost, směju se nahlas a tak. Protože ono všechno má svá pro a proti. To, že je člověk kliďas, je na jednu stranu dobré, protože se s ním dobře spolupracuje, věci dokáže řešit racionálně, v klidu a s nadhledem a na druhou stranu může být pro některé lidi nečitelný a když to vezmu do extrému, třeba si může i ubližovat.

Tu klidnou sílu, která v tobě je, jsem zavnímala až po určité chvíli, ale o to mi pak připadala intenzívnější a říkala jsem si, že možná právě díky ní můžeš dělat tolik věcí na tak dobré úrovni.

Já mám neuvěřitelnou oporu ve svém muži, protože nebýt jeho a zázemí, které mi vytváří, tak bych tyhle všechny věci nedokázala dělat. Nemohla bych mít tři děti,nemohla bych mít firmu, nemohla bych učit, nemohla bych psát články...něco z toho by muselo zákonitě vypadnout, kdyby se Petr v naší cestě neangažoval. Když se narodily holky a přestěhovali jsme se na venkov, na Vlčí Horu, pamatuju se, že jsme měli hodně zlomový rozhovor o tom, co tam vlastně budeme dělat. Najednou jsme se ocitli na vesnici před patnácti lety, v místě bývalých Sudet. My jsme tomu říkali Klondajk. Petr začal pracovat pro tehdy se formující národní park, ale pak jsme zjistili, že spolu s mojí praxí nám to časově nevychází a museli jsme se rozhodnout. A dohodli jsme se, že se vydáme cestou aromaterapie, protože to mělo potenciál, že nás to do budoucna uživí. Měli jsme Institut aromaterapie v Praze, takže jsem odjížděla na víkendy, učila jsem kurzy a to byl jediný způsob, jak na severu přežít. Petr se pak stal i společníkem ve firmě, když jsme ji zakládali před deseti lety a bere to za své. To je pro mě obrovská opora.

Jak jsi na Vlčí Hoře chvilku po revoluci sháněla zákazníky žádostivé aromaterapie?

Na ty začátky vzpomínám ráda, protože jsem začínala masírovat u nás v domečku, v chalupě. Tehdy to bylo fakt těžké, protože lidi ještě vůbec nebyli zvyklí, že by si za svoje zdraví, nebo vůbec za nějaké terapie měli platit.  Tohle byl pro ně úplně jiný vesmír. A bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se postupně učili pohlížet na sebe úplně jinak. Na svůj vývoj, na svoje zdraví, na to, co pro sebe můžou udělat. Měla jsem jednu pravidelnou návštěvnici masáží, takovou starou babičku, která vždycky říkávala: "Já k vám tak ráda chodím...nekouřím, nepiju, tak aspoň na tu masáž si zajdu".

Masáž je hodně intimní kontakt, navíc často mezi lidmi, kteří se neznají. Já moc "dotýkací" člověk nejsem, myslím, mimo nejužší rodinu, tak jsem byla zvědavá, jak dokážu hladit cizí těla. A ono mě to kupodivu těšilo a přes ta cizí těla jsem se dostala i k objímání blízkých. Jak to bylo u tebe? Byl pro tebe dotyk taky nějaká výzva?

Já jsem k němu asi vždycky intuitivně tíhla. Vůbec jsem to nevnímala jako výzvu, ale od začátku jsem věděla, že to je to, co chci dělat a jakmile jsem začala masírovat, ohromně mě to bavilo a nastartovalo. Ale možná ten pravý důvod je právě to, co říkáš. My jsme taky nebyli moc dotýkací rodina, taky jsem měla nějaké jizvy z dětství, takže jsem si spoustu věcí těmi masážemi kompenzovala. Zjistila jsem, že mi to časem i hodně chybí a že miluju se lidí dotýkat a energeticky s nimi souznít. A navíc jim to pomáhá, takže to je obrovský dar, kterým si doplňuju něco, co mi v životě chybí.

A tvoje děti jsou dotýkací?

No, byly, ale už zase nejsou. (smích) Holky jsou v pubertě, takže už se nás zase nedotýkají. Ale byť to není tak často, jako to bývalo, masáž je to jediné, na co je utáhnu. Oni mě neobejmou, pusu mi dají jen když mám narozeniny, ale když řeknu :´pojď, já tě namasíruju, tak jdou okamžitě.

Je pravda, že masáž by mohla překlenout všechny ty vlny "odcizení" mezi rodiči a dětmi a člověk si pak může svoje potomky hladit v jakémkoli věku.

Tak. Takže já když potřebuju, jdu na to přes masáž. (smích)

O alternativní metody léčení ses opravdu začala zajímat až v Londýně, kam jsi v osmdesátém sedmém po střední škole emigrovala? Před tím jsi k tomu vůbec netíhla?

Vůbec. Já jsem studovala stavební průmyslovku, pak jsem na malou chviličku nastoupila ke geodetům, kde jsem se setkala spíš s takovým undergroundem, protože tam byli nepřizpůsobiví vyděděnci režimu. Sama jsem si k tomu příliš nečuchla, ale můj strejda je emigrant už od roku ´68 a mám pocit, že máma mi vždycky vnitřně dávala možnost, že se tam jednou za ním můžu vydat. Takže jsem u něj ze začátku bydlela, ale pak se mi podařilo se osamostatnit.

Jak to tehdy brali rodiče?

Já jsem vyrůstala jen s mámou, která měla sama možnost se kdysi provdat do Ameriky, ale neudělala to, aby tady nenechala rodiče samotné. A mám pocit, že toho vždycky trochu litovala.  Nebo že to vždycky vnímala trochu jako oběť. A asi byla vždycky nastavená tak, že pokud se tady nezmění režim,  je emigrace jediná cesta k nějakému slušnému životu.

V osmdesátém sedmém ještě nikdo nevěděl, co bude. Nebála se, že tě ztrácí?

No určitě. To bylo definitivní.

Jaký byl tehdy Londýn?

Tam ještě pořád dozníval New Age. Kvetla tam ezoterika, meditační techniky a různé alternativní způsoby péče o zdraví a dokonce na každém malém městě bylo pravidlem, že se dospělí vzdělávají. Byly tam různé večerní kurzy, mohla jsi chodit na jazyky, na keramiku, na patchwork... na cokoli, včetně meditací, masáží, základů reflexologie . A přesně takhle jsem se k aromaterapii dostala. Začala jsem se učit španělsky, tvořila jsem něco - tuším - ze skla a mezi jiným jsem se dostala i na základní kurz reflexologie. Začala jsem masírovat tlapky, začala jsem o těch věcech hodně číst, chodila jsem dlouho k jednomu učiteli meditace a dalších sebepoznávacích technik a to mi tu cestu zcela přirozeně otevřelo.

Když srovnám Londýn, který jsi popsala a tehdejší Československo, do kterého ses po ukončení studií vrátila...nepůsobilo to tady na tebe poněkud tragikomicky?

(smích) Vzpomínám, že jsme si chtěli dát vegetariánské jídlo v nějaké restauraci a oni nám udělali smažený sýr se šunkou. Ale nic jiného tady nebylo, i v rizotu bylo maso a člověk si mohl leda tak namazat chleba. Já jsem byla tehdy ortodoxní vegetarián, takže to bylo docela těžké.

Ty jsi, Adélo, před pěti lety zjistila, že máš rakovinu. Nechlubíš se tím, ale ani netajíš, tak se s dovolením zeptám: Jak se propagátor a praktik alternativních léčebných metod, tradiční čínské medicíny a aromaterapie, postaví ke své vlastní, takhle vážné chorobě?

No, musela jsem se s tím hodně srovnat. Tehdy to samozřejmě byl šok, ale myslím, že tím si projde každý, protože každého napadne otázka: Jak to, že já? Co dělám špatně, že zrovna já? V té rovině fyzické tu odpověď znám. To bylo docela směšné, protože u rakoviny jazyka jsem byla mimo jakoukoli rizikovou skupinu. Na otázky lékařů jsem odpovídala: Ne, nekouřím. Ne, nepiju. Ne, nepracuju v žádném znečištěném prostředí.  Když ještě zjistili, jak relativně  málo je mi let, vrtěli hlavami a nechápali, kde jsem k tomu přišla. Po řadě testů se ukázalo, přestože to není úplně prokázané, že za to nejspíš mohly papillomaviry. Nicméně, ještě je tu druhá rovina, rovina psychosomatiky a věcí, které jsem si sama v sobě musela pořešit.  A to je asi tak na dvě knihy, ne na jeden článek. Takže na tom jsem makala posledních pět let a myslím, že na tom pořád ještě pracuju.

Jak jste to přijali v rámci rodiny?

Já myslím, že jsem to přijala asi nejlíp ze všech. Navíc, já jsem měla velmi dobrý důvod bojovat, protože Matesovi bylo tehdy osm měsíců. Kvůli tomu, že jsem nastupovala na operaci,  jsem musela přestat kojit, což bylo pro mě asi to nejtěžší. Dobře, rakovina, fajn, říkala jsem si, ale najednou jsem tam měla mimino, které jsem si musela odtrhnout od prsu a odložit... Co se týče rakoviny, já sama jsem ani na vteřinu nepochybovala o tom, že to dám. Ostatní se o mne samozřejmě báli, obrovsky mi pomáhali a podporovali mě.

Máš v oboru aromaterapie a Tradiční čínské medicíny nejlepší vzdělání, měla jsi za sebou dlouhou praxi se skvělými výsledky. Neměla jsi tendenci se léčit sama?

Řešila jsem to. Myslím, že tak měsíc jsem nad tím intenzívně přemýšlela, diskutovala jsem to jak s Petrem, tak s různými léčiteli a pak jsem došla k tomu, že nemám odpovědnost jenom k sobě, ale i k dětem a rozhodla jsem se, že moje cesta je léčbu zkombinovat. Pracovat oběma způsoby. A ukázalo se, že to je cesta, která pro mě funguje. S tímhle typem nádoru byla totiž jasná hospitalizace  a já jsem tehdy doktora doslova přemluvila, aby mě nechal v ambulantní léčbě. Měla jsem Matese u sebe a s pomocí dvou léčitelů, kteří mi pomáhali, a dalších věcí, které jsem dělala a brala, jsem to zvládla. Doktor mi pak řekl, že jsem  jedna ze dvou lidí, o kterých ví, že léčbu v ambulantní formě zvládli. Takže evidentně mělo velký význam terapie kombinovat. Tělo je neuvěřitelné a když mu člověk dá příležitost, tak se zregeneruje.

Takže klasická medicína, operace, ozařování, chemoterapie... Nebyl to pro tebe problém?

Vždycky jsem říkala,  že jsou doktoři velmi schopní dělat medicínu, která zachraňuje život. Ale už jsem jim přisuzovala velmi malý kredit za cokoli jiného, co se týká léčby. A možná, že tohle měla být i moje zkušenost, abych nebyla na tu svoji alternativu tak pyšná. Abych v sobě našla trošku víc pokory vůči tomu, co někteří doktoři umí. Taky vím, samozřejmě, co umí aromaterapie, ale už bych asi nevolila taková slova, která jsem volívala dřív, když jsem měla tendenci jednotlivé metody srovnávat. Myslím si, že v určitém směru má moderní medicína obrovský význam. Nejenom třeba při těch autonehodách, po kterých vás sešijí a spraví kosti, ale i v tom, že pomůže prodloužit život.  Navíc jsem potkala úžasné doktory a mám k nim obrovskou úctu. Nejsou ani trochu alternativní (smích), jsou ale pokorní, na rozdíl ode mě, která jsem pokoru neměla. To je taky možná věc, kterou jsem se měla naučit.

Chtělo to velkou disciplínu? Bylo to pro tebe těžké po téhle stránce?

Z mého pohledu ani ne, protože já jsem v podstatě nic jiného nedělala. Jen jsem se starala o to, abych se uzdravila.  To byl prostě můj úkol. Spíš teď mě zase začalo špatné svědomí nahlodávat, že pro sebe už nedělám dost a že bych měla víc odpočívat. Je to teprve pět let... Jak jsem začala zase pracovat, učit a jsem tím pohlcená, mám z toho radost, dělá mi to dobře a děti už nevyžadují takovou péči, začínám tu péči o sebe možná trochu zanedbávat.  Mě práce často pohltí a to je to, na co si musím dávat pozor.  Díky terapiím, kterými jsem si prošla, se už nevidím jako někdo, kdo se musí obětovat pro vyšší dobro. Takže už se dokážu zastavit, už to dokážu vidět, ale někdy mi ještě Petr musí říct:  ´Brzdi! Odpočiň si.´

Teď jsem si vzpomněla na jeden citát, který má moje dobrá kamarádka napsaný na facebooku: "Jak říká můj osobní trenér: začneme naplno a pak budeme postupně přidávat". (smích) Takhle jsem žila. A to byl asi jeden z důvodů, proč nemoc přišla, kdy přišla. Aby mě to zastavilo v ten správný okamžik. Abych se mohla lépe podívat do sebe, abych se začala lépe poslouchat. Tak teď už naslouchám.

Díváš se poté, co jsi byla kontaktována se smrtelnou chorobou, na smrt jinak?

Teď abych se nerouhala... (přemýšlí) Já mám chuť říct, že se smrti nebojím. Je mi hodně blízký budhismus, vím, že existuje něco vyššího, co nás přesahuje a věci řídí a dotkla jsem se toho, dotýkám se stále. Teď nemyslím jen kvůli nemoci, ale v celém svém životním procesu.  Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že budou děti ochuzené o oporu, kterou má každý člověk ve své mámě. Ať je jakákoli. Když jsem myslela na smrt, myslela jsem na to, koho by si Petr měl vzít, aby se budoucí teta dobře starala o naše děti.

Pamatuju se, když jsi nám během své přednášky dávala očichávat éterické oleje, že jsi hodně "ujížděla" na nardu. A protože nard je o konečnosti, transformaci, o tlení a uzemnění, nardem byl pomazán Ježíš před smrtí, říkala jsem si, jestli to není právě tou tvou zkušeností s nemocí.

Já jsem nard měla ráda vždycky. To byl a pořád je můj milovaný olej.

A tobě přijde jako vůně? (smích)

Já ho nepoužívám samostatně,  dávám ho většinou do směsí a tam mě hrozně baví.  Když jsem začala komponovat směsi pro osobní růst, zakomponovala jsem ho tenkrát  do té první směsi  pro rok 2012, když to bylo takový hustý. Celý ten rok byl naprosto šílený, nevím, jak jsi to vnímala ty, ale já hodně (smích). A spousta mých známých to vnímala podobně a podobně to komentovali i profesionálové.  Řešila jsem tehdy, jak pomoct sama sobě a pak mi došlo, že to je obecná záležitost a že bychom tu směs mohli udělat pro víc lidí. Tak jsme ji dali ven a nard tam měl jednoznačné místo a jeho účinky taky.

Mně ta vůně rozhodně nepřipadala líbivá, rozhodně to nebylo něco, o čem bych byla okamžitě přesvědčená, že chci čichat.

To měl každý jinak. Někteří lidé si k tomu čichli a nemohli bez toho být. Každopádně já jsem to vnímala jako propojení nebe a země. Lidi, kteří byli rozlítaní a pološílení, to ukotvilo a lidi, kteří byli zahrabaní v depresích to pozvedlo a pomohlo najít duchovnější rozměr. A to byl smysl směsi 2012.

A letošní směs?

Je hodně o radosti, o lásce, o tvořivosti. To je taková ženská, radostná vůně. Mám pocit, že proto jsme tady. Abychom něco tvořili a aby to, co vytváříme, nebylo jen pro nás, ale pro lidi, aby to mělo nějaký přesah. Dává mi smysl, co píše Donald Walsch v jednom díle Hovorů s Bohem, a to že život nemá nějaký hluboký význam, který musíme jednou objevit. Jde o to, abychom tady byli, abychom něco vytvářeli, aby nás to bavilo. Jestli je nějaký Bůh, tak žije z naší radosti. A když máme radost, tak jsme prostě tomu Bohu blíž. A o tom je směs 2013. A mne celý letošní rok opravdu moc baví.

Adéla Zrubecká ( 1968)
  • máma tří dětí
  • uznávaná aromaterapeutka
  • spolumajitelka kosmetické firmy Nobilis Tilia
  • spoluzakladatelka Asociace českých aromaterapeutů a Institutu aromaterapie
  • absolventka londýnského Institutu Tradiční Bylinné Medicíny a Aromaterapie (učil ji slavný aromaterapeut Gabriel Mojay)

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné