Aby umírání mohlo být barevné

Se jménem Martina Špinková jsem se poprvé setkala při otevření knížky Anna a Anička. Objevila jsem ji na pultě jednoho knihkupectví a hned mě zaujala svým otevřeným postojem ke smrti. A jak by ne? Autorka knížky, paní Špinková, je totiž jedním ze zakladatelů domácího hospice Cesta domů a v současné době šéfredaktorkou stejnojmenného nakladatelství.

Aby umírání mohlo být barevné

Se jménem Martina Špinková jsem se poprvé setkala při otevření knížky Anna a Anička. Objevila jsem ji na pultě jednoho knihkupectví a hned mě zaujala svým otevřeným postojem ke smrti. A jak by ne? Autorka knížky, paní Špinková, je totiž jedním ze zakladatelů domácího hospice Cesta domů a v současné době šéfredaktorkou stejnojmenného nakladatelství.

Text: Markéta Ovsíková

Kdy vás poprvé napadlo vydávat knížky pro děti s tématikou smrti?

Když jsme založili Cestu domů, současně s poskytováním péče lidem na konci života jsme začali také vydávat letáky a brožury pro nejrůznější skupiny lidí, nejen pacienty a pečující. Nebylo zbytí. Viděli jsme a dodnes vidíme, že základem dobrého konce života je být, nakolik to jde, připraven včas. Mít některé věci promyšlené, některé propovídané, zkrátka mít dostatek informací. Pokud je nemáme a se svými blízkými, tedy i s dětmi, o smrti a péči o umírající vůbec nemluvíme, můžeme se dočkat nepříjemných překvapení a těžkých časů v době, kdy my nebo naši blízcí budou odcházet. Proto vydáváme knížky i pro děti a jejich rodiče. Když dostanou rodiče odvahu se o svoji starou maminku starat, dost pravděpodobně to bude pro jejich děti natolik samozřejmé, že se pak ve stáří či v nemoci postarají o své rodiče také.

Jaký mají knížky ohlas? Viděla jsem je prodávat na mnoha místech, ale nemám představu o tom, jak se prodávají.

Tyto knížky asi nemohou nikdy být bestsellery, neb se prostě hovoru o smrti bojíme. Ohlas je ale zajímavý a někdy nás to překvapí. Třeba knížky Když Dinosaurům někdo umře jsme už vydali opravdu dost tisíc výtisků a objednávají si ji třeba záchranné sbory (policisté, hasiči), když potřebují pracovat s lidmi v těžkých situacích. Knihy Anna a Anička o babičce na konci a vnučce na počátku života se někdo na prodejním stánku lekne a někdo ji nadšeně kupuje, že je to to, co dlouho hledal. Doslechla jsem se, že si ji děti v nějaké škole zdramatizovaly, protože se jim líbila. Podle mne mohou tyto knihy ulehčit rodičům povídání s dětmi o tom, co je zajímá a čeho se ještě nebojí jako my dospělí. A možná jim to i pomůže se rozhodnout neodkládat své blízké do ústavů, kde se na konci žije život asi dost smutně a prázdně.

Mně osobně se vaše knížky moc líbí a vidím v nich velký smysl. Nevím ale, jestli nejsem jedna z mála. Máte nějakou zpětnou vazbu – jak přes knížky, tak přes Cestu domů, že se něco mění ve vnímání smrti naší „civilizovanou“ společností?

To se také neděje nijak překotně, ale tiše a nepozorovaně, ale děje. Jsem o tom přesvědčená. Před patnácti lety byla situace úplně jiná než teď, báli se zeptat i novináři, teď se naopak ptají, píší a vysílají a podařilo se, myslím, přece jen vnímání smrti a umírání proměnit. Lidé i nadále tápou, ale už vědí, že se jich to týká. A že je možné umírat lépe i hůře. A že je v jejich moci, do nějaké míry, si vybrat.

Jak jste vy sama vnímala umírání, když jste byla malá?

Myslím, že jako každé dítě: smrt je tajemství, nevíme, za jaký konec to vzít, jak se rodičů ptát, cítíme, když o tom mlží, jsme vděční, když se neschovají a na otázku odpoví. Tak to bylo i se mnou. Bála jsem se, že umřou rodiče, dumala jsem někdy po ránu o tom, jak asi umřu já. Zemřelo mi několik kamarádů na leukemii, tehdy to bylo jiné než dnes. Prostě to patřilo do života a kladlo mi odmalička otázku po smyslu mé kratičké existence na tomto malém velkém prastarém světě.

  Mluvila jste o tomto tématu se svými dětmi? Máte v tomto směru nějaké doporučení pro současné rodiče?

Nu, já to možná tak netematizuji, beru to jako součást života. Děti viděly, jak jejich kamarádům třeba umřela maminka nebo táta, naši přátelé. Umřela babička, prababička. Mluvili jsme o tom, věřím, že nikdy neměly pocit, že se schováváme. A někdy, když jsem měla dost toho, že se o něco pitoreskního přou (třeba kdo si vezme dřív Ramu na mazání chleba), pamatuji si, že jsem hartusila: „Proč si myslíte, že tu na světě jste? Myslíte si, že když umřete, že se vás někdo bude ptát na to, jestli jste si v životě ukořistili Ramu, nebo na to, jestli jste byli na sebe hodní?“ Tak to měli občas naservírované i k večeři…

Martina Špinková

* Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v Ateliéru knižní kultury a písma Od roku 1984 se věnuje volné a užité grafice, ilustraci a nejen výtvarné redakci.

* Ilustrovala více než 70 publikací a vydala tři básnické sbírky.

* V roce 2012 obdržela cenu v soutěži Nejkrásnější kniha roku za ilustraci k romským pohádkám Ráj na zemi.

* Od roku 2002 do roku 2012 byla ředitelkou Cesty domů, nyní je předsedkyní správní rady a působí v nakladatelství Cesta domů jako šéfredaktor.

* S mužem Štěpánem má sedm dospělých dětí a žije v Praze, v létě v Radvánově.

Koukněte na: www.spinkova.cz