Veganské barefootové boty – choďte bosi po celý rok

Vždycky jsem tak nějak podvědomě věděla, že chodit bosky je zdravé. V době, kdy byly naše děti malé a pobíhaly po trávníku plném jetelíčků, u mě občas převládla obava ze žihadel. Čím byly ale děti starší, tím víc si prosazovaly chození v létě bosky po všech terénech (jen ve městě jsem je musela krotit). A na věci neznalého člověka pořád doléhaly informace o ortopedických vložkách a pečlivě vypolstrovaných botách. Teď se v tom vyznejte! Zásadní zlom nastal u nás doma po přečtení knížky „Zrozeni k běhu“. I já od školních let ne právě ortodoxní běžkyně jsem se na bosou chůzi a na běhání začala dívat úplně z jiného úhlu. No a pak nám vstoupily do života bosonožky…

Veganské barefootové boty – choďte bosi po celý rok

Od fyzioterapie k chození bosky

Lukáš Klimpera, majitel firmy Ahinsa Shoes, vystudoval fyzioterapii na FTVS v Praze. Ke konci bakalářského studia se zúčastnil semináře paní Clary Lewitové (dříve Helena Hermachová – dcera prof. Lewita, jednoho ze zakladatelů Pražské školy rehabilitace) a nevěřil svým uším. Za studií se setkal s mnoha skvělými lektory, ale tento seminář byl pro něj zlomový. Clara Lewitová, která o bosonožkách psala v odborné literatuře již v roce 1998, se pro něj nakonec stala nejvýraznějším profesním vzorem. Lukáš K. tedy pokračoval ve fyzioterapii, věnoval se i nadále józe a v hlavě se mu začal rodit nápad na vytvoření vlastnoručně vyrobených bot. Takových, aby se v nich cítil, jako když chodí bos. Tyto botky byly už déle ve světě známé jako barefooty, vyráběné jak na běhání, tak na běžné chození. O svém hledání takových bot Lukáš vypráví: „Já bych si je klidně koupil, ale hledal jsem takové, které budou zároveň veganské (nebudou obsahovat části ze zabitých zvířat) a eticky vyráběné. Nenašel jsem firmu, která by takový druh barefootů vyráběla, a tak nezbylo než začít sám.“

Doma na koleně

Lukáš (Přinda) s Evou (oba vystudovali také jednu z terapií – P ergoterapii) si před několika lety nemohli v nabídce u nás prodávaných bot vybrat takové, které by jim vyhovovaly co do pohodlnosti i designu. Tak se je zkrátka začali učit šít. Jak prosté! Ze začátku se dost natrápili se sháněním materiálů. Nejdříve všechno (kůži, gumy, nitě atd.) kupovali v obchodě pro kutily. Vycházelo to ale dost draho, a tak se pídili po jiných možnostech. V kutilském obchodě se jim žádné informace získat nepodařilo, a proto se pustili do pátrání, někdy vskutku detektivního. Bylo to v době, kdy ještě internet neovládl svět a po ruce byly jen Zlaté stránky a telefon. A také občas pomohla „náhoda“. Vyslechla jsem si pěknou historku o tom, jak Lukáš na soustředění v Athénách objevil hobby obchod, odkud přivezl krásné barevné nitě po jedné špulce – zatímco u nás si mohli vybrat jen z několika mdlých barev a objednat kilometry. Eva vysvětluje: „Náš problém je, že máme malý odběr. Takže si nemůžeme moc poroučet. Musíme brát z toho, co je, nebo z toho, co zbylo.“ Na otázku, jestli dávají přednost českým výrobcům, odpovídá: „Chtěli bychom brát české výrobky, ale nejde to vždycky. Také jsme uvažovali o vlastním zdroji kůže, ale ztroskotalo to na tovární výrobě. Byla by to pro nás zásoba na X desítek let.“ (Tatínek Evy má ekochov hovězího. Jenže, jak se ukázalo, kůže krav, které jsou celoročně venku, může být dost poškozená a k výrobě bot nevhodná.)

To Lukášovi K. nejdřív stačily nůžky, tvrdý karton, tužka a lepidlo. Obkreslit nohu na karton a potom vystřihnout hodně různě dlouhých proužků. A sesazovat a lepit. Tak vznikaly první pokusy a dá se říct, že on sám je pokusným králíkem doposud. Zodpovědně testuje všechny novinky, které ve firmě vyvinou, tím, že boty nosí. Zeptala jsem se, zda k výrobě českých bosonožek byl pouze důvod zdravotní. Lukáš odpovídá: „Dalším důvodem bylo moje vegetariánství, proto jsou naše boty vyráběny výlučně z materiálů, které nepochází ze zabitých zvířat. Snažíme se vybírat jen ty nejkvalitnější materiály, většina má OEKO-TEX certifikaci (Evropská nejpřísnější norma zdravotní nezávadnosti). No a další důvod byl etický.“ Lukáš se při výběru materiálu nedívá dál, než jsou hranice Evropské unie. Ale stejně nejraději využívá všeho českého.

Není kopyto jako kopyto

Netušila jsem, že existuje kopytář, totiž člověk, který se zabývá výrobou kopyt na boty. Jak jsem se dozvěděla od obou Lukášů, je to dost věda. Kopyta se dělají dřevěná či plastová, také individuální ortopedická. Lukáš K. vypráví: „To bylo krušné období, kdy jsme hledali výrobce. Pro napínání boty je dobrá kůže, ale u textilu je to dost problém. Lidé nebyli otevření nové věci. Když už jsme někoho objevili, byla zase potíž s kvalitou nebo s termíny. Teď už jsme spokojeni. Spolupracujeme s firmou, kde jsou převážně mladí lidé.“

Na Ořechovce stojí dům…

… a v tom domě mají malou dílničku Eva a Lukáš Přindovi. Hledání spolehlivého a šikovného výrobce jsou ušetřeni, protože vyrábějí boty od začátku do konce. O své ruční výrobě říká Lukáš: „Naše výroba je taková neševcovská.“ „Všichni ševci, co to viděli, se nám trochu smějí,“ směje se Eva. Přesto existuje pořadník, do kterého se můžete zapsat a zhruba rok si počkat, než budete vyzváni k první zkoušce a výběru designu. Takže na málo zakázek si Přindovi stěžovat nemohou. Eva k tomu dodává: „Je dobré, když si zákazník vybírá z aktuálních materiálů. A také jsem ráda, když si ho pamatuji. Kdyby přišel rok před výrobou, nebudu už nejspíš vědět, pro koho boty šijeme.“ Nemají přesně spočítané, kolik bot ušijí za měsíc, ale je to prý asi deset párů.

Testuji, testuješ, testujeme

Jak už jsem zmínila, Lukáš K. testuje všechny novinky. A není sám. Testují příbuzní i kamarádi. Nechtějí pustit ven nic neověřeného. A kromě toho ještě využívají zkušebnu na odtrhové a ohybové zkoušky. Na otázku, jak dlouho jeden pár zkouší, Lukáš odpovídá: „To je různé. Záleží, jak moc je nosím a zatěžuji. A musím se k nim chovat ošklivě. Dělám s nimi, co by se nemělo. Nejde říct žádný konkrétní čas.“ (Neumím si představit, že se Lukáš dokáže k někomu nebo k něčemu chovat ošklivě. Dobrota, která ho obestupuje, je přímo hmatatelná.)

Ani Přindovi testování neujdou, bez toho to nejde. Nejdřív zkoušeli boty jen na sobě a později je šili pro kamarády. Lukáš vzpomíná: „Vyvíjeli jsme a zkoušeli. Má to jazyk, špičku, patu, boční díly, to jsme upravovali. Něco jsme okoukali od jiných bot, něco si sami vymysleli.“ Mně osobně se moc líbí barevnost lukasshoes. Zkombinují vám barvy, jaké chcete (a jaké mají na skladě). Někdy si barví kůže sami speciálními lihovými barvami, častěji berou už obarvené kůže přímo z koželužny.

Na plný úvazek

Každý člověk, který vytváří něco rukama, vám potvrdí, jak je těžké uživit se na plný úvazek. Chce to dost odvahy. Tu mají Přindovi i Lukáš K. Nejdřív čtyři roky šila Eva boty sama, ale z rodinných důvodů se tomu nemohla věnovat naplno. Lukáš chodil do práce a po večerech pomáhal. Teď už přes rok je to jejich hlavní obživa. Lukáš P. k tomu dodává: „Když jsme to začali dělat naplno, zjistili jsme, že spoustu času seberou objednávky, opravy, zásobování. Vlastní výroba je v pohodě.“ Podle Evy by mohli být rychlejší, ta dlouhá fronta čekatelů není příjemná. Je to ale lepší, než kdyby museli někde postávat a rozdávat letáčky, nemyslíte? (Těším se, až přijdu na řadu. Modrá a zelená to jistí.)

Pryč z města

Lukáš K. je sice rodilý Pražák, ale už pět let žije ve vesnici Střílky na Moravě. Do tohoto kraje ho přitáhlo centrum Jóga v denním životě, které je právě v oné vesničce. Na letním semináři tam mezi jogíny potkal svou nynější ženu, Chorvatku, a spolu s ní se na místě usadil. Myslím, že zvolili dobře. Ve Zlínském kraji s obuvnickou tradicí má Lukáš možná víc možností najít lidi „od fochu“. A nemá to ani daleko do Brna, kde sídlí Brána k dětem. Lukáš u nich prodává botky a také tam pořádá semináře a individuální poradny v rámci své fyzioterapeutické praxe. Ještě donedávna pracoval v Brně na jedné soukromé klinice jako fyzioterapeut, ale rozhodl se napnout veškerý čas a síly na širší výrobu a propagaci bosonožek. Poslední neděli v září jsme byli na Vegefestu a Ahinsa Shoes tam měla svůj stánek. Co do návštěvnosti se s přehledem vyrovnala všem stánkům s dobrými pokrmy. Takže věřím, že Lukášova volba je dobrá, a držím mu palce.

Povídání k tomuto článku jsem zažila v jednom dni. Začal v kavárně s Lukášem Klimperou a končil na Ořechovce u Přindů. Cestou domů jsem ještě nasála osobitou atmosféru této krásné pražské čtvrti a nechala vstřebávat všechny dojmy. A jako pokaždé, když se setkám s milými a pro mě zajímavými lidmi, jejichž stisk ruky je pevný a srdečný, mi bylo prostě báječně.

Koukněte na: http://www.lukasshoes.com/, http://www.ahinsashoes.cz/

Zajímavosti: 20 Kč z každého prodaného páru Ahinsa Shoes jde do fondu Nadace Partnerství, která se zabývá výsadbou stromů. Koukněte na: http://www.nadacepartnerstvi.cz/. 100 Kč z každého prodaného páru lukasshoes věnují Přindovi Božence Hradilkové. Koukněte na: www.bozenkasma.cz

Kniha „Born to Run – Zrozeni k běhu“ od Christophera McDougalla vyšla u nás v překladu v roce 2011, v dotisku pak v roce 2013. Její podtitul zní „Zapomenutý národ a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa“. Najdete v ní autentické vyprávění autora podané formou napínavého příběhu. Sem tam objevíte vloženou pasáž či celou kapitolu věnovanou odborným poznatkům z oblasti fyzioterapie a anatomie běhu. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že bych já osobně někdy takovou knížku vzala do ruky a přečetla ji jedním dechem. A přestože nechodím pravidelně běhat, když na to přijde, dokážu si to užít.

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné