Rozhovor: Petr Vacek

Těžko říct, kde na to všechno bere čas. Petr Vacek hraje ve dvou pražských divadlech, točí pro televizi, moderuje v rozhlase, překládá z angličtiny, roky byl členem Rady Greenpeace a dodnes s touto organizací volně spolupracuje a finančně ji podporuje, pomáhá neziskové organizaci Letní dům, která se snaží dětem z dětských domovů usnadnit vstup do dospělého života… A to všechno samozřejmě kloubí s péčí o svoji rodinu se dvěma malými dětmi. Jsem ráda, že si v tomhle našlapaném rozvrhu našel čas i na rozhovor pro Pravý domácí.

Rozhovor: Petr Vacek

Kdysi jsme bývali kolegy v rádiu Golem, už to bude nějakých 20 let, raději nepočítat. Už tehdy Petr Vacek horoval pro ekologii a nadšení ho v tomto směru rozhodně neopouští. Když mi nad kávou (a štůskem Pravých domácích časopisů, které jsem mu donesla na ukázku, popisuje, jak vaří na ekologickém vařiči, jak se úsporně sprchuje nebo jak krkolomně zalévá záchod, ani nemusí dodávat, jak moc ho to všechno baví. Dost jsem se v této fázi rozhovoru nasmála. První část o tom, jestli jsou lidé zvyklí pomáhat nebo jak funguje česká společnost, byla naopak poněkud skeptická. Petr se ale nespokojuje s konstatováním faktů a je mu málo i předávat radost a poznání prostřednictvím divadla. Všechny jeho aktivity ani nemůže tento rozhovor pojmout. Petr ale potřebuje vědět, že dělá vše, co může.

Jak vnímáš svoji hereckou profesi, čím pro tebe je? Máš ji jako poslání?

Když jsem byl mladý, tak jsem ji tak bral. Říkal jsem si, že teď přišel čas na to, abych změnil svět tím, jaké budu dělat divadlo. Aby všichni všechno věděli a pochopili. Ale ono to tak nefunguje. Navíc jsem byl přesvědčený, že jsem jedinečný. Až pak jsem zjistil, že každý ročník na DAMU to měl úplně stejně, každý chtěl měnit svět. A zajímavé je, že takhle to často chodí i v neziskových organizacích, kdy teprve praxe člověku ukáže, jaké jsou jeho možnosti, co ve skutečnosti opravdu zmůže, co může změnit a co naopak nezmění. Každý má ze začátku velké plány a pocit, že teď se z něho všichni po… A teprve postupem času přijde pokora. Rozhodně dnes neberu herectví jako své poslání. Je to mé povolání, mám pocit, že za ta léta už to trošku umím, cítím se v tom dobře a nedovedu si představit, že bych dělal cokoli jiného. A je to pro mě zcela prozaicky také zdroj obživy. Na druhou stranu si nemyslím, že smyslem herectví je jenom nějaká rekreace pro lidi, kteří říkají: my si chceme po práci odpočinout, my nechceme o ničem přemýšlet… Když je divadlo nebo film dobrý, divák o věcech přemýšlí, ale přemýšlí o nich mimoděk.

Takže přeci jen něco předáváš…

Určitě. A další důležitá věc, a to není jen o divadle, ale o umění jako takovém – učí myslet trochu jinak, tvořivě. A to se časem zúčtuje. Ono to vypadá, že je to všechno jen taková hra, něco, co se dělá po práci, když už je hotovo a když nám zbudou peníze na kulturu. Ale on si málokdo uvědomuje, že společnost by bez toho těžce fungovala. Další krásná věc na divadle je, že ho zažíváme s diváky společně. Mnohokrát se mi stalo, že představení samo o sobě nebylo tak důležité jako to, co jsme ten večer zažili. Třeba jsme kdysi v Ypsilonce hráli „Horké to někdo rád“ podle slavného filmu a já jsem se svých kamarádů ptal: co se vám na tom líbí, vždyť je to taková vlastně plytká věc, jen taková zábava… A oni říkali: ty si neumíš představit, jaké to je koukat na partu lidí, kteří jsou na scéně a které to strašně baví, dělají srandu a užívají si to. Zkrátka když se to propojí s lidmi, co jsou v hledišti, tak je to neopakovatelný zážitek. Lepší než deset sezení u psychiatra.

Když už tedy nespasíš svět herectvím, snažíš se o to svými ekologickými a charitativními aktivitami?

To je všechno spíš trochu z vyděšení, z pudu sebezáchovy. Když si uvědomíš, co se děje, popadne tě hrůza a máš pocit, že ve vlastním zájmu a zájmu dětí je potřeba s tím něco udělat, než se fakt stane velký průšvih. A to jde jak o životní prostředí, tak třeba o ohrožené děti. Dítě má obvykle dva rodiče, kteří se o něho starají. A v dětských domovech máš děti, které rozhodně nemají pro sebe dva dospělé, ale o jednoho se dělí s dalšími deseti dětmi… Lidé, kteří vyrůstali v dětských domovech, jsou riziková skupina, to je prostě fakt. Takže buď se na to vykašleš, ale pak je klidně možné, že ty děti, na které ses vykašlala, tě jednou vezmou klackem po hlavě, protože nic jiného umět nebudou. Nebo se budeš snažit nějak pomoct, a pak je daleko větší šance, že to budou naprosto platní členové společnosti. Tak co je výhodnější? Oni si všichni myslí, že to je nějaká charita, že člověk má dobré srdíčko a když už „roupama neví coby“, stará se o nějaké sirotky a všichni si u toho pobrečíme. Ale málokdo si uvědomuje rozměry toho průšvihu.

Kolik času můžeš věnovat pomoci neziskové organizaci Letní dům? Jezdíš do dětských domovů?

Já jsem jezdíval. Teď v poslední době mnohem míň, než by bylo potřeba. Na druhou stranu, mám dvě malé děti, tak si říkám, sakra, pořád mluvím o tom, jak se starat o ohrožené děti a o své vlastní bych se nestaral? Zrovna o víkendu moje žena hrála představení pro děti o mašinkách na hlavním nádraží, já jsem pro děti zpíval někde v Roudnici nad Labem a naše děti byly s hlídáním doma samy…

Proč nebyly na představení?

Mašinky už viděly stokrát, a aby se mnou jely 100 km tam, po dvou hodinách zase 100 km zpátky, to je lepší, když jsou doma. Ale najednou je to opravdu trochu absurdní.

Myslíš si, že přibývá lidí, kteří vnímají, že pomáhat jiným je výhodnější, a nechtějí jen „hrabat pod sebe“?

Já si to nemyslím. Do lidí se stále valí, že cokoli, co omezuje zisk, je zastaralé, trapné, nemoderní. Když je někdo lakomý a hamižný a snaží se vydělat peníz za jakoukoli cenu na úkor ostatních, to se dneska vnímá jako kladná charakterová vlastnost, která společnosti jakože prospívá. Je to velký útok na lidské mysli. Vnímám to tak, že komunisté drželi kyvadlo na jedné straně, všichni jsme byli chudí. A pak, když se kyvadlo pustilo, zhouplo se svojí vahou na úplně druhou stranu, kde všichni mají pocit, že svoboda rovná se ten největší konzum. Ale je pravda, že také potkávám spoustu lidí, kteří mi vlévají naději. Většinou jsou to mladí lidé, kteří jsou úplně jiní než my. Jsou soběstační, sebevědomí, samostatní, cílevědomí a mají dobré nápady. Nevím, kde je vzali, a ještě ke všemu je dokážou realizovat. A v tom je velikánská naděje. A také potkávám lidi, kteří jsou bohatí, a přestože jsou bohatí, nejsou šťastní. A najednou se z nějakého zoufalství začnou zajímat o věci, které je do té doby nezajímaly. Najednou se snaží najít nějaký smysl života a třeba začnou i pomáhat. To se vždycky říkalo v Greenpeace, že spousta dárců jsou lidé, kteří zbohatli natolik, že si koupili jachtu a vyjeli na Středozemní moře a tam na vlastní oči viděli, jak to je v p….. Tak zjistili, že by rádi nejezdili těmi splaškami, ale nějakou krásnou přírodou.

Takže naděje pro nás je už generace tvých starších dětí? 

Jak se říká, že „všechno zlý pro něco dobrý“, platí to i u mých dětí z prvního manželství. Když jsme se rozvedli, vzala si je bývalá žena do Bruselu. Jejich rozhled po světě je tak úplně jiný. Oni moc nechápou, proč jsme tady takoví rasisti, když v Bruselu vyrůstají ve škole, kde je každé dítě úplně jiné. Tam opravdu záleží, jaký kdo je, a ne jak vypadá, odkud je, v co věří. Takže Hanďa se sem vrací a vůbec nechápe, proč je tady taková nenávist vůči muslimům, když tady žádní muslimové ani nejsou. Ona chodí do školy s muslimskými dětmi, jejichž rodiče se v Bruselu usadili, ale není v tom žádný problém, normálně spolu kamarádí.

Souhlasím, často vnímám třeba v postech na facebooku, že mezi lidmi je pořád hodně nenávisti.

To je tady tradiční. Lidé jsou zakomplexovaní, plní křivd a ústrků, které oni sami řešit neumí. A to nemusíš být muslim, můžeš být ekolog, feministka, vegetarián nebo jíš syrovou stravu, v ten okamžik jsi divná. Ať si proboha každý jí, co chce, vždyť je to jeho věc.

Máš pravdu, že když jsem si tě „googlila“ v rámci přípravy na rozhovor, i o ekolozích toho na mě vyběhla spousta hanlivého. Vadí ti to, nebo si z toho nic neděláš?

Kdybych se tím měl zabývat, už jsem dávno skočil z mostu. Mě spíš trochu děsí jiná věc. My jsme teď točili dokumentární seriál o židovských hřbitovech. A při té příležitosti jsme objeli spoustu hřbitovů, mluvili se spoustou pamětníků… A od té doby mám takový docela nepříjemný pocit. Já jsem vždy vnímal světovou válku, že to bylo nějaké zlo v minulosti a to se nikdy nemůže opakovat. Teď už to tak bohužel nevnímám. Najednou mám pocit, že stačí strašně málo, aby se to zase stalo. Najednou ti dojde, že to nebyli jen zlí Němci, co ubližovali Židům. Češi se po válce chovali úplně stejně bestiálně jako ti Němci. K Němcům nebo k sobě navzájem. Byli schopní upalovat nemluvňata, střílet malé děti s tím, že když jim povraždili rodiče, tak co s nimi. Jakmile dáš komukoli moc nad životem druhého, stane se z něho zrůda. A to mě trochu děsí. Bojím se, že jsou to věci, které opravdu hrozí…

Jak jsi zmínila ten FB, člověk tam má pocit, že musí všechno řešit, ke všemu se vyjadřovat, na všechno mít názor. Ale že by to mělo reálný dopad na skutečnost, to prostě nemá. Mně to přijde, že si myslíme, že něco děláme tím, že napíšeme něco na FB, ale ve skutečnosti je to prázdná bublina. A jestli chci změnit něco, co je okolo mě, musím makat. Čímž nechci říct, že bych podceňoval sociální sítě. Když tam dám informace třeba o bazaru s neziskovou organizací Letní dům, v ten okamžik to smysl má, protože se o tom lidé dozvědí. Ale představovat si, že nějakými velkohubými prohlášeními něco změním…?

Pojďme raději konečně k tvým osobním ekologickým aktivitám. Já když jsem začala v pražském bytě kompostovat a důsledněji třídit, moje maminka mi tě dávala trochu jako odstrašující příklad J. Říkala: Hele, nic se nemá přehánět, Vacek chytá vodu! Jak ji chytáš?

Mě to hrozně baví. To ještě moje maminka dělala takové věci, že když se vypouštěla voda z pračky, tak si ji nachytala do kýblu. Říkala, že je té vodě spousta nespotřebovaného prášku, takže je to vlastně úžasný čisticí prostředek na mytí podlah.

Aha, takže to máte v rodině… Také chytáš vodu z pračky? V ní musí být i ta špína z prádla…

Ta tam je, ale na té zemi nevadí a máš tam pořád čisticí sílu toho prostředku. No, tehdy jsem si myslel, že je maminka blázen. Já vodu z pračky nechytám. Ale když se děti vykoupou, vodu prostě z vany nevypouštíme a používáme ji na splachování. Pak v podstatě nemusíme splachovat pitnou vodou. V jedné koupelně je vana a hned vedle záchod, takže to není problém. Vodu z jednoho koupání za ten den krásně spotřebuješ. Nebo ráno, když se jdu sprchovat, dám si pod sebe kýbl a za jedno sprchování také nachytám vodu na splachování.

Počkej, a to stojíš v tom kýblu?

Ne, stojím nad tím kýblem, a jak to po mně teče, stéká to do kýblu. Pravda, vy holky to máte trochu těžší, ale my muži jsme dole zakončeni takovou hadičkou, která působí jako svod té vody. /smích/ Takže řekněme půlka vody jde do kanálu a půlka se zachytí. V dřívějším bytě jsem měl při sprchování pod sebou lavor, to jsem vody nachytal víc, ale to už se teď doma radši neodvažuji.

Do jaké míry tedy vlastně tvoje žena souzní s tvými ekologickými aktivitami?

Ona je svatá bytost. Druhá věc je, že když byla malá, neměli moc peněz. Takže tyhle šetřící nápady jí nepřipadají až tak bláznivé. My máme řadovku, čtyřpodlažní úzký domeček. Ta řadovka má výhodu, že mám dům zaizolovaný ze dvou stran sousedními domy. V rámci „zelené úsporám“ jsem udělal zateplení, vyměnil jsem okna a ještě jsme udělali rekuperaci a je pravda, že účty za plyn během roku spadly o 30 %. S tím jsem spokojený.

Ale ještě k tomu splachování. V patře, kde je koupelna, je i záchod, kde se splachuje z té vany, to je celkem pohodlné. Horší je to o patro níž, kde je kuchyň a vedle kuchyně záchod. Když chci spláchnout tam, musím na dvůr do sudu. Mám čtyři sudy, kam chytám dešťovku, jenomže v zimě je to trochu problém. Jednak nevím, jestli nevyvětrám víc tepla, než kolik ušetřím za vodu. A navíc v případě tuhých mrazů, když chceš spláchnout, musíš jít na dvůr, vzít sekeru, vysekat díru v ledu v sudu, nabrat vodu, odnést dovnitř. A cestou „camráš“, že ano. Takže jednak si vyvětráš, jednak se docela nadřeš a pak ještě musíš po sobě všude tu vodu utřít. Ale mě to hrozně baví a říkám si, tak sakra, já u toho i trošku hubnu. Normálně zmáčkneš jen knoflík, ale takhle spálíš mnohem víc energie.

Aha, já jsem ti chtěla navrhnout ekotoaletu, která se nesplachuje, ale to bys přišel o tu radost a pohyb.

Já bych chtěl kompostovací záchod. Bohužel jsem to nevěděl v době, kdy jsem dům rekonstruoval. Když si vezmeš, kolikrát jdeš na záchod, teď my jsme tam čtyři, to je materiálu, který zbůhdarma pouštíme do kanálu! /smích/

Ještě nějaké šetřící manévry?

No, já mám takové hobby, a to připravovat se na katastrofu. Pořád řeším, co bude, když nebude voda, jak budu soběstačný. Proto mám ty čtyři 200litrové sudy na dešťovou vodu na dvorku. Trochu mi teda spadly hračky do kanálu, protože máme plechovou střechu, a tím pádem voda obsahuje těžké kovy, takže je naprosto nepoužitelná, ani na zalévání se nehodí. Jen na to splachování záchodu, takže to musím ještě pořešit. Ale už mám vymyšlené, jak bych si vyrobil filtr, že bych si vzal velkou rouru, co se dává do vodovodu, dal bych si tam písek, aktivní uhlí… Dokonce prý jsou i filtry, které ti odstraní i ty těžké kovy. Řeším, co se stane, když nebude voda na splachování, kam se bude chodit na záchod, čím budu topit, na čem budu vařit… Takže mám úžasný ekologický vařič z Ameriky, který zároveň vyrábí elektřinu. A část té elektřiny používá na větráček, který vhání vzduch dovnitř, takže to hoří velice účinně. Na pár klacíčcích uvaříš oběd!

Ty na tom normálně vaříš obědy?

Vařím na tom. No, úplně běžně ne. Žena je z toho trošku nešťastná, ale zas na druhou stranu mi ten vařič koupila k narozeninám… Když je hezky, vytáhnu na dvorek vařič, zatopím a prostě vařím třeba polévky… Jednak mě to baví a také šetřím plyn a snižuji svoji závislost na Putinovi. A ještě si tam nabíjím telefon.

Nabíjíš telefon?

Ano, jak jsem říkal, že to vyrábí elektriku, tak její přebytky se využívají na nabíjení třeba mp3 přehrávače nebo mobilního telefonu.

A do jaké míry tu přípravu na katastrofu bereš z legrace a do jaké vážně?

Mě to prostě baví. Ale ona to nemusí být až tak utopie. Není to tak dávno, co se válčilo v Evropě, pak válka na Balkáně, teď se válčí na Ukrajině… Může se stát cokoli. Navíc to moje šetření vodou je užitečné i tak, že tím ročně ušetřím asi 2 kubíky vody. Svět tím nezachráním, ale je to příjemné pomyšlení. Také chci být částečně soběstačný v potravinách. Tolik se toho dá pěstovat v truhlících, ředkvičky, mrkev… Mně to přijde hrozně vtipný, že zatímco ostatní mají pelargonie, já mám ředkvičky. Nebo bylinky, mátu, bazalku – mám 3 truhlíky bazalky a dělám si vlastní pesto, ale to pesto neudělá nikdo tak dobré jako já! Na zahrádce pěstuji rybíz, z muchovníku si můžeš udělat živý plot… Jednak je to příjemné, že si to člověk vypěstuje sám, a jednak je to docela zábava. Kdybych byl milionářem, tak se jenom ryji v hlíně.

To bys pověsil herectví na hřebík?

Asi by tam bylo i herectví, ale já spoustu věcí dělám proto, že mám pocit, že musím živit rodinu. Kdybych nemusel, byl bych daleko víc venku. Vždycky, když vyjedu někam ven, načuchnu a úplně „bžžžž“, v palici mi naskočí, jak jsme se skautským oddílem byli pořád venku, každý víkend v lese. A říkám si, sakra, proč to není…?

Když se vrátím ještě k vám do domečku, vy tam prý máte stěnu věnovanou dětem, na kterou si smí libovolně čmárat, říkám to dobře?

Teď jsme vymalovali, ale několik let jsme měli celý dům totálně počmáraný od dětí. Když já jsem byl malý, bydleli jsme v paneláku v Ďáblicích a náš dětský pokoj měl takovou dlouhou boční stěnu a my jsme na ni začali s bratry malovat barevnými křídami. A místo toho, aby nám rodiče za to nadávali, vodili tam pak návštěvy, které se tomu hrozně smály. Když jsem pak po rozvodu bydlel v garsonce, přijely mi tam jednou děti z dětského domova a ty mi to tam nádherně vymalovaly, třeba panorama Hradčan a spoustu dalšího. Je pravda, že když jsem si tam pak vodil slečny, bylo to, jako když jdeme hřešit do školky. /smích/ Pak jsem se oženil podruhé a Jiřinka jednou takhle koukala, jak kluci vzali pastelky a začali malovat na schodišti, a pak si řekla, že to už stejně nemá cenu, že jim to tedy dovolí. A tak vznikaly první malby. Třeba taková modrá čáranice. Když jsme se Eliáše ptali, co to je, řekl, že to je „zmatek a zpoždění“. To je z pohádky o mašince Tomášovi, ve které je tlustý kontrolor, a ten se vždycky, když mašinky něco provedou, zlobí a říká, že způsobily zmatek a zpoždění. A Eliáš měl pocit, že to musí nějak graficky vyjádřit. A pak Bibin namaloval takovou žlutou čmáranici, což byl pan farář, a další žlutá čmáranice nad ním byl mrak, z kterého na pana faráře prší. Úplně abstraktní umění! Pak k nám chodily děti od kamarádů, a když to viděly, půjčily si pastelky, pak už i dospělí malovali obrázky… Docela nás to bavilo. Jenže pak už bylo potřeba vymalovat, my jsme kvůli tomu asi 5 let nemalovali a barák vypadal příšerně.

Petře, co bys chtěl předat svým dětem?

Já jsem teď seděl s Lábusem v rozhlase, v rámci Noci s Andersenem v Českém rozhlase. A někdo se ho zeptal, čím to, že ten Lába je tak pozitivní. A on řekl: „Já jsem měl krásný dětství a myslím si, že to, jaké má člověk dětství, to ho ovlivňuje celý život.“ A já si myslím, že to samé mám já. Já vlastně vůbec nechápu, proč se tolik lidí okolo mě trápí, když ty věci jsou vlastně jednoduché. Nechápu, proč se trápí pro věci, které absolutně nestojí za to. Myslím, že to je tím, že jsem měl úžasné rodiče a měl nádherné dětství. Já mám vlastně dodneška pocit, jako když jsi malá a nemusíš hnout ani prstem, aby tě lidé měli rádi – jenom proto, že jsi, taková ta naprosto nezasloužená láska bez podmínek. Ale mně se to děje do dneška. Svým dětem bych přál dětství, jako jsem měl já. Tím, že jsem se tak dobře oženil, tak myslím zažívají krásné věci.

Petr Vacek * 1. 1. 1965

- herec, moderátor

- překládá z angličtiny, například rozhovory se zahraničními hosty v pořadu "Na plovárně"

- spolupracuje s Greenpeace ČR, podporuje sdružení Letní dům pečující o děti v dětských domovech

- z prvního manželství má syna Jonáše a dceru Hanku

- s druhou ženou Jiřinou má Eliáše a Benjamína

Koukněte na:

www.ypsilonka.cz www.divadlonajezerce.cz www.greenpeace.org/czech/cz/ www.letnidum.cz

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné