Na svatého Martina

Už šeří se a fouká a vítr si píseň brouká.

Na svatého Martina

Martine, sviť lucernou, ať můžem kráčet za Tebou.

Přátelsky nás obejmi a pod teplý plášť nás vezmi,

Martine, sviť lucernou, ať můžem kráčet za Tebou.

Text: Marek Vodička

S ubývajícím světlem a teplem v listopadu máme příležitost vytvořit na den svatého Martina (11. listopadu) více tepla v lidských srdcích. Sám jsem prožil několik martinských slavností a o mnohých jsem slyšel vyprávět. Rád teď o nich budu vyprávět dál… Martinem začíná období světel a potrvá až do Hromnic, do 2. února. Po celý čas můžeme schraňovat vosk z vyhořelých svíček a na Hromnice z něj vytvořit svíčku hromničku, aby nás svým zimním, vánočním světlem ochraňovala před bouřemi a hromobitím venkovním i domácím.

Svatomartinský den měl v Čechách a na Moravě bohatou tradici:
  • Čeledi končívala sjednaná služba, dostávala mzdu a hledala nového hospodáře, případně o rok prodlužovala dohodu.
  • V tento den se uzavíraly smlouvy mezi obcí a obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi.
  • Konávaly se dobytčí či výroční trhy.
  • Na mnoha místech se konaly poutě, neboť sv. Martin byl patronem koní. Četně se pořádala martinská posvícení.
  • Toho dne se hodně slavilo a existují hojné záznamy o rozpustilostech, ba i výtržnostech, prováděných „martínky“ – čeledí.
  • Tradici, zvláště ve vinařských oblastech, neboť Martin je také patronem vinařů, má v tento den také slavnost nového vína.

Martinským pečivem – podkovičkou – častovaly hospodyně čeleď. Krajově se jim říkalo vandrovnice nebo také martiny, roháče či zahýbáky. Legenda vysvětluje, proč byly martinské rohlíky zahnuté. Buď proto, že to jsou podkovy koně svatého Martina, anebo to bylo tak, že Martin měl macechu, která ho chtěla otrávit rohlíkem. Aby ho poznala na pekáči, zahnula mu kraje. Po vytažení plechu z trouby však byly rohlíky zahnuté všechny. (Citace z knihy Dagmar Šottnerové: Lidové tradice)

Legenda o Martinovi

Sv. Martin se narodil v Sabarii – dnes Szombathely v Maďarsku – jako syn tribuna římských legií. V patnácti letech vstoupil do armády a kolem roku 334 byl přidělen k posádce v Gaul (dnešní Amiens ve Francii). Tam jednoho dne – už jako důstojník – uviděl u bran města neoblečeného žebráka a impulzivně rozťal svůj vojenský plášť mečem na dvě části a jednu z nich žebrákovi daroval. V noci se mu pak údajně zjevil Kristus, a když se ráno probudil, plášť byl opět celý. Krátce poté se nechal pokřtít a za několik let odešel z armády. V roce 371 se stal biskupem v Tours, když předtím založil zřejmě nejstarší klášter v západní Evropě v Liguge. I jako biskup se věnoval šíření křesťanství na francouzském venkově, a když po více než 20 letech zemřel, bylo jeho tělo převezeno zpět do Tours. Nad jeho hrobem byla postavena velká bazilika, která ale byla zničena během francouzské revoluce.

Jak uspořádat martinskou slavnost?

Je hezké, když se akce chopí město a uspořádá velkou martinskou party pro pohodlné občany na náměstí, při které se objeví Martin na běloušovi a rozdává dětem sladkůstky a podkovičky. A do toho si rodiče připíjí svatomartinským vínem. Troufám si říct, že nejvíce se však dětské duše dotkne, když děti prožijí jakousi tajemnou náladu, okamžik překvapení a například najdou podkovičky u zapálené svíčky nebo zahlédnou v dáli Martina, jak daruje půlku svého pláště prochladlému žebrákovi. Taková hra se může opakovat rok co rok stejně nebo podobně, děti se na ni pokaždé těší a každý rok žasnou stejně. A nevadí, když Martina nezahlédnou. I bez něj a bez koně se dá slavnost pro děti vytvořit. Tajemná nálada, překvapení a dětský úžas, to je to podstatné, co můžeme děti nechat zažít. Organizování slavností je velký boj s časem a s přemáháním („A má to vůbec cenu?“), ale když ji pak jednou uděláte, rozhodnete se většinou pro další a u té si už můžete říct o pomoc těm, pro které jste ji dělali, nebo se vám sami nabídnou, což je velký dar.