Markéta Nešlehová: V diáři nemám nic, co by mě nebavilo

Před časem jsem organizoval charitativní běh, jehož výtěžek šel na děti z dětských domovů. Přihlásila se k němu, společně se svou adoptivní dcerou, i Markéta Nešlehová. Pár týdnů před akcí ale napsala zprávu, že se bohužel akce nemůže zúčastnit, protože odjíždí do Kambodže natáčet film a pomáhat tamním dětem. Přesto Běhu věnovala čtyři tisíce korun. Nejen proto jsem byl rád, že jsme se potkali osobně. Markéta je příkladem toho, že když se člověk rozhodne pro změnu a je jí otevřený, může se povést ledasco. Třeba se i stát režisérkou, navzdory tomu, že režii nikdy nestudovala. Markéta se totiž rozhodla, že už bude dělat jen to, co ji těší.

Markéta Nešlehová: V diáři nemám nic, co by mě nebavilo

Před časem jsem organizoval charitativní běh, jehož výtěžek šel na děti z dětských domovů. Přihlásila se k němu, společně se svou adoptivní dcerou, i Markéta Nešlehová. Pár týdnů před akcí ale napsala zprávu, že se bohužel akce nemůže zúčastnit, protože odjíždí do Kambodže natáčet film a pomáhat tamním dětem. Přesto Běhu věnovala čtyři tisíce korun. Nejen proto jsem byl rád, že jsme se potkali osobně. Markéta je příkladem toho, že když se člověk rozhodne pro změnu a je jí otevřený, může se povést ledasco. Třeba se i stát režisérkou, navzdory tomu, že režii nikdy nestudovala. Markéta se totiž rozhodla, že už bude dělat jen to, co ji těší.

Váš život vám přinesl hodně změn, jaké jsou ty nejzásadnější?

Původně jsem byla novinářka a stala jsem se režisérkou a scénáristkou vlastních dokumentů. K tomu jsem se dostala, jak říká jedna kamarádka, takzvaně od popelnic, odspodu. V momentě, kdy jsem se otevřela režírování a také pomáhání, mi začaly chodit příběhy samy. Myslím, že to tak je se vším. Pro nové věci je třeba vytvořit prostor. Také jsem myslím některým lidem změnila život. A i kdyby to byl jen ten jeden človíček, moje dcera Viktorka, kterou jsem adoptovala, je to obrovské vítězství. Snad jsem také trochu změnila život některým dětem v Kambodži, kterým díky různým aktivitám pomáhám například získat lepší přístup ke vzdělání.

Kdy a jak změny začaly?

První cestou do Asie. Hodně dlouho předtím jsem si říkala, že bych jela dělat dobrovolníka, a nikdy jsem kolem sebe neměla nikoho, kdo by mi řekl: to je super, jeď. Naopak, většinou říkali: jsi magor, nedělej to, vždyť tady máš zaměstnání a jsi v něm dobrá, tak co budeš někam jezdit. A pak jsem potkala manžela. On byl ten, kdo mě nejen podpořil, ale i se mnou odjel do Asie. Možná bych na to bývala „neměla koule“ jet tam poprvé sama. Také jsem už dříve plánovala, že bych adoptovala dítě, ale kdybych na to neměla toho parťáka, tak by to bylo všechno daleko složitější. Můj muž a moje dcera – od toho se všechno odvíjí a zapadá to do sebe.

Adoptovat dítě je velké rozhodnutí, jak jste ho prožívala?

Přišlo mi to naprosto normální. Jako jednoduchá matematická rovnice: My se milujeme, jsme šťastní, zdraví, dokážeme převzít zodpovědnost a děti chceme. Dětské domovy jsou plné dětí, které potřebují milující, zdravé rodiče, co dokáží převzít zodpovědnost a děti chtějí. Je na tom něco složitého? Z mého pohledu bylo nejtěžší odolat tlaku okolí, které se zaklínalo vlastní krví, genofondem, předsudky, a pozdějšímu poměřování se ve smyslu „a stejně nevíš, co je to být máma, když máš JENOM JEDNO DÍTĚ“. Absurdní. Také je třeba absolvovat „státní šikanu“ papírů, testů, kurzů… Všechno je to výzva, která člověka prozkoumá, zda je jeho rozhodnutí zdravé a silné. Je to zkouška kamarádů. V obou případech jde výtečně zrno od plev. Myslím, že v téhle zkoušce obstojí jen ti, kdo za svým rozhodnutím stojí na pevných a zdravých nohách.

Co byste řekla o své dcerce? Jaká je? Za jak dlouho jste se všichni sžili?

Kdysi jsem Viki vyznávala mateřskou lásku a říkala jsem jí, že čím déle ji znám, tím víc ji miluji. Před třemi, čtyřmi lety to nechápala. Ona prostě měla vysněnou maminku, co jeden den přijela do domečku a za týden už si ji odvážela domů. Nedávno mě Viki překvapila: nejen že mi moje slova připomněla, ale zjistila, že i ona to má stejně. My u nás doma kombinujeme totální zamilovanost, terapeutické rodičovství a metodiku cukru a biče. Viki je totiž poměrně složitá osobnost, co si nedá do ničeho moc mluvit, má svůj svět, svoji hlavu a obrovský temperament. Ranec talentů, bystrost a intelekt, k čemuž se zároveň staví jako ministryně Banánové republiky. Vedle jisté vyspělosti, jak se s ní ten život nepáral, je prostě v jiných oblastech ještě malinké miminko. Kamarádka se mi tuhle smála a říkala mi: A co bys chtěla od své dcery? Vždyť ty si jdeš také svojí cestou, máš svůj svět a svoji hlavu, svůj temperament, fůry talentu… Ona je tvůj otisk J

Na druhou stranu si pamatuji, jak těžké pro mne byly první dny po mém „sedmidenním těhotenství“- tak jsem si pojmenovala čas mezi prvním telefonátem ze sociálky a Viktorčinou definitivní cestou k nám. Domů. První noci jsem se budila zpocená a s neurózou, o čem si budu s Viki ráno povídat. Jak zvládnu den s ní? A jak ona se mnou? Roman, srdcař a praktik, co vychoval dvě děti, se mi trochu posmíval, ale já jsem se nejdřív musela zbavit své prvoplánové zodpovědnosti za nálepku „dobrá máma“, abych jí začala být.

Jaká jste byla vy jako dítě?

Když jsem byla malá, byla jsem vždycky takový solitér. Byla jsem větší než ostatní, měla jsem zrzavé vlásky, celkově jsem byla jiná. To byla sedmdesátá léta, takže jsem si zažila vyčlenění z kolektivu a šikanu. I když někdo ubližoval mně, tak jsem to nevracela. Často mi také říkali, že jsem taková záchranářka, která chce spasit svět. Řada takovýchto drobností se mi později spojila. Cítím, že mám odpovědnost i za někoho dalšího než jen za sebe, a že to je to, co chci dělat. V tom jsem nejspokojenější.

V čem vám ve vašich životních změnách pomohlo cestování?

Člověk získá nadhled. Mě cesty na východ jednak definitivně usadily v tom, co chci dělat a kam se chci orientovat. Myslím, že do Asie už patřím a je to můj druhý domov. Vím, že když tam přijedu, tak mohu někomu pomoct. A může to být i jen to, že si anglicky popovídám s mnichy, protože oni to vyhledávají. Nebo někomu potřebnému koupím večeři. Pro mě byly cesty očistné také v tom smyslu, že mě osvobodily od materialistického smýšlení. Mám pocit, že jsem teď v tomhle ohledu svobodnější. V Čechách jsme v situaci, kdy si žijeme jako „prasata v žitě“ a stejně si pořád stěžujeme. Je tu relativně málo lidí, kteří jsou ochotni dělat něco pro druhé. Jako společnost se spíš stále víc bavíme o ekonomickém růstu.

Vy jste byla novinářka, také jste dříve natáčela reklamy pro velké korporace. Teď točíte dokumenty a neziskové projekty. Jak přišel ten posun?

Když člověk vyjede na východ, více si uvědomí, že věci fungují jiným způsobem než hromaděním. Člověk nemusí mít nic, a přesto může být šťastný. Reklama pro korporace byla fajn, ale já na ty složenky vydělávám i teď tím, co mě těší.

Opravdu jde vydělávat na složenky a zároveň dělat to, co člověka baví? Hodně lidí to spíš vnímá jako „buď a nebo“.

Myslím, že když si člověk něco přeje, tak to klapne. Je jen třeba si definovat, co v životě chcete, a jít tomu naproti a usilovně na tom pracovat. Já jsem se hodně posunula v definici, kdy a jak rychle odejít, když mi něco nevyhovuje. Dříve jsem dlouho váhala, než jsem udělala změnu. Ale došla jsem k tomu, že je potřeba sebrat sílu mnohem dříve, říct ne tomu, co už nechci, a dát tak prostor něčemu novému. Přišla jsem na to, že je život krátký na dlouhá rozhodnutí a na nízké schody na cestě za růstem. Když se teď podívám do svého diáře, nemám tam věc, která mě nebaví, a naopak tam mám věci, které považuji za výzvy, nové cíle, mnou ještě neprobádané cesty.

Myslím, že když se člověk sám najde, je korektní vůči sobě a vůči okolí, věci v životě se mu poskládají správně. Funguje také normální intuice poslouchat své tělo. V momentě, kdy vás z něčeho rozbolí hlava, cítíte, že vám vibruje žaludek, musíte si říct, čím to je. Když si to pojmenujete, jste schopný to buď přetavit v něco, co vás bude bavit, nebo od toho odejít. Člověk si tím ale musí projít a být k sobě vnímavý.

Pomáháte dětem, Romům, točíte o adopci… Co je teď pro vás ten nejdůležitější směr?

Pracuji na různých projektech. Minulý rok jsem například dělala i sitkom pro televizi. V momentě, kdy to skončilo, mi volala kamarádka z Ostravy, jestli bych s ní nenatočila dokument o slepých manželích, kteří si chtějí adoptovat dítě a stát jim v tom brání. Tohle přesně potřebuji. Dokument, který někomu pomůže. Takže jsem měla radost. Práci kombinuji tak, abych se „nezvencla“ ze ziskového světa a abych na druhé straně nedělala jen neziskové projekty a neutopila v nich všechnu energii. Hledám rovnováhu a ta kombinace je dobrá. I když tedy v poslední době pozoruji, že všechny mé náměty na dokumenty jdou stejným směrem – maminka, která adoptovala kambodžskou holčičku a mají spolu neziskovku, nebo romský kluk, který je z ghetta, teď bude dodělávat vysokou školu a zároveň už pořádá workshopy pro další romské děti. Další cíl je dokument o pánovi, který postavil sirotčinec v Keni.

Vaší oblíbenou destinací je Kambodža, jak pomáháte tamním dětem?

Například jsem udělala velkou fotografickou výstavu, která zobrazovala konkrétní děti z konkrétních projektů, které podporuje Česká republika prostřednictvím různých neziskovek. Díky výtěžku z výstavy děti dostaly peníze, aby měly třeba na brýle, na kolo, aby se dostaly líp do školy, nebo na šicí stroje ve škole, kde se učí šít, aby se tím mohly v budoucnu živit. Teď zase připravuji sbírku věcí pro jeden konkrétní kambodžský sirotčinec. Do toho jsem zapojila svou dceru a je to spojené i s dalším dokumentárním projektem, který chci točit. Dětem v těch slumech a sirotčincích pomůže cokoli, protože ony si večer vyperou, co mají na sobě, do rána to uschne a další den si to vezmou na sebe. Nemají boty, tužku, omalovánky. Ale přesto jim je na světě dobře. Mají asi nějaké genetické nastavení, že jsou pozitivní. Oproti českým dětem, které se předhánějí, kdo má novější mobil, jsou hodně jiné. Vidím to i na své dceři, které se snažím vysvětlovat, že v osmi letech tablet ještě nepotřebuje. Na lidech v Asii se mi potvrzuje, že štěstí je vnitřní stav a nezařídí nám ho nic vnějšího, žádná pomíjivá věc, musíme si ho vybudovat sami.

Jak se po všem tom cestování vlastně aklimatizujete? Jaké jsou návraty do Čech?

Když přijedu do Asie, proběhne u mě očista horečkou, která trvá až 48 hodin. Tělo se tím připraví na asijský mód. Pak mohu jíst veškeré jídlo na ulici a neonemocním. Když naopak přijedu zpátky do Čech, mám depku. Mentálně se stále udržuji na rozhraní Evropa a Asie a snažím se v Čechách moc nezabředávat. Dokonce jsem se přistihla, že už si ani nepouštím televizní zprávy. Vím, že spoustu věcí nezměním, tak pracuji na tom, co změnit dokážu.

MARKÉTA NEŠLEHOVÁ – Absolventka Fakulty žurnalistiky UK, z novinářské a publicistické práce (mj. Týden, Lidové noviny, MF DNES, Hospodářské noviny) sběhla k režii, dramaturgii a scenáristice. Dokumenty: ŽENYvPOLI o romských ženách ve veřejném životě či ROM_ID o mladých příslušnících romského etnika rozesetých po Evropě. Režie: Noci s Andělem, pořad Poprask… Režie DVD: Divokej BillTrabandKatapultAneta LangerováRadim Hladík a Blue Effect, videoklipy… Ocenění: Hlavní cena Grand Prix na festivalu Golden Wheel v makedonském Skopje za ŽENYvPOLI (2012), Čestné uznání na festivalu Roma Life v Budapešti za dokument ŽENYvPOLI (2012), cena Anděl 2008 – za DVD Live & Life Blue Effect…

Koukněte na:

www.neslehova.cz www.detipatridoskoly.cz www.brutalni-musaka.com