Rozhovor s Hankou Zemanovou: Díky těžkému životnímu období jsem našla sama sebe

O Hance Zemanové jsem slyšela kdysi dávno od své kamarádky, která byla na jejím kurzu vaření. Nadšeně mi vyprávěla, jak byly všechny účastnice kurzu téměř uhranuty a jak všechny chtěly být jako ONA. Krásné, milé, chytré, mistryně ve svém oboru, dobré kuchařky, žijící ve vysněném a fungujícím vztahu, s krásnou rodinou…

Rozhovor s Hankou Zemanovou: Díky těžkému životnímu období jsem našla sama sebe

Po přečtení Hančiných knížek a po osobním setkání s ní jsem nabyla dojmu, že je to opravdu tak. Ano, tato žena žije svůj vlastní ideál. Život však před Hanku postavil zkoušku, díky níž se mnohé zhroutilo a mnohé znovu postavilo. Hanka tuto lekci zvládla. A znovu je inspirací mnoha ženám, které zažily něco podobného. A znovu chce být spousta žen jako ona. Statečné, silné, odhodlané, bojující, nevzdávající se, odpouštějící…

Hanko, připomeň těm, kteří tvůj příběh neznají, co se vlastně v prosinci roku 2012 stalo.

Po dvaceti letech hezkého partnerství odešel, pro mě hodně nečekaně, můj muž k jiné ženě. Žili jsme tak nějak jako v pohádce, dařilo se nám na všech frontách, naše holčičky jsou krásné a zdravé, naše rodinná biopekárna Zemanka jen kvetla, žili jsme ve vysněném domě s velkou zahradou a ovečkami…, a tak ta rána přišla jako blesk z čistého nebe, něco, co jsem vůbec nečekala. Řekl mi, že si prostě nemůže pomoct, že ho jeho duše volá jinam.

Co to znamenalo pro tebe? Co jsi od té doby zažívala?

Začala moje více než roční cesta totálních propadů a vzletů, cesta, při které jsem proplakala mnoho nocí a dní, kdy se mi zhroutil svět. Zůstala jsem s dvěma malými holčičkami na venkovské polosamotě, překonávala strachy všeho druhu a učila se vzít zodpovědnost za všechno ve svém životě do svých rukou. A hlavně to byla doba, kdy jsem každodenně bojovala sama se sebou. Byl to vnitřní boj, kdy mě na jedné straně strhávala ta jednodušší cesta, kdy budu ta, kterou všichni litují, ta, která lituje sama sebe, ta ublížená, ta oběť, ta plná křivdy. A zvláště během prvního půlroku jsem k tomu sklouzávala, a to hlavně když jsem byla na pokraji fyzických sil. A současně jsem od začátku věděla, že já prostě takhle zatrpklá zůstat nechci. Že přece nebudu od 38 let žít s uzavřeným srdcem a s nedůvěrou vůči mužům a životu. Někde v hloubi duše mě volal nový život.

Tvrdíš, že nejhorší máš za sebou, že ses odrazila ode dna. Jak je to tedy dnes?

Konečně cítím, že jsem snad tenhle vnitřní souboj vyhrála. Žijeme teď s holčičkami moc krásně. Cítím se mnohem silnější, radostnější a vděčnější za úplně všechny dary života. Byly to těžké dva roky, ale zároveň patří k těm nejzajímavějším, co jsem dosud prožila. Uvědomila jsem si, že období krize, které spočívá v zápasu sama se sebou, je zároveň obdobím velkého zrání. A cítila jsem, že tuhle příležitost nemohu promarnit sebelitováním. Postupně, jak jsem nabírala sílu a jak čas hojil rány, se mi dařilo více a více vnímat to období bez partnera jako dar – dar času jen pro sebe. Vnímala jsem, že na to, abych mohla prozkoumat důležité věci pro život, potřebuji být co nejvíce sama. Tím se moje smutné večery, když jsem dala spinkat děti, začaly proměňovat v tvůrčí čas, kdy jsem hledala odpovědi na to, jaká vlastně jsem, čemu věřím, jak chci žít, bilancovala svůj život, svoje vztahy, svoje dary, své sny, touhy a přání, svoji práci… a stále věřila ve znovuzrození, v to, že se nic neděje náhodou, že určitě v tom všem jsou pro mě nějaké skryté dary, které neumím zatím vidět…

Poslouchá se to hezky, ale jsou to vlastně velmi obecná slova. Prozraď, co to znamenalo v praxi, objevovat sebe sama?

Předně chci říct, že to byla, a vlastně stále je, velká každodenní práce, která vyžadovala mou disciplínu a víru. Pojala jsem to jako studium druhé vysoké školy, jen trošku více ze života. Z počátku jsem se chytala spontánně čehokoli, co mi v tu chvíli vstupovalo do života. Neuzavírala jsem se ničemu. Absolvovala jsem desítky seminářů a terapií všeho druhu, konzultovala jsem s astrologem, chodila na Mohendžodáro a ženské kruhy, přihlásila se do tantrického výcviku, stavěla si konstelace, napsala 180 stran deníku, mazala se léčivými oleji z aura-somy, dům provoňovala aromaterapeutickými olejíčky, jedla jsem homeopatika proti zbláznění se, modlila se a komunikovala s vyššími Bytostmi, vykládala si karty, četla desítky knih, kouřila jsem, procházela rituály znovuzrození, čistila čakry, malovala mandaly, protancovala jsem mnoho večerů sama doma v obýváku, přestavěla nábytek, vyházela jsem spoustu věcí, koupila si nové oblečení…

No pane jo, na opuštěnou matku se dvěma malými dětmi je toho opravdu dost. Nehrozilo spíš, že se zblázníš z toho množství všech možných pomáhajících metod?

No z dnešního pohledu to samozřejmě byl útěk před tím vším. Já v té době byla ještě na mateřské dovolené a hodně mi pomáhala s dětmi celá rodina i můj bývalý muž, a tak jsem měla možnost absolvovat všechny ty semináře. Je fakt, že moje maminka se o mě dost často bála, že se z toho „duchovna“ zblázním, ale já cítila, že si z toho všeho něco beru, učila jsem se vnímat, co pro mě důležité je a co není, poznávala jsem, jak snadno se dá ztratit zdravý selský rozum v rámci spirituálního života, a viděla jsem, jak slepě se dá propadnout vírám všeho druhu, ale nějak jsem si to potřebovala vyzkoušet a věřila, že mě moje intuice dobře vede. Dnes vnímám, že to byla spousta extrémů, které ale měly svůj důležitý význam. Ze všeho jsem si vzala vždy kousek do mozaiky mého příběhu a všechno mi pomohlo přijmout odchod mého muže jako odrazový můstek k novému a jinému životu. Nad svým stolem mám nápis: Osud je zdařilý trik andělů vést nás k sobě samým…

Co bys poradila ženám v podobné situaci, jako jsi byla ty?

Netroufám si dávat v tomto směru jakékoli rady. Dostávala jsem jich nespočet, ale stejně si myslím, že je to hodně osobní, že pro každou z nás je v rozchodu s partnerem nějaké jiné poselství, léčí se jiné věci. Asi nejvíc bych všem ženám, které tuhle bolest prožívají, doporučila trpělivost. To všechno, o čem píšu, ke mně přicházelo postupně v průběhu dvou let. A i když se mi teď žije hezky, tak stále jsou občas dny, kdy se mi znovu otvírají ty rány a já pláču… Za nejhojivější považuji být na sebe laskavá a jemná, dopřávat si to, co mám ráda, netlačit na sebe, nechtít hned všechno pochopit, uzdravit nebo pomstít… Potřebujeme přijmout faktor času, který vše ohlazuje a hojí a ukazuje nám další souvislosti. Já na začátku nemohla spát, jíst, stále jsem se chvěla, sžírala mě žárlivost a lítost a do toho mi všichni radili, jak se mám na něj pořádně naštvat a se vším všudy si prožít zlobu a nenávist, ale mně to nešlo. Já jsem nedokázala nenávidět, protože jsem mého muže měla moc ráda. Na druhou stranu jsem všechno, co jsem procítila, prožívala naplno. Třeba první lekce Mohendožodára jsem celé proplakala a otevřeně mluvila v kruhu úplně cizích žen o své bolesti, pocitu ponížení, křivdy, žárlivosti. Moje masky stále veselé Hanky Zemanové se rozpadaly a já vnímala, že upřímné sdílení v kruhu žen mě spojuje s velkou vnitřní sílou.

Když se přehoupneme přes to nejhorší, pak je asi otevřena cesta k tomu se začít ptát co nejupřímněji sama sebe: Jaké dary pro mě tato situace skrývá? Co se mohu naučit? Co mohu díky této zkušenosti předávat dál lidem? Stále dokola jsem si četla příběh o starém muži a jeho koni o tom, že nikdy nevíme, co je štěstí a co smůla, protože neznáme celý příběh. A v tom je velká hloubka, že změnit můžeme opravdu jen sami sebe a svůj pohled na danou věc. A moc doporučuji napsat si seznam, za co jsme vděčné v životě s partnerem, se kterým se rozcházíme. Mně to hodně pomohlo.

Počkej, to si vážně ani jednou neměla vztek?

Jasně, že z počátku měla a mlátila jsem do polštáře. Ale k hluboké zlobě a vzteku jsem nedošla. Možná jsem to ventilovala přes divoký tanec. Když jsem se dostala z nejhoršího, přišla etapa, kdy jsem večer uspala děti a hodinu a půl tancovala doma v obýváku na ty nejkrásnější a většinou hodně dynamické a rychlé hity a vím, že jsem tím uvolňovala obrovské množství stresu a napětí a možná jsem vytancovávala i zlobu a strachy. Nevím, třeba to je něco, co ve mně ještě dřímá, aniž bych si to uvědomovala, ale jdu za tím, jak nejlépe a neupřímněji umím…Mnohem více než zloba mi v těle zůstávala žárlivost, ponížení, křivda. Skrze různé techniky jsem pracovala na tom, abych dokázala odpustit, tedy pustit to celé od sebe, přestat se na to soustředit a začít žít svůj nový život. Z počátku to je těžké, ale také to postupně šlo. Naše tělo je zázračné, tak jako zapomeneme na velkou bolest, kterou provází narození dítěte, tak já mám pocit, že jsem už zapomněla na většinu z toho bolestného období.

Mluvila jsi o masce stále veselé Hanky Zemanové. Je fakt, že kdykoli tě vidím, působíš jako optimistická, veselá, usměvavá a vstřícná. Bylo pro tebe v nejtěžším období složité tu masku sundat a přiznat okolí, že je ti mizerně?

Upřímně, vlastně to bylo moc úlevné. Mně totiž bylo tak těžko, že jsem nic maskovat nedovedla, já neměla jinou možnost, s kýmkoli jsem začala mluvit, hned jsem brečela. A vnímala jsem, jak se mi skrze autentické sdílení otvírají hlubší vztahy s lidmi. Ale masky – nemasky, já jsem prostě fakt v životě radostná. Beru to jak Dar. Asi je můj mozek nastavený na radost a optimismus a já za to děkuji. Často se přistihnu, že třeba řídím a úplně zářím, kochám se krajinou, poslouchám krásnou hudbu a tak trošku si tancuji za volantem, až jsem z toho celá úplně vzrušená… „vzrušená životem“.

Takže už jsi zase ta „dokonalá“ Hanka?

Ne, ne, zůstaň v klidu, Petro. Jsem úplně normální žena, se vším, co k ženě patří. Ale snažím se žít, jak nejlépe dokážu. Už jako rutina mi vstoupil do života třeba takový můj ranní rituál po probuzení a vím, že kdybych svou mysl někdy vědomě nenaprogramovala na vděčnost a na radost, prožívala bych takhle radostných dnů možná méně. A mám samozřejmě i dny, kdy mi žádné rituály nepomohou a jsem smutná, bez energie, poplakávám si, a když je mi úplně nejhůř, pak stále koukám na nápis nad svým sporákem, kde mám napsáno: Vše je právě teď v božím a dokonalém pořádku…  Ale také dokážu být dost živelná a temperamentní a někdy mě děti dokážou tak vytočit, že se neovládnu… Zrovna včera jsem jak hysterka dupala v kuchyni a bouchla rukou o kuchyňskou linku tak, že mě ještě dlouho bolela, a hudrovala jsem jak tygřice. Ovšem moje dcery reagovaly božsky. Malá tříletá v klidu seděla u stolu a říká: „Mami, prosím tě, nedupej,“ a dál svačila. Starší sedmiletá pravila: „Když chceš, abych se nechovala takhle ošklivě, tak se ke mně chovej ty pořád hezky, jinak mě to nenaučíš, teď mě zrovna učíš křičet a dupat.“

Jak vypadá váš den, týden, prostě program ve třech holkách? Máte vlastně takový permanentní ženský kruh?

Rok a půl jsme žily jako ženská trojka. Z počátku mi všechno připadalo moc těžké, venkovská polosamota, velká zahrada, ovečky, dvě malé děti, moje práce. Cítila jsem z toho všeho velkou tíhu a byla jsem vždy po každém dnu hodně vyčerpaná, v té době jsem ještě kojila Elišku a v noci k ní vstávala. Ale děti mě zase udržovaly v tom, že jsem se prostě nemohla zhroutit, a byly mi velkým zdrojem lásky a radosti. A nikdy jsem neměla pocit, že jsem na všechno sama, protože mám v zádech velkou a krásnou rodinu, moji rodiče i maminka mého bývalého muže mi s dětmi pomáhají a jsem vděčná i za velkou oporu v mých sourozencích.

Nemohu se tě, coby autorky knížek o biopotravinách, nezeptat na to, jak vypadá váš jídelníček.

Samozřejmě řeším, co jíme a pijeme, ale nejsem dogmatik. Nic nezakazuji, jen nezdravé věci doma nemáme. Vysvětluji holkám, že kupujeme bonbónky, které nejsou tak barvené, a proč sladkosti jíme méně než zeleninu. Nebo že si radši upečeme doma něco dobrého. Vedu je k tomu, že zelenina je součást každého jídla, že se jí u stolu, a ne u televize. S jídlem za nimi neběhám, a pokud nejedí, tak to pak nemohou dohánět sladkostmi. Pokud ale něco vyloženě odmítají, nenutím je. Nejsem radikální, radím maminkám, aby se ze snahy o zdravou stravu nestal v rodině stres. Ten je nejškodlivější. A aby řešily základní každodenní stravu a netrápily se tím, co snědí děti občas třeba při oslavách. Sama ale dětem nedávám barevné sladké limonády, barevné sladkosti, fast food, polotovary, levné uzeniny, slazené mléčné výrobky. Ty mají holky spíš jako občasnou sladkost než jako „zdravou svačinku“. Co se snažím řešit, jsou snídaně a večeře, a dohnat tak to, co většinou chybí ve školních jídelnách… Takže jim dávám hodně zeleniny, luštěnin, ořechů a obilovin…

Ale úplně upřímně si myslím, že ta nejdůležitější BIO výživa pro nás pro všechny a hlavně pro děti je láska rodičů, která je vyživuje na všech úrovních.

Co si myslíš o době, ve které žijeme?

Toužím po jednoduchém a prostším životě a postupně si ho alespoň trošku snažím tvořit. Když občas jedu do Prahy, přemýšlím, jak je možné, že mě dříve, když jsem tam žila, nevyčerpávala tak jako dnes. A většinou rychle prchám zpět k nám na venkov nabrat sílu. Cítím, jak mi množství hluku, aut, obchodů, věcí, nabídek všeho druhu, všudypřítomný spěch a shon čím dál víc zatěžují duši. Ale i u nás doma, kde jsme obklopeni klidem a přírodou, na mě někdy padne úzkost z množství věcí, hraček a úkolů. A tak pravidelně odnáším hračky do mateřského centra, na půdu, sousedům, ale je to nekonečný příběh. Všeho je moc a všechno je strašně rychlé. A i když to vím, jak mi to bere energii, tak stejně dost často splynu s tím rychlým tempem. Ze všech stran se na nás valí informace, skvělé nové knihy, fantastické možnosti studia, cestování, bydlení, transformačních seminářů, super výživových doplňků, a to všechno nás odvádí od nás samých a od prostého jednoduchého života. Jsme pak snadno otroky různých doporučení, aniž bychom dokázali vnímat, zda je daná rada opravdu dobrá i pro nás. Je to začarovaný a docela humorný kruh. Tím, jak žijeme stále napojeni na obrovský přísun informací, jsme stále on-line, všechno sdílíme a o všem chceme vědět, děláme vlastně vše proto, abychom utekli od sebe samých, a pak vyhledáváme terapie a semináře, které by nám pomohly navrátit se k sobě…

Hanko, jak se to konkrétně projevuje v tvém oboru?

Mou velkou touhou je v jídle poznat co nejvíce našich tradičních pokladů. Čím dál víc mi připadá úplně postavené na hlavu, že se tak masově rozmáhá konzumace kešu ořechů, kustovnice, chia semínek, zázvoru a všelijakých dalších zázračných potravin a zapomínáme na křen, dřínky, len, konopí, popenec, pampelišky, ptačinec nebo běžné české ořechy.

Uvědomuji si, že žijeme v globálním světě a že máme možnost použít skvělé léčivé potraviny z jakékoli země na světě, ale považuji to za něco, co by mělo být spíše lékem nebo speciální výživou v případě nemoci nebo jako zpestření. Ale základem by měly být naše tradiční suroviny a české „superfoods“. Je jich spousta a neznáme je, protože jsme se vzdálili svým kořenům. Já se teď snažím pracovat na tom, abychom je znovu přivedli k životu a aby je lidi znali alespoň stejně, jako znají dnes tolik populární suroviny pro raw kuchyni, která je teď velmi módní vlnou. Kdokoli by cítil, že mi s tím může pomoci, budu moc ráda!

Jak ve světě, kde je všeho moc, žiješ ty?

Je to každodenní výzva, někdy se daří lépe a někdy hůře. Abych si projasnila svůj svět a zjednodušila si ho, zásadně jsem třeba omezila přísun informací tím, že jsem se před dvěma lety přestala dívat na televizi (kromě dětských pohádek), přestala jsem číst noviny a kupovat jakékoli časopisy, na internetu přeskakuji okamžitě všechny úvodní stránky plné „extra zajímavých“ headlinů. A hlavně jsem ještě nedospěla k tomu, abych byla na Facebooku, i když mě k tomu moje okolí hodně tlačí a znám i jeho výhody, ale bojím se, že už bych to nezvládla a že by mě to stresovalo. Také si hodně vybírám, na které maily odpovídám, snažím se odpovědět na všechny maily od svých čtenářů, ale řadu dalších nechávám nevyřízených a ukazuje se, že některé maily jsou zbytečné a řeší se postupně samy a třeba rychleji tím, když si zatelefonujeme. Denně se učím rozpoznávat, co je pro mě to podstatné a jak eliminovat ten zbytek, a moc mi v tom pomáhají knihy Leo Babauty. Díky tomu se mohu věnovat mnohem více tomu, co je pro mě smysluplné, cítím se soustředěnější a dokážu pracovat na tom, na čem chci. Mám také i více času třeba na opravdové vztahy, a ne jen ty virtuální. Pracuji na tom, abych nezahlcovala svou mysl a duši tím obrovským informačním smogem, který se na nás valí ze všech stran. A tím mám v sobě větší prostor pro realizaci svých snů.

Hanka Zemanová (* 1975)

-             vystudovala Pedagogickou fakultu UK obor francouzský jazyk a literatura a občanská výchova

-             je autorkou knih Biokuchařka Hanky Zemanové a BioAbecedář Hanky Zemanové

-             s bývalým manželem založila společnosti Albio a Biopekárna Zemanka

-             má dvě dcery, Natálku a Elišku

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné