Věže jak je neznáte. Objevte zajímavosti o pražských zvonech.

Honosný zvuk zvonů jsem vždycky vnímala jako běžnou součást života. Skutečnost, že v každé věži visí zvon, jsem brala jako nezvratitelnou. Chyba! Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla o zvonech a zvonících něco málo napsat, jsem netušila, že na tohle téma nejde napsat něco málo. Během mailové komunikace s panem kampanologem, návštěv dvou pražských kostelů, povídání se zvoníky a vyšplhání se do výšin dvou pražských zvonic mi došlo, že se přede mnou otevřel překvapivě rozlehlý a nádherný svět. Z této šíře zahrnující kromě dovednosti správně rozhoupat srdce zvonu také znalost historie, cit pro hudbu, dobrou fyzičku a hlavně oddanost službě jsem se dozvěděla jen střípky. Ty se vám teď pokusím předat. Začínáme: bim bam!

Věže jak je neznáte. Objevte zajímavosti o pražských zvonech.

Krásná tradice přetrvává

U nás v Čechách se stále udržuje tradice ruční obsluhy zvonů, a to je podle mě dobře. Automatické (elektrické) zvonění, které co do počtu zvonů stejně nakonec převládá, je vždy jen lepší či horší náhražkou zvoníka. Ruční obsluha je z hlediska hudebně-akustického výsledku vhodnější a z hlediska životnosti zvonu šetrnější. Je-li zvonů více, sejde se skupina zvoníků, kteří umějí rozezvučet zvony současně v pravidelném rytmu střídajících se úderů. Chce to cvik rozeznít zvon ve správný čas tak, aby zvonil slyšitelně, rytmicky, pravidelně a bez vynechávání úderů. Inventář českých zvonů pokrývá 13. až 21. století a není divu, že v případě historických zvonů je ruční obsluha památkovou péčí vyžadována.

Z rozhovoru s kampanologem Radkem Lungou jsem se o tradici ručního zvonění dozvěděla: „V sousedních zemích (Německo, Rakousko, Polsko, Maďarsko) zvoníky ve většině případů během posledních čtyřiceti let nahradila automatika. Tradice ruční obsluhy se vytrácí i ze Slovenska, ačkoli v posledních letech tam byly podniknuty některé kroky, aby se oživila a udržela dál. Silná tradice je jihoevropská. V ortodoxní východní církvi (Rusko, Bulharsko, Řecko) se zvony nehoupají, jsou napevno zavěšeny na různých trámových konstrukcích a zvoníci pohybují jen srdcem. Toto zvonění si – i přes cílenou likvidaci církevního života v sovětském Rusku – ponechalo hluboký duchovní rozměr. Velmi známá je tradice anglosaská, zvonění se tam nazývá ‚change-ringing‘ – střídavé zvonění, tj. zvonění do rytmu. Zvony se ve výkyvu otáčejí až do 180° na jednu stranu a zvoníci v měnícím se pořadí úderů zvonů (s využitím pozdržení zvonu v nejvyšší poloze) vytvářejí harmonické kombinace, které mají ustálená pravidla.“

[hide]

Sloužím zvonu, sloužím lidem

Být zvoníkem je dobrovolná služba, které musí být člověk opravdu oddaný. Ale nebylo tomu tak vždy. Radek Lunga v rozhovoru zmiňuje: „Zvonická služba v dějinách procházela proměnami, od vyhrazené, prestižní služby pro kněží nebo řeholníky přes povinnost kostelníků či správců kostela až po dobrovolnou (ve vsích někdy symbolicky honorovanou) službu, jako je tomu na většině míst i dnes. Zvoník nebo společenství zvoníků konají službu v rámci liturgického provozu kostela a života farnosti. Zvoníkem se často člověk stane tak, že ho někdo osloví, zda by tuto službu jednorázově nezastal, a stane se z toho pravidelnost. Nebo se připojí k některé již fungující skupině zvoníků. Není žádnou výjimkou, spíše je to pravidlem, že na mnoha místech se zvonění předává v rámci jedné rodiny z rodičů na děti, a to po několik generací. Jako pěkný příklad za všechny uvádím barokní kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách (okr. Strakonice). Zdejší zvon již více než sedmdesát let rozeznívá místní zvoník a kostelník Josef Koman. Rodina Komanů je zde zároveň v kostelnické – a tedy i zvonické – službě od doby založení kostela, to je už 270 let.“

Na Starém Městě pražském

Psát o zvonících a osobně se s některými nesetkat, to by nešlo. Proto jsem v kostele U Salvátora s funěním vystoupala do věže a byla přítomna při zvonění na mši. I se zacpanýma ušima je ono „bim bam“ slyšet víc než dobře. S úžasem jsem pozorovala těch několik chlapíků, jak taháním za provazy rozhoupávají místní čtyři zvony a vytvářejí tak nečekanou melodii. Řeknu vám, byla to paráda! Od zvoníků Markuse Papeho a Karla Snášela jsem si pak vyposlechla spoustu zajímavostí. Například, že v období předvelikonočního půstu se v evangelickém kostele zvoní tzv. na hranu (stejně tak se zvoní i při pohřbech). Jedná se o speciální „trhnutí“ provazem, aby srdce zazvonilo pouze o jednu hranu zvonu (taky se vám vybavila kniha Komu zvoní hrana?). Nebo že v říjnu roku 2014, v rámci oslav 400 let od založení chrámu, byly uvedeny do činnosti čtyři zrestaurované zvony darované z malého sboru v německém Sársku, které od té doby doprovázejí místní bohoslužby. Do zmíněného data (až na krátké období před první světovou válkou) totiž v kostele žádné zvony nebyly (a nebily). Anebo o nich zatím nevíme…

Z ptačí perspektivy

Druhá návštěva se konala v kostele Matky Boží před Týnem, kde nás přivítali Jiří Mazal a Ondřej Boháč. O Jiřím se jeho mladší kolega Ondřej vyjadřuje jako o „praotci pražských zvoníků“. Ptám se, jak se k takové službě dostal. „Na Moravě, v Pustiměři u Vyškova, když mi bylo asi jedenáct, mě parta kluků vytáhla na věž kostela a nechali mě tahat za šňůru. Když jsem o několik let později chodil po Praze, to bylo ještě za socialismu, došlo mi, že nikde neslyším zvonit zvony. Tak jsem šel za panem farářem a ptám se ho, proč tady nikdo nezvoní. On na to, co má dělat dřív, jestli být u oltáře nebo tahat za provaz? Nabídl jsem se, že tady budu zvonit. Ondra byl tenkrát ještě malý kluk. No už je to čtvrt století…“

Pořízení zvonu je nákladná záležitost. Někdy se objeví mecenáš, jindy se zorganizuje sbírka. Jednu takovou uspořádal vloni Ondřej Boháč, který vypráví: „S kolegy zvoníky jsme uspořádali takovou specifickou sbírku. Byla pro kostel sv. Havla a ten zvon, který tam chyběl, nesl podle historických pramenů jméno sv. Václav. Spojení těchto dvou jmen samozřejmě vybízí přinejmenším k zamyšlení. Ten rok bylo právě výročí úmrtí Václava Havla a my jsme to mysleli jako jeho připomínku. Ale zvon, na který se poměrně rychle vybralo, se jmenuje sv. Václav. Někteří lidé to napadali, bylo kolem toho trochu vysvětlování, ale zafungovalo to. Zvon byl zavěšen a – přestože se nejednalo o tradiční zavěšování – přišla spousta lidí, pro které to byl velký zážitek. Podle mě měla tahle událost velký smysl a určitý přesah, třeba už tím, že šlo o jisté vychýlení z církevního světa. Takže zvon visí, zvoní a je hudebně velmi zdařilý.“ Ptám se obou zvoníků, jestli rozeznají podle zvuku různé zvony. Ve svém rajónu prý jednoznačně.

Na řadu přišel výstup do věží za doprovodu Ondřeje. Zajímavá byla už jen cesta sama o sobě: kráčíte po původních schodech, přidržujete se dohladka vyleštěných dřevěných zábradlí, dotýkáte se dubových trámů, které za staletí získaly tvrdost kamene – a vaše srdce měkne. Pohled na stovky střech je dechberoucí. Tady nahoře si spočinete v klidu a nadhledu… pokud se o ta tvrdá staletí nebacíte do hlavy. Ondřej vypráví: třeba o zvonařině, které by mohl být věnován celý další článek. Zmiňuje historické souvislosti, vysvětluje technické věci. Prý se mu ze zvonice nikdy nechce zpátky dolů. Nedivím se mu. Sedla bych si na jeden z těch stoletých trámů a poslouchala – Ondřejovo vyprávění nebo jen praskání dřeva v tichu. Jenže čas se naplnil a přeci jen už je nám trochu zima. Sestupujeme dolů a opět se stáváme součástí lidského hemžení, které se z výšky zdálo být tak nicotné.

Víte že…

…největší zvon u nás nese jméno Zikmund a je zavěšený v katedrále sv. Víta na Pražském hradě? A že po něm druhý největší v Praze je Marie a visí v chrámu Matky Boží před Týnem? Oba zvony jsou rozeznívány ručně jen při slavnostních příležitostech.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/06

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné