Rozhovor: Richard Vojík - vymeditovaný raubíř

Richard Vojík sice původně vystudoval chemii, ale celý svůj profesní život spojil s prací se sexualitou a partnerstvím. Tedy s tématy, která ještě nedávno byla hodně tabu. A na tom, že se situace pomalinku lepší a jsou tabu už o něco méně, má zásluhu právě Richard a jeho neoddělitelná druhá polovina – kolegyně a bývalá partnerka Denisa Palečková. Jejich učení podané velmi nekonvenčně, osobitě, citlivě, pochopitelně a zároveň s velkou dávkou humoru inspiruje tisíce studentů u nás i v zahraničí. Kurzy a přednášky, které vedou, už navštívilo více než 10 000 lidí. Jim všem Richard s Denisou pomohli přijmout sebe sama, přijmout svou tělesnou podstatu a mít ji rád. Učí porozumět rozdílům mezi ženami a muži, a tím zlepšovat jejich vzájemné vztahy. A, mohu-li soudit, jsou na tomto poli velmi úspěšní.

Rozhovor: Richard Vojík - vymeditovaný raubíř

U mnoha povolání se dá už od dětství vystopovat, že daný kluk (nebo holka) k něčemu inklinuje. Platí to i u práce, kterou děláš ty?

Jasně, já se věnoval skupinovému vedení už od první třídy. Udělali jsme bunkr, zavedli tam holky a já vymýšlel hry. Byl jsem nejlepší ve vymýšlení toho, jak je svléct, a už tehdy jsem zjistil, že tam je náboj. Třeba jsme hráli na prince a princeznu, princezna leží, princ ji musí svléknout a lehne si na ni. Nesouviselo to samozřejmě nijak se sexem, jenom si na ni lehneme, protože jsme to někde viděli, a to bylo celé. Kdybych se na to podíval zpětně, myslím, že to bylo vývojově úplně správně. Dnes se bohužel děti díky internetu a mobilům dívají na porno třeba už v první třídě a spousta holek začíná sexuálně žít ve třinácti, což je všechno velmi předčasné a navíc založené na naprosto zkreslených virtuálních představách. Tak jsem rád, že jsem ještě chytil dobu bez těchto vynálezů a všechno bylo vlastně takové přirozené a hezké.

Vzpomeneš si ještě na nějaké další mezníky, které tě v dětství směrovaly k práci, kterou dnes děláš?

Asi ve třinácti jsem přečetl knížku Lobsanga Rampy – Třetí oko, což byl zlomový moment. V té knížce jsem totiž zjistil, že určité věci, které znám z dětství a které jsem já viděl a ostatní ne, někdo jiný zcela důvěryhodně zná a popsal je.

Počkej, jaké věci?

Třeba noční cestování, kdy se dostaneš z těla, anebo se ti zdá něco, co se teprve stane, dopředu. Případně lucidní snění, kdy můžeš ovlivňovat, co se stane. Můžeš najednou létat, měnit snovou scénu a dělat, cokoli si přeješ. Já jsem si s tím už jako malý hrál a stávalo se mi to i za dne. A i když to v té knize byla fikce (autor prostě vzal něco z tibetských pohádek o mniších a sepsal příběh, jako by byl skutečný), vlastně to nevadí, protože pro mě to přesně sedělo.

A dalším důležitým objevem pro mě bylo něco dnes zcela běžného, ale tehdy na západě Čech celkem neznámého. Zelený čaj. Díky němu jsem začal dělat své první čajové obřady. Nejprve doma na západě a pak v Praze, kam už se datují moje opravdové skupiny. Seděli jsme v kruhu, dlouze popíjeli, debatovali a já jsem jako posel přinášel nějaká moudra a věci, které ke mně přicházely. Když tam začaly chodit i holky, zjistil jsem, že když pozveš holku na čaj, může z toho být i něco víc než čaj. Takže jsem měl takové dva druhy skupin a spolu s nimi oddělenou sexualitu a duchovno. To byly dva moje světy.

A oba byly založeny na čaji. Překvapuje mě ale, že ses pak od čajových obřadů dostal i ke drogám.

To bylo hodně mužské období a také hodně drsné. Já mám vždycky v životě nějakou etapu, kterou totálně žiji a vůbec nechápu, jak bych bez toho mohl být. A najednou ze dne na den přijde něco nového a jako střihem je to jinak. S drogami to bylo stejné.

Buď konkrétní. 

Dělali jsme tajné ninju-tsu, to znamená, že to byla skupina, o které nikdo nevěděl. V rámci ní jsme vyváděli dost příšerné věci, kdy jsme riskovali životy, to ti snad ani nebudu vyprávět. Já jsem, jako srdcař, šel vždycky do všeho po hlavě. A to i v tomto případě. Takže si to představ: Moc jsem nepil alkohol, jen ten zelený čaj, byl jsem takový vymeditovaný, každou sobotu a za každého počasí jsem chodil meditovat ven do lesa. A pak jsem dva roky zkoumal drogy. Od té doby mám zničená játra a také poruchy spánku. Ale bylo to cenné, protože teď mohu pracovat s těmi, kteří mají podobné zkušenosti, a vím přesně, jak je z toho dostat ven, co jim říct, kam to vede a co to dělá v hlavě. Jaké jsou plusy a minusy.

Vážně jsou tam i plusy?

První týden. Když zjistíš, že realita není pevná. Pak ale přijdeš na to, že drogy ti ve skutečnosti nedávají žádné větší schopnosti, ale jen ukazují okna a berou sílu. Jako když půl roku sbíráš svoji životní energii do sudu a droga ten sud rozseká a všechno vyteče. Ty to zažiješ během chvíle, ale pak jsi prázdný. Dlouho prázdný. A lidé, co to dlouho berou, už nemají z čeho brát, jdou do rezerv těla a už je to jen ničí. To je droga. Naštěstí pro mě přišel zase ostrý životní střih a myslím, že od té doby jsem neměl nic, ani marihuanu. Mám z toho úplnou fobii. Pouze tu a tam kouřím. Tabák je silná droga, kterou využívám jako očistu, když jsem hodně rozvibrovaný. Jdu stranou, zakouřím si, tři čtyři prásky a energie si sedne.

A po ostrém drogovém střihu už přišlo setkání s tantrou?

Po drogovém a ninjovském období přišlo vyhoření. Nemohl jsem vůbec nic dělat, byl jsem úplně na dně, nic mi nedávalo smysl. A pak jsem se dostal k tantře a k Johnu Hawkenovi, který ji vyučoval, a to byl totální zlom, kdy se mi spojila sexualita a duchovno. Do té doby jsem měl pořád dvě stránky – raubíře, který zlobí, pije alkohol, balí holky a je necitlivý, a pak toho citlivého meditanta, který vysedává v lese a rozmlouvá s tebou o duchovnu.

V rámci tantrických seminářů došlo i na další osudové setkání. Pokud se nepletu, tam jste se seznámili s Denisou?

Denisa byla první, koho jsem tam potkal. V rámci semináře jsme dělali různá cvičení a ona na mě v jednom z nich zbyla do dvojice. A mně se poprvé v životě stalo, že nějaká žena byla sexuálně „hustější“ než já. Byl jsem to já, kdo řekl stop, a ne ona, čímž mě pochopitelně velmi zaujala. No a tak jsme se potkali, dva roky kolem sebe kroužili, až jsme spolu začali chodit. Dnes už nejsme životní partneři, takže věřím, že jsme jimi začali být proto, abychom mohli tyto věci učit. My jsme je společně poznali, naučili se, jak s tím fungovat, a pak jsme se rozešli, protože když jsou dvě hvězdy vedle sebe, potřebuje k sobě každá někoho, kdo ho podrží. A to už jsme jeden druhému nemohli dávat, už jsme byli vysílení. Ale kdyby ses mě zeptala, kdo byl v té době můj největší učitel, tak to byla právě Denisa. Ostatně, žena a partnerka, kterou máte, je vždycky ta největší učitelka. Ona byla vždycky taková ta slečna, která by nikdy nikam neodjela a neprosazovala se, ale zase všechny ty věci objevovala jako první, byla pokrokovější než já, přinášela nové nápady, impulsy a oba nás posunovala. A já byl ten, který řekl, tak jo, jdeme, nějak to bude a půjde to. A šlo. Mně bylo vlastně od začátku jasné, že my dva bychom spolu měli učit.

U koho jste se vlastně obor, do té doby u nás zcela neznámý, učili?

Kromě Hawkena u mnoha dalších lidí. Ale nejsilnější učitel v párech byl David Deida. My jsme s ním byli asi na sedmi nebo osmi skupinách, já měl štěstí, že jsem se k němu dostal hodně blízko a on mě učil i „soukromě“. Je to naprosto úžasný člověk. Má teorii, že současný svět je nemocný depolarizací, že jsme všichni v jakýchsi psychologických partnerstvích, což znamená – když to zjednoduším – že si o všem povídáme a vysvětlujeme si to, místo abychom prostě dělali sex. A on na svých kurzech a ve svých knihách učí znovu se vypolarizovat do mužské a ženské síly. Samozřejmě, každý máme v sobě oba póly, to je v pořádku, ale když svět tlačí ženy do mužského a muže do ženského principu, což teď tak je, je dobré zatlačit obráceně. Věřím, že kdyby svět byl plný machů a zraněných sexy blondýn, bude Deida učit, abyste si citlivě popovídali o svých zraněních. Ale když je plný jógy, raw food a všichni mluví o tom, jak se cítí, a hlídají si svoje hranice, tak je fajn, když to někdy nerespektuješ. Prostě, ze srdíčkového a pozitivního sluníčkového člověka neteče ta správná rajcovní energie. Ale lidé, kteří si dovolí žít i svoji temnotu, v těch je život a energie. Když si dovolíš jít do svých fantazií, dokážeš je říct, dokážeš být živý a divoký, dokážeš přinést živého muže, srdcového válečníka i krále, který umí být otevřený, a žena zase bohyni, od té temné až po totální maminku, když je tam tohle všechno, tak je vztah zajímavý. A to je to, co mě baví předávat. Jednotlivcům i párům. Protože všichni to potřebujeme.

Mimochodem, David Deida je původně učitel jógy, ale zjistil, že když pracuje se sexualitou, tak lidi rozvíjí mnohem víc a intenzivněji než jógou. A je to opravdu jediný učitel, co znám, který dělá skupinové vedení o sexu, ale přitom jsou lidé oblečení, nesahají na sebe, nesahají si na intimní oblasti, což je super. A to je základ i pro naše párové skupiny. Víš, pro mě je největší radost vidět, že ostatní jsou šťastní. Moc mě baví probouzet štěstí. A přes sexualitu je to nejúžasnější a vlastně i nejjednodušší cesta.

Na kurzu s tebou a s Denisou jsem byla svědkem toho, jak pracuješ s lidmi podobně jako v konstelacích. Postavíš je do prostoru, dáváš jim nějaká zadání a všichni kolem vidí, jak se ten jejich vztah na základě drobností, postavení těla, pohledu do očí, jedné věty rapidně energeticky mění. A vím, že tahle velmi silná cvičení už leckomu zachránila vztah. Jenom proto, že aktéři získali nějaký jiný úhel pohledu. To ses také naučil u Deidy?

Ano. Ale i když to tak na první pohled vypadá, se systemickými konstelacemi to nemá nic společného. Říkáme tomu energetické vzorce, práce s energií, ale hlavně s mou intuicí. Mám takovou schopnost, že někdy najednou vím věci, které mi nikdo neřekl, které nikdo nikomu neřekl a já to z toho člověka cítím. Vím, kde je chyba a co by tomu páru pomohlo. Něco mě vede a děje se to. A Denisa je v tu chvíli takový můj supervizor, je sice v ústraní, ale dává mi malé signály, jestli ty situace, které stavím, dělám dobře. Tuhle schopnost jsem u sebe objevil už někdy v šestnácti a využívám ji dodnes jako terapii. Ale co jsem se celé ty roky musel učit, je rozeznat, kdy je to moje ego a kdy je to opravdová intuice. A to je opravdu těžké. Přiznávám, že na začátku to bylo tak 80 na 20. Osmdesát bylo nějaké ego, které chtělo machrovat, a dvacet byla opravdu intuice. Dnes snad nechávám už mluvit jenom to, co ze mne opravdu řve.

A představ si, že když mi dělali magnetickou rezonanci, zjistili, že mám úplně divný mozek. Normální lidi mají dvě polokoule. Já to mám pootočené, z čela mi „kouká“ levá mozková hemisféra, ale je malinká, a kolem ní je úplně jako hokejka obtočená, skoro o třicet procent větší, pravá hemisféra. Tak možná i to je důvod mých schopností.

Mít „divný mozek“ a ovládat věci, které ostatní neumí a které mohou vypadat jako nadpřirozené, je na jednu stranu dar, ale na druhou to může i vyčerpávat, ne?

Musím dávat pozor, abych nevyhořel. Protože mám tendence víc pracovat, než tělo unese. Ale pánbůh mi naštěstí dal tělo terminátora, hodně vydržím, rychle regeneruji, jsem zdravý. Takže pro mě je nejtěžší zátěž psychická, skupiny mě občas trochu vysávají a musím pak hodně chodit a meditovat, abych se vrátil k sobě, protože někdy tě lidé jakoby odnesou ven k sobě a pak ztrácíš sám sebe. A tak někdy třeba tři dny v kuse spím. Rád jezdím do Asie na různé meditační buddhistické retreaty, kde se mi vrací energie. Teď je můj největší retreatwood stavění domu. Házím kamení, bourám a pohybuji hlínou s bagrem, svýma rukama. To je pro mě největší relax a největší meditace. Fyzická práce a příroda.

Já myslím, že není náhoda, že i tenhle rozhovor děláme v lese. Vyrůstal jsem v přírodě a jsem s ní hodně spojený. A jak žiju v Praze, tak mi chybí, takže i proto stavím na Šumavě dům a chci se tam vrátit. Do přírody a do blízkosti lesa, protože je to místo, kde mi přichází intuice, kde se učím. Jen jsem v lese a už vím, co mám dělat, už je mi líp a všechno, co tam nemá být, jde ze mě pryč.

Jak dlouho myslíš, že se práce, kterou s Denisou děláte, dá dělat tak, aby vás pořád naplňovala, když kolikrát musíš opakovat něco, co už jsi lidem vysvětloval tisíckrát? A jsou to věci, které nejdou přeskočit, protože se musí říct a musejí znít, jako bys je říkal poprvé.

Mě to pořád baví. To je jako u herců, kteří dělají třeba sto repríz. Dokud ti tleskají, tak to klidně řekneš znovu, to nevadí. Mají šťastné, živé a otevřené oči.

Máš nějakou práci, kterou neděláte s Denisou společně?

Ano, rozjíždím i další projekty, které nejsou jenom ve spojení s Denisou, jsou to zase spíše mužské věci, Cestu pravého muže, webové projekty.

A na cestě je knížka, kde bude náš životopis, to, co jsme s Denisou zažili, všechny ty divoké věci a příběhy, které jsou dnes už legrace, ale ve chvíli, kdy se odehrávaly, tak úplně legrace nebyly. Krom toho pracuji s pěti ženami, které popisují, jakými změnami na základě práce se mnou procházejí. Je to různorodá skupina – mám tam dvacetiletou dívku i skoro sedmdesátiletou ženu, jsou tam čtyřicetileté maminy. Moc mě to baví a jsem zvědavý na výsledek.

Ve skutečnosti i na internetových záznamech jsem viděla, jak dovedeš pracovat s masou lidí, jak je dokážeš zaujmout, okouzlit a nadchnout. Smějí se tvým vtipům, tleskají, i spousta zatvrzelců postupně „taje“. Nepochybuji, že spousta slečen a žen se i zamiluje. Jak je nejlepší s tím nakládat? 

Nevšímat si toho, protože jinak bych se z toho zbláznil. Jo, těch holek je strašně moc.

To je přece sen každého chlapa. A ty by ses z něj zbláznil?

Ale sex nemůžeš dělat pořád. Takoví muži, například rockové hvězdy, jsou ve čtyřiceti úplně vyhořelí, protože vyplýtvali svoji sexuální sílu, a tak mají poruchy erekce. Já jsem vztahově prošel hodně věcí, ať to byly trojice nebo otevřené vztahy. Všechno jsme s Denisou prozkoumali a byla to i velká traumata, protože jsme to neznali. Myslím si, že dnes už mohu lidem poradit, protože vím, které cesty jsou dobré. I to byl asi jeden důvod, proč je Denisa teď šťastná se svým partnerem a ročním synem v monogamním partnerství a já zrovna tak. Protože my jsme si prostě ty věci odžili a vyzkoušeli a zjistili jsme, že to nechceme.

Může být člověk monogamní?

Může. Hodně lidí je takových. Já myslím, že každý typ vztahu nese určité výhody.

Je vlastně nějaký důvod, proč je pro nás monogamie devizou a proč nám vadí, když by partner měl sexuálně patřit i někomu jinému, třeba jenom na chvíli? Proč bereme věrnost jako nějaký super důkaz lásky?

Žárlíme proto, že nás to naučili rodiče. Ale ono se to vyvíjí. Před sto nebo dvěma sty lety nebylo možné, abys jako žena šla na masáž, aniž by tvůj muž u toho byl a masérka nebyla žena. To by tě prostě vydědili. Žena nemohla mít samotná dítě, to byl prostě parchant. Všechny tyto (a mnohé další) věci byly zakázané, ale dnes jsou dovolené. Když se políbíš s cizím mužem, obejmeš ho, jdeš na tantra masáž, je to často úplně v pořádku pro oba partnery. Takže si myslím, že časem bude sex stejný jako jídlo. Budou se dodržovat nějaká pravidla, ale bude to výhradně radost a nebudeme na to žárlit. Ale teď nejsme tak vyvinutí, abychom dokázali pustit kontrolu nad partnerem, protože jsme ještě pořád hodně ego lidé. Potřebujeme kontrolovat svět kolem nás a myslíme si, že on pak bude takový, jaký chceme. Ale ve skutečnosti jen lidé, kteří kontrolují svůj vnitřní svět, mohou být v pohodě.

A ještě jedna věc, ženy a muži jsou v přístupu k nevěře odlišní. Asi je ti jasné, že pro chlapa je daleko jednodušší a představitelnější být nevěrný. Žena už si to rozmyslí, a proto má tendenci žárlit víc než muž. Žena však přestává žárlit, když je uspokojená a naplněná. Zažívá štěstí z pozornosti a radosti ze života, kterou jí dává její muž. A muž žárlí méně a zároveň je věrnější, když mu dá žena svobodu. My muži hledáme svobodu a ženy hledají hloubku a intimitu, což jsou spojené nádoby. A když máš hloubky a intimity tolik, že už jí víc neuneseš, nevadí ti, že se rozdělíš s další. A takovou hloubku a intimitu ti dá jen muž, který od tebe zase dostal svobodu. Ale zatím jsem nenašel takové partnerství.

Jaké další změny nás, podle tebe, v oblasti vztahů a lidského partnerství v budoucnu čekají? 

Myslím si, že rodina bude ztrácet na významu a společnost bude víc „multi“. Už teď vidím spoustu párů, kde on má děti s někým, ona s někým a spolu ještě jedno další. A vývoj půjde určitě dál. Dřív bylo vesměs hodně tvrdě a striktně dané, že spolu lidi budou odmala až do konce života. A já myslím, že časem třeba projdeš tři čtyři silná partnerství a bude to víc otevřené. Každé partnerství skončí ve chvíli, kdy už budou lidi cítit, že jim ten vztah dává míň, a pokud to půjde dobře, tak se všemi předchozími bude možné mít hluboký kamarádský vztah. Určitě budou i více existovat a fungovat komunity. Svět a jeho možnosti budou více otevřené. Speciálně ženy budou víc otevřené a budou zkoumat a více žít svoji divokost. A my chlapi budeme, pokud nezačneme se sebou něco dělat, jenom přecitlivěle koukat.

A jak na této cestě partnerskými a rodinnými vztahy vidíš svou a Denisinu roli?

Chceme rozhodně i nadále lidem přinášet lidem kvalitní vzdělání v oblasti partnerství a intimity tak, aby vztahy a rodiny byly mnohem šťastnější a stabilnější. Hodně vztahů a rodin se dnes rozpadá především na základě neznalosti a chybných informací. Určitě daleko více než proto, že by se lidé k sobě nehodili. A je to pak docela trauma pro všechny zúčastněné - pro děti i pro zraněné rozcházející se partnery, kteří jsou potom navíc do budoucna už opatrnější a uzavřenější.

A aby se takové věci stávaly co nejméně často, je naším plánem také postupně zavést kvalitní a smysluplnou výchovu a vztazích a intimitě do škol. To považujeme za velmi smysluplné a podstatné.

    Richard Vojík (nar. 1975)

poradce a učitel v oblasti sexuality a partnerství

lektor kurzů osobního rozvoje a celostní smyslné masáže

s Denisou Říha Palečkovou a Josephem Kramerem přinesl do ČR profesi Sexological Bodywork

spoluautor výukových DVD

spoluautor a mentor projektu Cesta pravého muže

buddhista