Na hodinu taichi jezdím ráda i přes celou Prahu. Rozhovor s cvičitelkou taichi.

Před několika lety jsem dostala chuť seznámit se s cvičením taichi. Trochu jsem hledala v okolí našeho bydliště, ale buď mi nesedlo místo, nebo čas. Na nástěnce studia zdraví a relaxace Arha v Dejvicích jsem si všimla, že je možné se přihlásit na cvičení taichi pro začátečníky u Lenky Ryškové a že je možné přijít na první zkušební hodinu. Proč to nezkusit, řekla jsem si, přestože je to od nás přes půlku Prahy. Alespoň očichám, o čem toto cvičení je, a pak mohu intenzivněji hledat u nás. Vkročila jsem do úzké chodbičky v Arze a tam uviděla krásnou, drobnou, usměvavou a vstřícnou osobu, ze které se vyklubala „paní učitelka“. Už během prvních minut cvičení mi bylo jasné, že za touto bytostí a za tímto stylem cvičení budu ráda jezdit třeba i přes Prahu celou. Že to byla dobrá trefa, se mi od té doby potvrdilo už mockrát.

Na hodinu taichi jezdím ráda i přes celou Prahu. Rozhovor s cvičitelkou taichi.

Lenko, kdysi jsem tě slyšela říkat, že cvičíš taichi pro normální lidi. Co jsi tím myslela?

Když tě teď slyším, omlouvám se v duchu všem úžasným báječným nenormálním lidem, kteří se mnou cvičí. Myslela jsem tím, že mě baví cvičit s lidmi, kteří v taichi nehledají cestu, jak se udělat zajímavými, kteří se nechtějí proměnit v čínského mystika, ani se nechtějí učit cvičit výhradně za účelem soutěží apod. Yang Jwing-ming, současný autor mnoha knih o taichi a jeho velký propagátor, říká, že kdysi lidé museli ovládat bojové umění, protože cesty byly nebezpečné a umět se o sebe postarat byla nutnost. Dnes nepotřebujeme bojovat na ulicích, zdá se, že pro dnešního člověka je největší výzvou udržet si zdraví. Změna životního stylu, elektronika a asfaltové chodníky od nás vyžadují obrovskou míru adaptace. Tělo je od přírody chytré a všechno umí, ale pokud mu nedáme dobré podmínky, nemůže fungovat tak, jak by mělo. Vrátím se k otázce – cvičením pro normální lidi mám na mysli, že nabízím cvičení pro ty,  kteří žijí svůj život, jdou svou cestou a taichi mají jako nástroj, který jim pomáhá žít s větší dostupnou energií, obratněji nebo lépe funkčně. Jsem spokojená, když mi někdo řekne: nemusím jíst prášky na bolest zad, nebo, konečně mám nástroj, jak si uvolnit ruce a ramena, když mě někdy převálcuje stres, umím si lépe stoupnout k vysávání a nebolí mě pak záda… Knihy o taichi provází spousta historek, jak žák následoval svého mistra a trénoval 7 dní v týdnu několik hodin denně a získal tak různé zvláštní schopnosti. Mě osobně zajímá cvičení pro zdraví a pro kompenzaci bláznivého tempa dnešní doby a pro ty, komu voní tušení taa, pro ladění a vyciťování souladnosti se sebou a s celkem.

To zní pěkně, ale asi by tomu rozuměli jen dospělí. Chtěla jsem s tebou mluvit o cvičení s dětmi. Jak si může taichi najít cestu k nim?

Děti se dnes obecně méně hýbou. To se všeobecně ví a je alarmující, jak málo se s tím dělá. Taichi v použití pro děti není vhodná forma pohybu, protože se trénuje pomalu, a to děti nebaví. Dají se však vymyslet cviky, které z taichi vycházejí a pěstují principy, díky kterým si taichi ceníme.

Které to jsou?

Rovnováha, uvolněnost, vnímavost, otevřenost pro změnu. Protože taichi není jen cvičení, ale vychází z taoistické filosofie, je dobré si všimnout, že všechny taichi principy jsou také dobrými a moudrými možnostmi, jak utvářet své bytí, jak komunikovat, jak být s druhými. Když se podaří prolnout cvičení se zážitkem vstřícnosti, schopnosti ustoupit, je-li  to ku prospěchu,nebo si naopak ustát, co je potřeba, a neztratit při tom rovnováhu,je to, myslím, úspěch.

Můžeme tady trošku přiblížit nově vzniklý projekt Cvičit nás baví? K němu se váže i tvá knížka, která vyšla na jaře minulého roku.

Projekt je nesen myšlenkou, že je potřeba, aby se děti více hýbaly. A ještě lépe: aby se hýbaly korektivně ve smyslu nešvarů, které se u nich objevují a které se s věkem zhoršují. Špatné držení těla má podle výzkumů od 40 do 60 procent dětí, ploché nohy jsou u dětí již tak běžné, že je doktor Hnízdil zařadil do civilizačních nemocí dneška. Nevím, jestli se předsunuté držení hlavy dá zcela ztotožnit s dnešní častou diagnózou, tzv. smskovým krkem, ale nadměrné koukání do počítače a mobilu tuto souvislost dost nabízí. Zdálo by se, že je potřeba více hodin tělocviku, a možná se něco zlepší. Problém je, že se děti hýbat nechtějí, že je to nebaví. Nemám na mysli vrcholový sport, tato nabídka je dost široká. Tady mluvím o obyčejném přirozeném radostném pohybu doma nebo venku. Školy se často zaměřují na výuku jazyků a počítačů a tělocvik stojí v okrajové pozici, která nese neviditelný podtitul „cvičit se musí, i když je to otrava“. Vůbec to neplatí všeobecně a určitě záleží na učiteli a na každém dítěti, ale četla jsem, že se z tělocviku běžně omlouvá 25 i více procent dětí, často se souhlasem rodičů a z nejrůznějších důvodů. Tyto důvody samozřejmě mohou být oprávněné, každopádně někdy je zjevné, že je stvořila nechuť se pohnout. Na druhou stranu z vyprávění dětí vím, jak demotivujícím prvkem se může učitel tělocviku stát.

Projekt Cvičit nás baví se zaměřuje na malé děti ve věku 4-7 let, pro které je ještě pohyb přirozenou radostí. Záměrem projektu je nabídnout dětem možnost vytvořit si vztah k tělu a pohybu tak, aby na něm později mohly stavět. Nejde jen o pohyb, ale o způsob vnímání těla. Když se děti naučí, že kolena mají koukat dopředu a nepadat dovnitř, že nohy chtějí cítit zemi a umět se o ni opřít, že ramena sedí na trupu a nemají se nechat tahat strachem nebo stresem nahoru, někde to v nich snad zůstane. Získají k tělu vztah, který je bude držet zpříma.

V jedné písničce od pánů Svěráka a Uhlíře se zpívá: narovnej se, usmívej se… Myslím, že něco podobného slýchala v dětství většina z nás. Cítím, že v tomto pokynu je něco víc než jenom narovnání zad.

Určitě souhlasím. Držet se rovně není jen o pozici těla, ale o stavu ducha. Proto v knížce Cvičíme taj-či s dětmi píšu „Kéž si děti stojí zpříma a dobře“, a mám tím na mysli také životní pocit.

Takže pokud tomu dobře rozumím, projekt staví na myšlence „ohýbaj ma mamko, dokud jsem já Janko“, ano? Protože když chceme k pohybu začít děti popohánět ve věku, kdy už se jim nechce a nemají na něj návyk, jde to těžko.

Přesně tak. A cvičení vycházející z taichi pro tyto účely doporučuji proto, že se dají pro děti dobře použít jako cvičení hravá a nesoucí právě ony žádoucí myšlenky bezúsilné přímosti a uvolněnosti.

Co projekt Cvičit nás baví prakticky znamená?

Je to taková lidová iniciativa mimo školský systém :), která, pokud na to sežene peníze a mediální podporu, chce nabídnout školení nejen pro paní učitelky z mateřských školek a prvních tříd základní školy, ale také pro maminky či tatínky, vychovatele a ty, kteří tráví hodně a rádi čas s dětmi. V rámci těchto kurzů by se měli naučit cviky a hry, které by mohly podpořit vše, o čem jsme mluvily výše. Cviky vycházejí z principů taichi, učí děti vnímat pocit v těle, trošku tělo posilují a protahují, ale hlavně je učí slyšet, jak se tělo má.

Cvičíš i se seniory. V čem je cvičení s nimi jiné?

Obsahově přizpůsobuji cvičení tak, aby byla pocitově bezpečná, protože pokud chce taichi nabídnout uvolnění, musí se tělo cítit bezpečně. Ale jinak cvičíme podobný rozsah cvičení jako s dospělými, co se týká čchi kungu. Taichi formu zařazuji jen v dílčí podobě. Atmosférou jsou cvičení se seniory docela pohodová, protože ke stáru se lidé snadněji smiřují se svými limity, a když jim nejde například koordinace, zasmějí se tomu a jsou k sobě laskavější. Mlaďoši mají tendence se na sebe občas trošku zlobit, je tam cítit nárok „tohle musím zvládnout“. Věk v tomhle lidi osvobozuje.

Chodí na cvičení taichi pro seniory hodně lidí? Z vlastní zkušenosti vím, že slova „taichi“ a „čchi kung“ znějí spoustě lidí příliš exoticky, netuší, jak příjemné a užitečné toto cvičení může být.

Zní to exoticky a nelze počítat s tím, že má každý o tomto cvičení představu. Ale jsou „osvícenci“, jako například občanské sdružení Buena Vista Vinohrad, jehož hlavní organizátorka Eva Hrabětová pořádá cvičení pro seniory na Praze 2, a ti čchi kungu a taichi věří a trpělivě čekají, až se povědomí o užitečnosti tohoto cvičení postupně rozšíří. Někdy zvažuji, zda by nebylo vhodné nazvat kurzy těchto cvičení nějak česky, třeba relaxační dechová cvičení. Nevím, nechci čchi kungu upírat jeho jméno a mám ráda, když jsou věci transparentní.

V čem je rozdíl mezi čchi kungem a taichi?

Čchi kung je cvičení, kdy spojením pohybu a dechu dosahujeme v těle většího souladu a souhry, protahujeme jím šlachy a svaly a povzbuzujeme vnitřní energii těla. Je to cvičení obvykle pomalé. Taichi se také praktikuje pomalu, ale je to původně bojové umění, takže mnoho pozic má nějaký bojový záměr. Nemusíme se tím znepokojovat. Taichi pro nás má mnoho pokladů, i když se nechystáme trénovat pro pouliční šarvátky. Funkční struktura těla, vnímání rovnováhy, naslouchání tělu i prostoru kolem jsou kvality, které stojí za to pěstovat.

Na čem ti v současnosti, co se týká cvičení, nejvíce záleží?

Jakýmsi způsobem se ve mně hněte myšlenka, jak máme my, dospělí, v sobě nastavena témata zdraví a péče o tělo, jaké názorové prostředí poskytujeme dětem pro jejich utváření přístupu k sobě. Je jedno, co jim říkáme a co proklamuje škola, je důležité, co si myslí rodiče, co si myslí učitelé, co prakticky dělají, co z nich děti nevědomě vstřebávají jako svoje vzory. Byla jsem nadšená, že paní učitelky mateřinek na semináři velmi souhlasily, když jsem jim říkala, že cvičení bude dobře pro děti fungovat, když bude bavit je samotné, když ony budou mít potřebu se protáhnout a cítit se dobře. Není nic platné, když si všichni k narozeninám a novému roku přejeme zdraví, a pak se honíme, nestíháme, jsme v nepohodě, jako by všechno ostatní mělo přednost. Podobně je tomu se seniory – je skvělé, když vnuci mají možnost vidět,že si děda jde zacvičit a těší se tam, že se babička po návratu ze cvičení cítí dobře. Že cvičení má v jejich životě místo.

lenka-ryskova.jpg Lenka Ryšková začala cvičit v roce 1996 ve škole Tomka Nowakowského. Poté vystřídala řadu úžasných mistrů z různých koutů světa. Aktuálně se inspiruje ze cvičení dvou taiwanských mistrů, mistra Shena a mistra Hsu.

S kolegou Martinem Zemkem přeložila knihy Wolfa Lowenthala Nic vám netajím a Brána k zázrakům, které vydalo nakladatelství Argo. V roce 2013 Lence vydalo nakladatelství Portál knížku Cvičíme taj-či s dětmi.

Koukněte na: http://www.taichi37.cz http://www.taichiprodeti.cz/.

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné