Na konci dechu

Moje cesta k doprovázení umírajících začala před více než 25 lety. Do té doby jsem prožívala šťastné a bezstarostné dětství a dospívání v malém městě na západním Slovensku. Nikdy jsem se nesetkala s umírajícím člověkem, na pohřbu jsem byla jen jednou. Zpětně si uvědomuji, jak úspěšně se nám lidem podařilo umírání a smrt vytěsnit z našeho života, když je možné, že se s nimi až do dospělého věku vůbec nesetkáme.

Na konci dechu

Probuzení do reality

Zhruba rok po návratu do rodného Brna jsem dostala zprávu, že moje prababička byla převezena z LDN do nemocnice, je na tom velmi špatně, není jisté, jak dlouho bude ještě žít, a že je čas se s ní rozloučit. Cítila jsem, že se s ní určitě rozloučit chci, ale vůbec jsem netušila, co mě čeká.

Vstoupila jsem do pokoje, který babička sdílela s dalšími třemi lidmi, a chvíli mi trvalo, než jsem ji našla. Až podle jmenovky nad postelí jsem poznala, že je to opravdu ona. Její fyzická proměna byla tak velká, že mě to šokovalo. Seděla v košilce na kraji postele, svoje skoro průsvitné nohy měla volně spuštěné k zemi, nepřítomně hleděla do prostoru. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vůbec nevím, co mám nebo můžu dělat. Když jsem na ni promluvila, nereagovala. Netušila jsem, jestli mě slyší, jestli vnímá. Nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl. Cítila jsem, jak se mi v šoku tlačí slzy do očí, a nechtěla jsem, aby mě tak viděla. Utekla jsem z jejího pokoje s obrovským pocitem selhání a nedokázala jsem se tam už vrátit.

Ten den prababička zemřela a já si uvědomila, že už nemám možnost to zkusit znovu, jinak. Hluboce mě to zasáhlo. Především to, že ačkoliv jsem dosud byla vzornou dcerou, vynikající studentkou, selhala jsem v základní lidské situaci. Iluze o tom, co dělá člověka člověkem, se mi rozsypala jako domeček z karet. Hodně jsem o tom přemýšlela, chodila po hřbitovech a hlavou mi plynula spousta otázek.

Když se upřímně ptáme, začnou přicházet odpovědi

Ve stejném roce, kdy zemřela moje prababička, jsem potkala člověka, který mě přivedl k meditační praxi. Intenzivní vnitřní práce a možnost setkávání s učiteli mi začaly postupně zprostředkovávat mnoho vhledů a odpovědí. O rok později jsem se setkala s člověkem, který pracoval jako dobrovolník v hospici v Rajhradě u Brna a nabídl mi, abych se tam zašla podívat. „Něco“ mi říkalo, že to mám zkusit. Další dva roky jsem se pak v hospici učila, jak být s umírajícími. Že často tou největší pomocí je nepřekážet, a jen když je to opravdu potřeba, proces umírajícího užitečně podpořit. Jak zůstat přítomná v situacích, kdy se všechny možnosti smrsknou do jednoho velkého NEVÍM.

Nesmírně jsem v takových chvílích oceňovala zkušenosti ze zenové meditace. V rámci této činnosti jsem se také setkala s ošetřovatelským konceptem Bazální stimulace®, který mě velmi inspiroval. Období strávené v hospici bylo jedním z nejcennějších v mém životě. Věděla jsem, že teď už bych od mé umírající babičky neutekla a uměla bych s ní zůstat. Cítila jsem, že ať už je moje prababička kdekoliv, ví to. Kruh se uzavřel a v mém srdci nastal hluboký klid a vděčnost. Zároveň ve mně zůstalo rozpoznání nepopsatelné míry vytěsnění smrti a smutnění z našich životů, to obrovské hluché místo, které volá po našem návratu.

Další cenné zkušenosti

V té době jsem studovala speciální pedagogiku. Byla mi udělena výjimka a já mohla věnovat svou diplomovou práci doprovázení umírajících. Po ukončení studia se mi naskytla možnost navštívit hospice ve Spojených státech amerických a setkat se s lidmi, kteří se doprovázení věnují již řadu let. Není to sice tak dávno, ale v Česku byla v té době hospicová a paliativní péče v plenkách a já snila o tom, že se jednou dožiji jejího rozvoje. Tak, aby byla dostupná každému. Jsem nadšená, že se to už děje a že toho mohu být součástí.

Před několika lety umíral můj milovaný dědeček. Zůstal u nás doma a byli jsme s ním všichni i ve chvíli, kdy naposledy vydechl. Po přivolání koronera jsme si dědečka nechali doma, umyli ho a oblékli a teprve druhý den dopoledne přijela pohřební služba. Byla to nepopsatelně nádherná zkušenost.

Na cestě doprovázení

Po celou dobu získávání zkušeností mě velmi zajímalo propojení vědomé přítomnosti a bytí s umírajícími. Když v loňském roce přijela do České republiky australská „deathwalker“ Zenith Virago, měla jsem možnost tlumočit její kurz, který byl věnován rituálům posledního rozloučení a doprovázení pozůstalých. Setkání se Zenith mě definitivně inspirovalo k aktivnímu doprovázení. V prosinci téhož roku jsem složila zkoušku Poradce pro pozůstalé, což je v tuto chvíli jediná možnost certifikace v této oblasti.

Služba doprovázení umírajících mimo síť tradičních hospiců a paliativních týmů je v naší zemi stále velmi nová. Vnímám, že chybí i alternativa tradičního křesťanského přístupu k umírání a doprovázení. Přestože tato služba byla vždy součástí tradičních kultur, vědecko-technický pokrok, léta válek a totality udělaly své. Jako by lidé zatím nevěděli, v čem by doprovázející mohl být užitečný. Nejsou zvyklí a možná ani připraveni za tuto službu zaplatit. Naučili jsme se být závislí na zdravotnickém systému a jen pozvolna hledáme alternativní cesty.

Po malých krůčcích

Stále studuji, věnuji se rodinným systémům, rituálům, meditaci a všímavosti, procházím vlastní sebezkušenostní psychoterapií i prací s přírodními medicínami. Postupuji zvolna, naslouchám a vnímám, nabízím prostor a reaguji na potřeby. Práce v této oblasti může mít mnoho různých podob, a když jsme tomu otevření, netrváme na určité podobě svého poslání, může nás to zavést na místa, do kterých by nás možná nenapadlo se vydat.

S nadšením sleduji, jak se u nás postupně vytvářejí podmínky k tomu, aby lidé opravdu mohli zůstat se svými blízkými a starat se o ně do poslední chvíle. Vždyť podle posledních výzkumů si více než 80 % lidí přeje zemřít doma, v prostředí a mezi lidmi, které důvěrně zná – ale zatím právě 80 % lidí umírá v nemocnicích a podobných institucích.
Říká se, že trvá nejméně tři generace, než se generační trauma předků může uzdravit. Mám pocit, že se to nyní děje. Objevuje se celá řada relativně mladých lidí, kteří nabízejí alternativní možnosti rituálů posledního rozloučení, funerálního umění, uren, parte, vzpomínkových knih, rituálů odpuštění, rituálů smutnění atd. V hloubi srdce vím, že toto je má cesta a jak velký smysl má.

Kateřina Grofová

Již během studií v oboru speciální pedagogiky se začala věnovat doprovázení umírajících. Intenzivně se věnuje meditacím – především zenové meditaci, meditaci vhledu a všímavosti – a vše propojuje při práci s lidmi. Tlumočí a překládá, ze všeho nejraději texty týkající se závěru života. Vytváří prostor pro setkání a sdílení na téma vědomého života v přítomnosti smrti a dobré přípravy. Je nablízku lidem, kteří umírají, i těm, kteří je doprovázejí. Ve svém přístupu využívá také principy procesové práce (A. Mindell), systemické práce (B. Hellinger) i vhledy získané prací s přírodními medicínami.