Užijte si napětí. Krimi knižní tipy redakce.

Milí čtenáři, pro tentokrát vám předkládáme pár redakčních tipů ze sféry krimi žánru. Řekla bych, že toto téma snad ani nezná hranice. Kromě těch z vás, kteří ho považují za žánr pokleslý, uspokojí snad každého: od milovníků psychologie přes ty, co se prostě rádi bojí, až po konzumenty lačné krve a vzduchem letících uřezaných hlav. Sama jsem se od Sherlocka Holmese posunula k Agatě Christie, kde jsem se prakticky zasekla. Ve chvíli, kdy jsem poprvé zhlédla v roli Hercula Poirota britského herce Davida Sucheta a v roli slečny Marplové Geraldinu McEwan, nedošlo u mě v oblasti krimi k pražádnému posunu. Filmy znám nazpaměť a jen lituji, že jich nebylo natočeno víc. Z této velmi omezené pozice konzumenta detektivek ráda přenechám slovo ostatním.

Užijte si napětí. Krimi knižní tipy redakce.

Šárka Štěpánková: Michaela Klevisová. Už je to prostě tak – pokud si chce v dnešní době dobrý detektiv zasloužit své místo na literárním nebi, musí být dostatečně zhýralý, patřičně ošuntělý, ideálně alkoholik s lehkou drogovou minulostí, mít rozvrácenou rodinu a trauma z dětství, případně částečná asociálnost je téměř podmínkou. Drsní týpci ze severu, stejně jako potomci Sherlocka Holmese to prostě dneska nemají lehké a vystačit si jen s lupou a šedými buňkami mozkovými je skoro stejně naivní jako věřit, že by teenagerovi stačil obyčejný tlačítkový telefon.

Zdá se, že v téhle konkurenci je česká detektivka odsouzena krčit se někde osaměle v koutku, odsouzena k zániku a zapomnění. Naštěstí tomu tak není! Mně se před lety dostala do ruky detektivní prvotina Michaely Klevisové Kroky vraha a od té doby věřím, že česká detektivka nezahyne. Kniha nabízí všechno, co si od dobrého příběhu můžete přát – reálný námět, rafinovaně vystavěnou zápletku, uvěřitelné dialogy a v neposlední řadě skvělou psychologii jednotlivých postav. Hlavní vyšetřovatel, inspektor Josef Bergman je sice docela obyčejný a překvapivě normální, ale o to víc reálný, a v ohledávání mrtvol je stejně přesný jako v ohledávání myšlenek zločinců. Navíc, nevím jak vy, ale já když čtu o zločinu, který se klidně mohl stát někde v sousedství, má to pro mne najednou úplně jiný, lehce mrazivý rozměr.

Od své prvotiny vyslala Klevisová svého kriminalistu do světa ještě čtyřikrát, v příbězích Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů a naposledy v loňském roce v knize Zmizela v mlze. V té ho dokonce poslala vyšetřovat až na daleký sever. Nebojím se, že by se tu inspektor Bergman nakazil drsností a zhýralostí svých zachmuřených kolegů, spíš si myslím, že by se oni od něho mohli přiučit něco z té staré poctivé detektivní práce.

[time-restrict on="2019-07-07"]

Zuzana Miškufová: Dominik Dán. Kouzlo detektivek jsem objevila celkem nedávno, z českých autorek mám ráda Michaelu Klevisovou, ze zahraničí jsem si oblíbila Paulu Hawkins, Roberta Galbraitha (mužský pseudonym Joanne Rowlingové) a začínající Shari Lapenu, která ohromila svým románem Manželé odvedle.

V dnešním sloupku bych vám ale ráda představila autora ze Slovenska. Píše pod pseudonymem Dominik Dán a doslova chrlí jednu napínavou knihu za druhou. Jediné opravdu známé o něm je to, že je kriminalistou a jeho příběhy vznikají na základě skutečných kriminálních činů. Velmi se mi líbí jeho autentický jazyk, většinu jeho knih čtu ve slovenštině, kterou před překladem preferuji. Knihy jsou psané živě a nechybí v nich vedle skvělé zápletky ani potřebný humor.

Nejvíce mě zasáhla kniha Bestie, která vypráví o slovenském sériovém vrahovi z přelomu devadesátých let minulého století. Možná to znáte – ten příběh vám nedovolí spát, čtete jako přimražení, skoro nedýcháte, jak moc se bojíte, přesto knihu nedokážete odložit, dokud onu lidskou zrůdu neodhalí a nechytí. Dodnes, když si na knihu vzpomenu, otřesu se hrůzou. Přesto vám ji, pokud máte rádi pořádné detektivky, doporučuji. Stejně jako ostatní knihy tohoto spisovatele. Každá překvapí a ani s jednou se nebudete nudit.

Míša Šimková: Olivier Truc, Vlčí úžina. Je to už pár let, co jsem přestala vyhledávat detektivní žánr. Krimi v podání tolik oblíbených severských autorů pro mě byla zkrátka „moc“ – moc krvavá, moc prvoplánově brutální a úskočná. Před časem se mi nicméně dostala do rukou kniha Vlčí úžina. Jejím autorem je Olivier Truc, Francouz žijící ve Švédsku. Ačkoli se děj knihy odehrává daleko na severu za polárním kruhem, výše popsané rysy severské krimi postrádá. Samozřejmě, nějaké ty vraždy součástí děje jsou, autor se nicméně labužnicky nevyžívá v krvavých podrobnostech. O to větší prostor věnuje popisu života v drsných přírodních podmínkách Laponska v období, kdy slunce nezapadá. Střetávají se tu dvě kultury, dva životní styly – tradiční pastevci sobů, kteří stáda nezavírají do ohrad a po staletí respektují jejich životní rytmus a přesuny ze zimovišť na letní pastviny, ti pak bojují o prostor s moderním světem těžařských ropných firem. Kdo má větší nárok na území, na zemi, která tu byla odpradávna? Tradice přinášející stabilitu a klid, nebo spíš pokrok a rozvoj hlásící se o slovo bez ohledu na následky? Kniha na tuto otázku neodpoví, jen na pozadí poutavého příběhu před čtenáře tuto úvahu předkládá.

Kniha je volným pokračováním „Posledního Laponce“, který získal ocenění Nejlepší francouzská detektivka roku 2013.

Matěj Ovsík: Psát do Křesla pod lampou na téma detektivek je pro mě výzva, neboť bych tím dokázal zaplnit celý PravDoČas včetně prostoru pro inzerci. Pro začátek doporučuji všem, aby někdy zkusili poslouchat krimi příběhy ve formě rozhlasové hry či audioknihy. Je to nekonečný svět, v němž je vždy co objevovat. Možná jsou mezi vámi tací, kteří mají s audiopříběhy problém kvůli soustředění. Ale za zkoušku to rozhodně stojí. Když kreslím, cvičím nebo prostě lenoším, lepší podkres neznám. YouTube je audiodetektivek plný a existuje i mnoho serverů, ze kterých si můžete stahovat celé namluvené knihy. Z jednoho takového jsme kdysi získali klenot mezi audioknihami, Deset malých černoušků od Agathy Christie, brilantně namluvené Vladimírem Čechem. Pro ty, co se rádi bojí, vřele doporučuji dílo úplně prvního objevitele světa detektivů, Edgara Allana Poea. Jeho děsivé historky se mi skvěle čtou i poslouchají, Vraždy v ulici Morgue, Vrah jsi ty a mnohé jiné. Některé krásně namluvil Josef Somr. O světě A. C. Doyla a Agathy Christie ani netřeba se zmiňovat. Nesmrtelné. Ale asi úplně nejradši mám postaršího policistu ze Zlatnického nábřeží v Paříži, komisaře Maigreta. Jeho napínavé příběhy jsem mnohokrát četl i poslouchal a vždy si v nich najdu i nějaké sdělení. Některé z nich jsou rovněž k poslechu jako rozhlasové hry. Samotnému Maigretovi většinou propůjčoval hlas Rudolf Hrušínský. Milovníky drsných policejních případů Ameriky jistě uspokojí Ed McBain a jeho vyšetřovatelé z 87. revíru. Dále mám rád detektivky Patricka Quentina, Dorothy L. Sayers, G. K. Chestertona, z českých autorů se dobře čtou povídky Květy Legátové či roztomilé příběhy detektiva Klubíčka od Emila Vachka. Uf, už bych asi měl brzdit. Tak vám přeji příjemnou zábavu, milý Watsone.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné