Průvodce ekonomií všedního dne: Nezatížit darem

Vánoce beru vážně. Už několik let se snažím přijít na to, co pro mě vlastně znamenají. A jak to udělat, aby mi přinášely tu radost a pohodu, jak si vzájemně přejeme. To, co jsem měla šanci zažívat před svou důkladnou prověrkou vánočních svátků, rozhodně na pohodu nebylo.

Průvodce ekonomií všedního dne: Nezatížit darem

Říkala jsem si, čím to je, že jiné svátky tak komplikované nejsou. Třeba Velikonoce, ty jsou úplně bez problémů. Vždycky se povedou a člověk se nemusí nijak zvlášť snažit. Volné pondělí se vždycky šikne, odpadá „pruda“ s tím, že svátek padne na víkend. Vajíčka nabarvíme, když máme čas a náladu, a když ne, koupíme si čokoládová a je to také dobré. Všichni mají dobrou náladu, protože je jaro a začíná být hezky. Ale jenom o jaru a počasí to asi nebude, protože ani se slunovratem nebo s Dušičkami nemám problém. Jenom nad vánočními svátky vznášel se roky jakýsi temný stín. Něco bylo špatně a vyžadovalo zásadní korekci.

Očekávám, očekáváš, očekáváme

Když si ty problematické Vánoce zpětně vybavuji, bylo v nich hlavně hodně „musu“ a také trochu násilí. V podstatě dost lidí kolem mě dělalo věci, které je nebavily, otravovaly a unavovaly. Občas tam bylo také zklamání z nesplněných očekávání. V tom očekávání byl nějaký zádrhel. Když se tomu očekávání podívám blíž na zoubek, vidím, že se točí hlavně kolem darů. Jako děti se těšíme na Vánoce, na to překvapení, jaké najdeme dárky pod stromečkem. Samozřejmě, že je také důležité, že je to pod stromečkem a že v jednom krátkém úseku svého života věříme, že je tam dal někdo jiný než rodiče. Ti dávají dárky k narozeninám a za vysvědčení. Víra, že dárky přinese Ježíšek nebo Santa Claus, dovoluje dětem snít a představovat si takové dary, které by se po rodičích nikdy neodvážily žádat, protože „maminka nemá tolik peněz“. Stačí si to přát. Vánoce jsou tedy důležitým pozadím, protože jsou magické a je možné očekávat, že i velká přání se mohou plnit. A někdy to i funguje. Zvlášť, když neupínáme svoji pozornost jen na dárky. Právě kvůli nim může přijít zklamání, když se očekávání nesplní. A nezažívají to jenom děti, když nedostanou nový iPhone, také dospělí jsou občas smutní. Třeba manželky, když rozbalují sady ručníků, osušek a hrnců…

Záludnosti daru

Už jsme viděli, že můžeme být zklamáni, když nedostaneme dary, jaké jsme očekávali. Ale ono to může fungovat i obráceně. Když dostanu dar, jakoby vzniknul závazek ten dar oplatit. Říkám si, jejda, ona si kvůli mně udělala takovou škodu! Prostě nějak cítím, že dárci chci jeho štědrost vrátit. Je zajímavé, jak je v tomto ohledu dar podobný dluhu (viz Pravý domácí 8/2015: Když dluhy dělají přátele). V antropologické literatuře o společnostech, u kterých byla obšírně popsaná ekonomika daru, se opakovaně objevuje důležitý motiv – dar vyžaduje protidar. Můžete si na to téma přečíst třeba Esej o daru od Marcela Mausse. A francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který pozoroval společnost Kabylů v Alžírsku, si všímá toho, že si lidé dají hodně práce s tím, aby to tak nevypadalo. Když je mezi darem a protidarem nějaká časová prodleva, vypadá to docela nezištně, ale ten závazek tam je pořád.

A tady se to může zkomplikovat ještě víc. Aby se obdarovaný necítil zavázán, bude se snažit dar nejen oplatit, ale také přidat něco navrch. (Tedy pokud na to má.) Už asi cítíte, že tenhle vývoj může mít pěkně zhoubnou dynamiku. Aby se lidé necítili zavázáni, snaží se trumfovat ve velkorysosti. Také si tak vytvářejí hierarchie. Ten, kdo dává dary, upevňuje své pozice ve společnosti. Jsou známé potlače u Kwakiutlů, severoamerických indiánů ze západního pobřeží. Při různých společenských příležitostech hostitelé prokazovali svou velkorysost tím, že hostům dávali cenné dary. Velkorysost ale bylo třeba oplatit při další příležitosti. Dát víc, obětovat víc, třeba i spálením v ohni, ukázat, na co mám… To mohlo i celý kmen dostat na buben! Kwakiutlové to občas hnali do extrémů, i otroky prý při potlačích hnali do plamenů, tak jim to kanadská vláda zakázala.

Střežme se potlačů

Tradici okázalých potlačů zakázali indiánům. My jsme však k podobným lumpárnám pravidelně nabádáni. Prodejci zboží si všimli, stejně jako antropologové, že dary vyžadují protidary. To znamená: čím víc darů se podaří prodat letos, tím lepší vyhlídky, že se jich příští rok prodá ještě víc. Potěšte své blízké! Samozřejmě, že na to člověk musí zareagovat. Nechci, aby si moji blízcí mysleli, že jim nechci oplatit jejich velkorysost. Myslím na všechny, kteří mě kdy podarovali, a chci jim dát víc. V tom může být jak úcta a radost, tak nechuť zůstat dlužen, nicméně ve výsledku se může stát, že se vzájemně bombardujeme čím dál tím hodnotnějšími dary a nikdo z toho už vlastně nemá radost. Ještě když se u nás nadělovaly dárky jen v kruhu nejbližší rodiny, dalo se to zvládnout. Ale postupem času se s rozdáváním dárků roztrhl pytel. Jak se rozrůstal okruh lidí, se kterými jsem se obdarovávala, stávala se situace méně únosnou. Nemohu přeci každého z těch lidí obdarovat s rozmyslem. Ruku na srdce, to prostě nejde. Reálně mám ročně asi dva dobré nápady na dárky, které mé bližní opravdu potěší, protože pro ně mají smysl a nebude z nich cítit povinnost dar při nejbližší příležitosti něčím přebít. A nejsou to jenom dárky bližním. Potlač na nás o Vánocích číhá i v jiných formách. Výzdoba a osvětlení se staly předmětem soutěžení jak mezi sousedy, tak mezi městy. Určitě si o tom zas budete moct přečíst v novinách – kde vztyčili na náměstí nejvyšší strom a kolik na něm bylo rozsvícených žároviček. A kolik pak město protopilo na fakturách.

Raději s prodlevou

I když to zpočátku s Vánocemi vypadalo složitě, neřešitelné to není. Stejně, jako se nakonec smíříme s tím, že se nám nějaká přání nesplní, měli bychom se smířit s tím, že některé dary neoplatíme. Nebo je neoplatíme hned, ale s větší časovou prodlevou. Je důležité vědět, že potlače Kwakiutlů se datují do doby, kdy se díky novým přistěhovalcům z Evropy začalo objevovat mezi indiány více hmotného bohatství. To znamená, že i my jsme ve velkém ohrožení. Naše společnost je extrémně vystavená rizikům ekonomiky daru. Nabízí se nám neuvěřitelné množství různorodého zboží, které může být předmětem tužeb našich blízkých. Pozor, pozor, darová ekonomika má své temné stránky a je dobré o nich vědět. Nemusíme se vzájemně trápit. Prostě je dobré si dát pozor na takové věci, kterým jako lidé máme tendenci podléhat – trumfovat se ve velkorysosti nebo nechtít být zavázán. Když dám manželovi dárek jednou za pět let, který skutečně ocení, udělám mu větší radost, než když ho budu každý rok obdarovávat drobnými zbytečnostmi. Pak máme víc času zabývat se těmi příjemnějšími stránkami Vánoc – společnému pobývání v kuchyni prosycené vůní vánočních dobrot nebo zpomalenému času dlouhých chladných nocí. Teprve potom se stávají Vánoce dalšími příjemnými svátky, na které se mohu těšit.

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné