Nahlédněme do světa ve kterém by chtěly žít naše děti. Projekt Leporelo se dostal až na Vyšehrad.

Každý víme, co je leporelo – dětská knížka s obrázky, která se skládá do harmoniky. Nedávno jsem se ale setkala s leporelem, které je přímo celým projektem. Samo měří skoro půl kilometru a váží asi 80 kg. A krásným posláním onoho počinu je ukázat ostatním, jak barevně vidí děti svět, ve kterém by chtěly žít. Jak říká Daniela, jedna z autorek projektu: „Čím barevnější svět budeme mít, tím lépe, je to na nás.“

Nahlédněme do světa ve kterém by chtěly žít naše děti. Projekt Leporelo se dostal až na Vyšehrad.

Kdo stojí za projektem?

Simona Heřtusová a Daniela Cachová jsou kamarádky (a sympaťačky ) z Komunity pro lidský rozvoj. Jedna pracuje v neziskové organizaci na pomoc Africe, druhá učí děti v domácí škole. Motto zmíněné komunity zní: „Osobní změnou sebe samých směřujeme ke změně celé naší společnosti, k vytvoření solidárního a nenásilného světa bez diskriminace.“ A jak vznikl nápad na leporelo? Daniela vypráví: „Seděly jsme v letadle a já nesnáším létání. Simča mi povídá, že musím myslet na něco jiného. Takže jsme vymyslely leporelo.“ A s úsměvem dodává: „Bylo z toho nakonec i něco jiného než jen strach z létání.“

Cifra 3147 je dost výmluvná

S nápadem vytvoření leporela z dětských obrázků Simona s Danielou obeslaly stovky škol, školek, rodinných center, knihoven a klubů po celé republice. Zadání bylo: Namalujte obrázek světa, v jakém byste chtěli žít. „Říkaly jsme si, že jestli přijde třeba 300 obrázků, bude to skvělé,“ vzpomíná Simona. Netušily ani ve snu, že se jejich skromný odhad zdesetinásobí. Vyrobit leporelo z 3147 obrázků tak, aby se jen tak neponičilo, přiřadit k obrázkům správná jména autorů, to vyžadovalo několik „nočních služeb“ skupiny téměř deseti lidí v provozovně Copy General. Tato firma přispěla na projekt svým dílem jako sponzor a za to jí patří dík.

Leporelo, jak se ti putuje?

Zúčastněné školy a centra, kterých nakonec bylo 150, projevily zájem vystavit hotové dílo alespoň na pár dní ve svém místě. Po křtu, který proběhl v Parku studií a reflexe Pravíkov, bylo leporelo rozděleno na dvě části. Jedna putovala na východ a druhá na západ Čech k natěšeným účastníkům projektu. Putovní výstava navštívila 31 míst! Simona s úsměvem vypráví: „Všechno krásně klapalo, všechny převozy i instalace, nikdy nenastal problém.“ Jak už to bývá, když někdo něco dělá s otevřeným srdcem a pro dobrou věc.

Den plný barev

Projekt trval celý rok, aby pak leporelo bylo opět spojeno v jeden celek a vystaveno na pár hodin na Vyšehradě. Tam ho autorky spolu s dětmi stočily na trávníku do spirálovitého bludiště, aby měli návštěvníci tu dlouhou prohlídku ještě zábavnější. V rámci ukončení putovní výstavy totiž uspořádaly za spolupráce s Rodinným centrem Zajíček slavnostní Barevný den na Starém Purkrabství. Zahájení bylo v 11 hodin a v tu dobu právě vykouklo sluníčko, které se celé dopoledne schovávalo za mraky. A to bylo moc dobře. Na slunci všechny barvy z dětských obrázků až hmatatelně zářily. Pro zájemce byl připravený program až do večera, společné hraní, zpívání a tvoření, a to všechno v režii dětí.

Já nechci na půdu!

Nastala chvíle, kdy se musí Simona s Danielou rozhodnout. „Říkáme si, co s projektem dál. Nechceme ho po roce a půl zavřít na půdu,“ sdílí Simona své myšlenky a vyzývá všechny k jakémukoli podnětnému nápadu, kam leporelo umístit. Také si myslím, že by tu parádu mělo vidět ještě víc lidí. (Tak kdyby vás třeba něco napadlo…)

koukněte na:

www.komunita.org

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné