TERAPIE KNIHOU pro matku dospívajících

Začalo to nevinně, skoro na truc. Jo, tak vy jste trpěly? Tak já vám ukážu, jak jste se měly krásně! A nakonec se z toho všeho vyvinula regulérní autoterapie – přechodový rituál pro matku dvou dospívajících dcer.

TERAPIE KNIHOU pro matku dospívajících

 

Text: Adéla Zrubecká

Nápad se zrodil u jednoho nedělního oběda, kdy se mé dospívající dcery – dvojčata – jaly komentovat naši výchovu jejich o deset let mladšího bratra. „Jo, a pamatuješ si, jak jsme musely odcházet z místnosti a přemýšlet o sobě? A jak jsme dostaly studenou sprchu? A jak jsme musely dojídat jídlo?“ Asi je normální, že se některé nepříjemné zážitky vryjí člověku do paměti, ale aby se celé jejich spokojené a šťastné dětství scvrklo do pár momentů, kdy se jejich rodiče snažili o asertivní výchovu? To přece není fér. Tak já jim napíšu knihu o jejich životě z našeho pohledu, ať zůstane na papíře připomenuté i to pěkné, co prožily! V té době bylo holkám necelých sedmnáct, a tak jsem si hned udělala plán. Budu psát knihu každé zvlášť, a když zvládnu co měsíc jeden jejich rok, dostanou knihu ode mne jako dárek k osmnáctinám. To jsem ještě nevěděla, co všechno mě čeká.

Slovo na úvod

Jak jsem jela na vlně myšlenky, úvod a závěr knihy jsem měla napsané hned druhý den. „… Ano, máme fotografie, ale k těm se váže mnoho vzpomínek a příhod, které si nemůžete pamatovat, a to nám připadá škoda. Možná vám také trochu usnadníme pátrání po důležitých okamžicích vašeho dětství, které utvářely váš pohled na život, vaše motivace nebo bloky, které se možná jednou rozhodnete řešit. A také vám chceme převyprávět váš život našima očima, teď, na prahu vaší dospělosti. Každý věk má své výhody a svá omezení a věříme, že se ke knížce o vás budete vracet v různých obdobích vašeho života, abyste v ní nalézaly střípky vzpomínek a také větší pochopení pro nás, rodiče, které nikdo neučil, jak být dobrým rodičem. Chceme si také psaním této knížky s tátou zavzpomínat. Dospělost dětí je v životě každého rodiče významná událost a my vzpomínáme rádi. Náš život jste obohatily po všech stránkách, byl bohatý na smích i slzy, na dobrodružství i zážitky a chceme vám toto bohatství zpětně připomenout. Díky vám jsme se o sobě hodně dozvěděli, nalezli jsme hranice svých schopností a možností, utužili charakter, zažili strachy i pocity nevýslovného štěstí. A vám patří dík za to, že jste si nás vybraly jako rodiče…“

Kam zmizely Vánoce?

Podle plánu jsem začala postupně zpracovávat do jednotlivých kapitol období těhotenství a první léta života. Prakticky to znamenalo najít volný den, kdy žádné dítě není doma (už to samo o sobě byl těžký úkol), vyndat alba s fotkami z příslušného období (v té době jsem fotky naštěstí datovala) a záznamy převést do vyprávění. Následně vytěžit vzpomínky mého muže a zanést je do textu, ovšem nejdřív bylo třeba vytestovat, u jaké hranice alkoholu se dobře vzpomíná. Zatím pouze technický problém. V předškolním věku jsem si řadu věcí zapisovala, bylo tedy z čeho čerpat. Po dlouhém krásném jaru a aktivním létě jsem zjistila, že mám zpracovaný 4. rok a před sebou necelých pět měsíců do 18. narozenin. S časovým tlakem se dostavily i faktické potíže. Abych zachovala chronologii knihy, musela jsem dohledat všechna vysvědčení z kroužků, školní medaile a diplomy, projít dopisy z táborů (proč tam sakra není datum?) a mnohokrát jsem se začetla, poplakala si, rozesmála se a ztratila spoustu času. Když už mám ty šuplíky vysypané, tak je přece uklidím, že?

Narazila jsem na konec vytištěných a seřazených fotek v albech. Zbývalo ještě plných pět let fotek už jen elektronicky seskupených v souborech, nevytříděných a bylo jich asi milión. Takže následoval úklid a archivace fotek, ale kam zmizely Vánoce 2012? Poslední možnost byla prohledat hard disk, zachráněný ze starého počítače. Při té příležitosti jsem objevila ještě několik zapomenutých dovolených, školní besídky a dvoje narozeniny! O celé čtyři dny později jsem zjistila, že ve fotkách už mám sice pořádek, ale moc fotek z období dospívání v nich již nenajdu. Přece nesnášely focení a na každé druhé fotce byly zády nebo se sklopenou hlavou. Rodinné fotky nahradila selfíčka a o ta se už se mnou nedělily! Nastalo období loudění a záminek, proč potřebuji pár jejich fotek do rodinného archivu. Kdo jste někdy chtěl něco vydolovat z puberťáků a neuchýlit se k vydírání, víte, o jaké námaze a sebezapření mluvím. Lednové narozeniny se blížily a úspěch celého nápadu zajistil pouze čas mezi svátky, který jsem strávila u počítače. Ještěže nebyl sníh! Nakonec ještě vybrat ke každé kapitole pár fotek, udělat foto koláž z nejlepších kamarádek a prvních lásek a na závěr jednu (ale opravdu jen jednu!) dobrou radu od mámy a od táty. Pro můj dobrý pocit jsem přidala i rodičovský seznam doporučené literatury – knihy, které pro nás byly nějakým způsobem přelomové, objevné, které nás v určitých obdobích posunuly dál. Vytisknout a svázat jako diplomku s názvem O tobě. Hotovo. Měla jsem pocit velmi uklizeného života.

Kniha jako pupeční šňůra

Porodila jsem knihu a byla jsem vyčerpaná. Sice šťastná, že jsem svůj cíl splnila, ale zároveň plná pochybností, jak můj dárek přijmou. Ocení ho vůbec? Pochopí něco? Bude výsledek adekvátní mému úsilí, všem těm hodinám a dnům práce, slzám radosti i dojetí, které jsem během psaní nakapala do klávesnice? Čím víc se blížila oslava osmnáctin, tím jsem z toho byla nervóznější. A pak to přišlo. Poznání, že dárek pro děti je jen druhotný přínos knihy, ale to podstatné, co se odehrálo, byl můj vlastní vnitřní proces.

Dospívání mých dcer bylo pro mě hodně těžké a zastihlo mě nepřipravenou. Trápila jsem se jejich uzavíráním se do svého světa, potýkala jsem se se strachem a nedůvěrou, s pochybnostmi, jestli jsme je dobře vychovali. Občas jsem se po výměně názorů chodívala vybrečet do koupelny a byla frustrovaná ze ztráty komunikace a kontaktu. Do toho přišel malý brácha a nedlouho poté nemoc, která mě zastavila a donutila začít se sebou něco dělat. Tím děláním něčeho se sebou jsem strávila několik let a uvědomila jsem si, že porod knihy, z mého pohledu dlouhý a náročný proces, uzavřel pro mě symbolicky jednu kapitolu – dětství mých dcer. Při psaní jsem si dovolila znovu prožít celý jejich život s nimi, znovu zažít obrovskou radost a naplnění, které mi mateřství přineslo, usmířit se sama se sebou, utišit pochybnosti a předat jim jejich život do jejich vlastních rukou prostřednictvím symbolu – knihy. Byl to očistný proces a uvědomění přišlo právě včas, abych se připravila vnitřně i na samotné fyzické předání daru. Při gratulaci mi probíhala hlavou očistná mantra: předávám ti tvůj život, možná jsem to řekla i nahlas, už nevím. Každopádně to zafungovalo. Přestřihla jsem pupeční šňůru a vypustila do světa vlastních zkušeností dvě dospělé bytosti. S rozbalením dárku přišla velká radost, překvapení, smích a později i slzy (jak jsem byla informovaná), krásné esemesky od dospělých dcer a na mé straně ohromný vděk za dar, který jsem nadělila sama sobě.

Tipy pro terapii knihou
  • Začněte psát už s narozením dítěte, veďte si poznámky v datech a zaznamenávejte si milé drobnosti, které knihu zpestří.
  • Mějte pořádek ve fotkách, zejména, jste-li akční rodina a máte hodně dětí. Bez fotek bych paměť neoživila a s jejich pomocí přicházely příhody a vzpomínky mnohem snadněji.
  • Buďte na pubertu připraveni, přichází, potvora, ze dne na den, vezme vám vaše milé děti a nic už nikdy nebude jako dřív. Kdo je připraven, není zaskočen!
  • Na přechodový rituál se připravte předem a dejte do něj co nejvíc lásky a pochopení i pro sebe.