Současné školství očima matky

Od té doby, co se naše děti staly součástí školského systému, mi co chvíli přichází na jazyk otázka: PROČ? A obligátní odpověď „pro slepičí kvoč!“ mě neuspokojí. Často se u nás doma odehrává takový scénář: potomek přijde s nějakou informací ze školy, která má za následek, že lamentuju a spílám a vše nakonec uzavřu větou: „Já tam zavolám.“ Všichni víme, že nezavolám, nestojím totiž o to, aby se to nakonec otočilo proti mému potomkovi. A to vlastně taky není správně.

Současné školství očima matky

Volný čas – co je to?

Trpím zřejmě dost utopickou představou, že vedle času stráveného ve škole by děti měly mít ještě i svůj volný čas. Ale realita mě každodenně přesvědčuje o opaku. Vysvětlí mi někdo, PROČ dostávají studenti k hodinám stráveným ve školní budově (kdyby aspoň víc chodili ven!) velké množství domácích úkolů? A to dokonce i na prázdniny?! Rodiče často argumentují: „Lepší je, když se učej, než aby seděli u počítače.“ Nejsem příznivcem počítačových her ani náhodou, ale přeci jen je volba každého, jakým způsobem svůj volný čas stráví. Což takhle to pootočit? „Lepší, když sportují nebo se věnují jiným koníčkům, než aby seděli nad úkolem.“

Nedávno jsem se dala do řeči s jednou maminkou. Byla řeč o gymnáziu, o kterém se domnívám, že ze studentů „dře kůži“. Za svým názorem si stojím, přestože dcera i syn mě utvrzují v tom, že je to „normální“. Zmíněná maminka byla ale opačného názoru, prý tam za poslední dobu dost zvolnili. Když jsem se jí zeptala, kdy podle ní mají děti žít, asi nevěděla, o čem mluvím. Myslím, že kdybych se oné mamince svěřila se zněním své oblíbené věty: „nic se neuč a jdi se raději vyspat“, asi by to s ní seklo.

Podobnou zkušenost má můj manžel, který na třídních schůzkách v synově třídě hrdinně vstal a řekl, že děti dostávají moc domácích úkolů. Záměrně píšu „hrdinně“, poněvadž byl jediný mezi třiceti rodiči! Copak je všem ostatním putna, že jejich potomek tráví hodiny a hodiny nad domácí přípravou? Večery, víkendy, pořád pryč… PROČ?

Emoce pod pokličku? Sotva!

Vysvětlí mi konečně někdo, PROČ se testy z matematiky píšou na čas? Zatímco časomíra odpočítává pravidelný rytmus vteřin - tik tak - obrátky mého rozčilení svou rychlost zvyšují. Moc bych si přála umět zůstat v klidu - nejde to! A když si pak vyposlechnu synovu historku o tom, jak se jedna pedagožka postavila k omluvě jeho spolužačky, která nestihla vypracovat domácí zadání: „Tak jste si měla dát nocovku!“, je bezpečnější odklidit z mého dosahu křehké předměty.

[hide]

Motivace – tak leda k zahálce

Přísnost klasifikace bývá někdy tak velká, že to jen pro málokoho může být motivující. Ti zodpovědní se učí, až se z nich kouří, ale kolikrát jim to není k ničemu. Ti ostatní na učení začnou kašlat nebo hledají cesty, jak systém přečůrat. A já se ptám: to je to, čemu se mají děti naučit? Nedává mi to smysl… Bohužel, je to tak, celý svět je postavený na podávání větších a větších výkonů. A škola zřejmě nesmí zůstat pozadu. PROČ?

A pokud někoho (rozumějte ze studentů) skolí zákeřná viróza na víc jak týden, nastává mu peprné období. Je tu totiž jedna libůstka: dovolená procenta absence. Nešťastník místo toho, aby se pořádně vyležel a vypotil, dal tělu čas na zotavenou, spěchá do školy, v horečce se doučuje, dopisuje stohy stránek a počítá si nesmyslná procenta. Jinak mu totiž hrozí NEKLASIFIKACE! Běda! Dost jednoduše tady může dojít k začarovanému kruhu, kdy vysílený organizmus chytá víc a víc nemocí, tudíž žák víc a víc chybí, děsivá procenta narůstají až… těžko domyslet. Přitom když si představíme, že by se NEKLASIFIKACE nastavila ve všech školách jako povinná – dovolte mi parafrázi z jednoho českého filmu – jak by tady bylo krásně! Všimli jste si, že daleko důležitějším kritériem se pro spoustu studentů i rodičů stává „jakou známku dostane“ místo „naučí se, co potřebuje“?

Každý přispíváme svým dílem

Ať chceme, nebo ne, všichni se na tomto stavu podílíme. Třeba tím, že sice doma nadáváme, ale dál si řešení problému neprosadíme. Určitě existují i na středních školách lidé, kteří se snaží pohnout zkostnatělým systémem – učitelé, na jejichž hodinách je možné se něco zajímavého dozvědět J. Je mi naprosto jasné, že zaujmout puberťáka ještě s cílem mu něco předat, může být pěkně tvrdý oříšek. Ale mám dojem, že se stále jedná o takové bílé vrány. Osobně jim moc fandím, stejně jako fandím nově vznikajícím školským zařízením, která jsou celá postavená na úplně jiném přístupu ke vzdělávání. Doufám, že takových pedagogů, kteří se o změny aktivně snaží a dávají výuce to nejlepší ze sebe, bude přibývat. A že bude i víc nás rodičů, kterým ani tak nejde o známky, ale o zdravé vzdělání a spokojenost dětí. Jinak to možná opravdu dopadne tak, jak se zmínila jedna středoškolská paní učitelka, že jediná možná změna je totální kolaps systému.

Jak to vidí matka Katka (dodatek Kateřiny Varhaník Wildové)

Mě osobně nechávala gymnaziální léta mého syna chladnou, protože na gymnázium chtěl jít sám, a tak jsem na něm nechala také zodpovědnost za jeho studijní výsledky. Osobně dbám na to, aby moje děti mluvily cizími jazyky, a to jsem jim byla schopná zabezpečit, včetně příležitostí ke konverzaci s rodilými mluvčími. Mladšímu Matoušovi je dvanáct, mluví plynně anglicky a španělsky, včetně schopnosti vytvářet v těchto jazycích vtipy a slovní hříčky. Mikešův zájem o historii, filozofii a psychologii jsem podporovala skrze odkazy na literaturu a hodně jsme o některých tématech diskutovali. Že měl z dějepisu čtyřku, mě nechávalo klidnou, jeho znalosti převyšovaly středoškolské učivo. Když byl ve třeťáku častěji nemocný, zavolala jsem do školy a omluvila ho na měsíc dopředu. Přece ho nebudu nutit, aby si kazil zdraví, když si navíc doma daleko víc přečte. Že bude pak z některých předmětů pro absenci neklasifikován? Na to má škola pojistky a řeší se to jednorázovým přezkoušením. Co mě však dokázalo zvednout, bylo důsledné vyžadování omluvenek od rodičů i poté, co dětem už bylo osmnáct (což se týká mnohých již od třetího ročníku). Vždyť jsou to lidé dospělí před zákonem!

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

jako součást hlavního tématu čísla Vyšší vzdělávání

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné