Rozhovor: Kamila Špáchalová - pašeračka zdravých potravin

S trochou nadsázky se Kamila cítí jako černá ovce rodiny. Přesto, že pochází z rodiny ekonomů, na rozdíl od rodičů i svých sester nevystudovala ekonomii, ale herectví. Přesto, že je rodilá Pražačka, každé prázdniny a většinu víkendů strávila na chalupě, takže si díky tomu vypěstovala kladný vztah k přírodě. Je tedy jasné, že povídání s ní do letního vydání Pravého domácího prostě patří.

Rozhovor: Kamila Špáchalová - pašeračka zdravých potravin

Kamilo, bez rozmýšlení – prozraďte nám váš poslední domácí experiment, který jste vpašovala do vaší rodiny.

Teď jste mě zaskočil (smích), ano, už vím! Mým posledním počinem byl pampeliškový med. Nevím, nakolik je zdravý, když se jeden a půl hodiny vaří, ale ten proces byl velmi radostný. Poprosila jsem syny, aby nasbírali 400 květů, tak mi jich nadšení přinesli 401 a cítili se hrdě, že to zvládli. Pro mě je důležité, když doma něco vaříme, pečeme nebo vyrábíme společně. A v tomto případě to bylo přesně o tom, že ta přidaná hodnota mimo vaření a výsledného produktu je ta, že nám to přináší radost. A věřím, že i zdraví.

Také jsem se nedávno v Pravém domácím dočetla, a to mě velice zaujalo, jak se myjí vlasy jedlou sodou. Já mám takovou příručku, podle které se dá veškerá drogerie nahradit jenom octem, solí či technickou sodou. Ale jedlou sodu, to budu muset vyzkoušet. To mě velmi zaujalo!

Prozradíte nám vzpomínky na dětství, na období vašich začátků ve vztahu k přírodě i herectví? 

Každé prázdniny jsem prožila v Horní Olešné na Vysočině, mezi Telčí a Jindřichovým Hradcem. Protože jsme neměli peníze a téměř nikam jsme nejezdili, tak jsem opravdu skoro každý víkend a hlavně celé dva měsíce prázdnin trávila na vesnici. První roky jsme chodili na suchý záchod, topili jsme v kotli, abychom se mohli vykoupat. A já jsem celé ty dva měsíce lítala po loukách s místními dětmi, chodili jsme do vepřína, do kravína a večer jsem s nimi plnila jejich povinnosti – krmila slepice a další hospodářská zvířata. Odjakživa jsme na chalupě pěstovali svoje brambory, bylinky, měli jsme od sousedů domácí vajíčka i maso. Maminka po letech říkala: Já jsem si myslela, jak vás šidím, že nemáme peněz nazbyt, pořád jsme jedli zelí, brambory a čočku a po letech jsem zjistila, jak zdravě jsem vás živila! Jednoznačně to bylo období, kdy jsem získala úzký vztah k přírodě. Už tenkrát mě rozčilovalo, když jsem viděla, jak někteří vyhazují odpadky do potoka. My jsme byli šťastní za kompost. Žili jsme opravdu vesnickým způsobem života.

Co se týče biostravy a dalšího zesílení vztahu k přírodě a přírodním produktům, bylo to samozřejmě jako u většiny žen v období, když jsem byla těhotná. To má každá žena, které se narodí čerstvě miminko a snaží se pro něj udělat maximum.

Pocházíte z ekonomické rodiny, vyrůstala jste se dvěma sestrami. Jaké máte vztahy?  

Já jsem černá ovce rodiny, všichni jsou vzděláním ekonomové, jenom já jsem šla na herectví. Ale jinak obě sestry jsou stejně náruživé chalupářky a kuchařky jako já. Pořád něco vyrábíme, zavařujeme. Maminka i tatínek jsou skvělí, rodičům je přes sedmdesát a na svůj věk jsou v podstatě velmi zdraví, mají stále touhu objevovat novinky. Naučila jsem je jíst například kernoto, všechny nové trendy sledují a zajímají se o to. Pečeme domácí chleba, opravdu je to zdravé vaření rodinná vášeň.

Jaký pečete chleba? 

Jak se snažím být ekologická, nemám domácí pekárnu, ale chleba peču v troubě. Obecně se snažím nepoužívat moc elektrické přístroje, nemám už ani robota, jedu všechno „růčo“. Myslím si, že jídlo má potom lepší energii. Nedávno se mě ptala sestra, co to mám za bublaninu. A já na to, že to je ta naše rodinná, ale sníh mi dělali kluci. A já jsem opravdu přesvědčená, že když tomu oni dali svůj mladistvý náboj, je to prostě lepší. Chleba peču, miluji pečivo, nedokázala bych žít bez pečiva.

Jaký jste měla a máte přístup k sobě samé? Většinou je to tak, že kdo se stará o všechny kolem, zapomíná sám na sebe…

To je pravda a já jsem se bohužel hodně zanedbávala. Ne, že bych se šidila na biopotravinách, ale dopracovala jsem to až k únavovému syndromu. Teď se učím se o sebe více starat a být více sobecká. Ještě jsem se nedokopala k tomu, abych sama odjela někam na víkend, to mám pořád pocit, že se musím věnovat dětem nebo práci. Ale kluci už jsou starší, a když jim říkám, že bych třeba na tři dny odjela sama na chalupu, všichni tři chlapi souhlasí.

Jak se to přihodilo?

Únavový syndrom přišel asi před pár lety. Byla jsem v jednom kole – vydělávala peníze dabováním seriálů, reklam, natáčela televizní seriály, ale neuměla jsem odpočívat. Uvědomila jsem si to poté, co jsem si koupila velmi drahou vstupenku do nádherného prostředí se saunou a bazénem, plavala jsem v tom bazénu a říkala jsem si – Ježíš Maria, takové nekřesťanské peníze, to by bylo bot, to by bylo obědů a všeho… A hned jsem si uvědomila, že takhle to nepůjde, to bych byla neustále unavená, a když jsem plavala zpátky, dávala jsem si mantru do hlavy a opakovala si: zasloužíš si to, zasloužíš si to…

Asi to zná hodně žen. Lehnete si a alespoň musí vrčet pračka nebo myčka. Dříve jsem si to strašně vyčítala, že si jdu lehnout. Dnes už se za to nebičuji, protože vím, že musím být fit, aby moje okolí bylo šťastné. Stále jsem na cestě, jsou dny, kdy se musím mít více ráda, a dny, kdy už mi to celkem jde…

Jste známá tím, že si do divadla děláte vlastní svačinky a kolegy potom necháte hádat, z čeho jsou pokrmy připraveny. Diví se hodně, co pozřeli?   

Je to zvyk z doby, kdy jsem neměla peníze. Pokud se někam jelo, neutrácela jsem v hospodách a měla namazaný chleba. Doteď jezdím zájezdová představení, tak než abych si koupila bagetu někde na pumpě, mám raději kousky mrkve v krabičce. Na krabičkách jedu pořád… Kolegové pak nevěřícně koukají a chtějí vědět, co to je a z čeho to je. Kolegyně Ivana Andrlová to má podobně, nejdříve nás to nechá sníst a potom prozradí, z čeho to je. Tuhle jsem se díky Báře Hernychové (pozn. red.: naše autorka ze společnosti PRO-BIO) naučila používat jáhly – udělala jsem jahelné placičky, dala jsem je ochutnat sousedům na chalupě a malí kluci se ptali, z čeho to je. Slíbila jsem, že jim to řeknu, až to sní, takže to všichni ochutnali a pak se hodně divili, že je to z jáhel…

Mimo herectví se samozřejmě věnujete své rodině. Jak se u vás doma žije?

Staršímu synovi, Kryštofovi, je 12 let a druhému je 11 a jmenuje se František Kvído. Pocházím ze tří sester (Katka, Klára, Kamila) a chtěla jsem, aby i druhý syn měl jméno od K. Manžel mi okamžitě řekl Kvído. Já jsem se strašně lekla, že by se mu děti smály; dneska toho lituji, protože se dávají tak zvláštní jména, že by to klidně prošlo. Takže má jména dvě. Jednu dobu jsme se ptali staršího syna, jestli mu to není líto, že by si vybral také druhé jméno, předělali bychom rodný list, ale on řekl, že mu to nevadí. Takže jsou Kryštof a František.

Co se týče výchovy, myslím si, že dnešní děti jsou odmalička vystavovány stresu, proto se snažím je nepřepínat. Děti prakticky nikdy nebyly nemocné, takže je někdy omluvím ze školy na prodloužený víkend na chalupu nebo jedeme po Vánocích v lednu na hory. Takový relaxační víkend hodně pomáhá, děti je potřeba nechat odpočinout. Občas si také uděláme takzvaný pyžamový den. Když jsem já byla dítě, měli jsme pyžamový den 25. prosince. To jsme byli opravdu od rána do večera v pyžamech, jen jsme si četli, hráli hry, koukali na pohádky. Brodili jsme se v těch vánočních papírech a doma byl neskutečný nepořádek, my jsme to jako děti milovaly. Také jsem se u vás v časopise dočetla, že imunita souvisí s výchovou. Imunita trpí, když je někdo v dětství přísně vedený, když nemá vlastní prostor. Myslím si, že celkové zdraví naší rodiny je kombinací biostravy, mazlení se a takového svobodnějšího režimu. Všichni mi říkali, jakmile nastoupí do školky, budou pořád nemocní – a prostě nebyli. A to není jenom náhoda.

Jak říkáte, zdravou biostravu dopřáváte své rodině od začátku. Dozvěděl jsem se, že na to máte svůj originální recept, takzvané vpašování. Co to znamená a jak netradiční suroviny a plodiny rodina v jídelníčku přijímá?   

Když jsem celý den doma, jsem více zaměřená na zdravější stravu. Nebudu lhát, jsou dny, kdy mají děti ke svačině do školy nějakou příšernou sušenku nebo si koupí párek v rohlíku. U prvního syna jsem to s biostravou přehnala tak, že nebyl zvyklý na normální jídlo a kdekoli jsme byli a on se najedl, tak dostal strašný průjem. Tak jsem si řekla, že to nesmím přehánět.

K snídani mají kluci obvykle cereálie nebo jablko, to mají rádi. A já to střídám, nejraději mám míchaná vajíčka a celozrnný chleba, nebo dobrý sýr a k tomu hodně zeleniny. Pravidelně všichni svačíme, mužovi nosím třeba do pracovny talířek s jablíčkem. Když jim to nakrájím na kousky, snědí to. K obědu vařím například z bio pasírovaných rajčat rajskou, k tomu udělám bio hovězí koule s nastrouhaným tofu nebo je zahustím pohankou. S celozrnným knedlíkem, my s mužem si dáme naturální rýži. Kluci milují bylinky a sází je se mnou, takže jim dávám pažitku, petržel, posypu tím chleby a oni jsou rádi, že je to i jejich dílo, když se o bylinky starají. Večer se udělá polévka, někdy domácí lívance, jak kdy.

Zdravou stravu se snažím do jídelníčku vpašovávat po nenápadných malých dávkách. Kluci jsou zvyklejší od malička, ale muž ne, s tím je to obtížnější. Ale když jim dám kousek tofu spolu s tou masovou kuličkou, tak to každý sní. Takhle nenápadně je zvykám. Nebo jsem udělala pohankovou sekanou, nastavila jsem to kvalitním mletým masem a všem to moc chutnalo. Ale nejsem striktní. Důležitá je vyváženost. Dětem říkám, že když si občas dají něco tzv. „na prasáka“, tak to nevadí, protože jinak se stravují zdravě a také mají dost pohybu. Sami také začínají pít čistou vodu. To jsem v dětství opomenula. A hrozně rádi mají čaje.

Aplikujete vyváženost jen ve stravě, nebo i v celém životě? Nebo jste v něčem opravdu striktní?

Veškerým svým úsilím se snažím jak ve výchově, tak ve zdravém životním stylu o nějakou rovnováhu. Nejsem taková hrdinka, abych se odstěhovala někam chovat ovce a vyrábět vlastní sýry a žít super ekologicky. Na to zatím nemám, ale třeba k tomu někdy dojdu. Vzhledem k mé práci a dětem si nedovedu představit, že bych měla opustit Prahu. Ale i přesto se v tom shonu snažím najít nějaký zdravý balanc mezi přírodou a městským životem. Snažím se o co nejmenší ekologickou stopu, ale tak, abych tím nezpůsobovala trauma svým dětem nebo sobě. Zkrátka toužím po praktické nirváně!

Jak říká jedna moje kamarádka: Pro spokojenost musíte mít stabilní trojnožku: práci, rodinu a přátele. A když vám jedna noha chybí, tak se trošku vikláte, a ona je to pravda.