Letci a piloti autory knih. Znáte je, četli jste?

S nápadem věnovat Křeslo Richardu Bachovi přišla Markéta Davidová. Bylo to v době, kdy jsem už poněkolikáté pročítala Exupéryho Citadelu. Neměli tihle dva chlapíci něco společného? Jasně. Vedle vášně pro létání za sebou zanechali několik knížek, které při občasném provětrání knihovny přenáším z místa na místo málem v rukavičkách. A přitom mi letí hlavou otázka, jestli to byla jenom ona možnost povznést se do velké výšky, která jim dala nahlédnout do hloubky lidské duše. Oba dva totiž dokázali neskutečně krásnou formou své myšlenky a prožitky přenést na papír a – pravděpodobně to ani neplánovali – zanechali tak pro své čtenáře hotové poklady. Znáte ty chvíle, kdy se vám u některé věty či pasáže zastaví dech, srdce bije hlasitěji, sami se ocitnete v jakémsi bezčasí a máte pocit, že se dotýkáte čehosi, co jste zatím jen tušili…? Ale pozor! Abychom se jen nevznášeli pod hvězdami – jsou tu ještě další autoři: jejich knížky, to je trochu jiný kafe!

Letci a piloti autory knih. Znáte je, četli jste?

Richard Bach: Iluze

Markéta Davidová: Únor. Za okny šedo. Minus dvacet. Uvnitř maringotky dvě děti s plus čtyřicet. Už druhý měsíc si předáváme chřipku pořád dokola. Ve čtyřech lidech na dvanácti metrech čtverečních. Sardinky. Ven se dostanu jen na malou, naštípat dříví, nakrmit slepice. Ponorkové peklo… Peklo? Probouzím se a vidím dva rozzářené páry očí, co hltají každou vteřinu každého dne. Muž mého života mi vaří čaj. Čteme si, potíme se, řehtáme. Z remosky voní kváskový chléb. Kondenzované štěstí.

Tak sakra. Žiju tu na tom světě tragédii, nebo komedii?! Hranice mezi zoufalstvím a radostí je tenká. Tuhle zimu jsem byla několikrát hluboko na obou stranách, až jsem znovu sáhla po knize, kterou jsem četla už mnohokrát. A znovu jsem v ní objevila, že jsem to já, kdo si vybírá. To já rozhoduju o své přítomnosti, budoucnosti i minulosti.

Na příběhu jednoho obyčejného mesiáše, co s mesiášstvím nakonec sekl a začal raději řídit letadlo, se utvrzuji, že život je jako film. Film, na který jdeme proto, že se chceme něco naučit nebo nás jednoduše baví na něj koukat. Nebo obojí. A že zatímco někdo rád chodí na horory, někomu se líbí rodinné seriály. Společné máme to, že se dějem necháme strhnout a často zapomeneme, že to my sami si vybíráme zápletku. Že jen my sami si určujeme děj, obsazení i konec podle toho, co zrovna potřebujeme zažít. To my sami si volíme sílu efektů a použité triky, sami některé scény vystřihujeme, některé donekonečna opakujeme. Americký letec a spisovatel Richard Bach to dokonale shrnul. Všechno je iluze. Tak schválně, jaká je ta vaše?

Any Veselovská: Odjela jsem na šestitýdenní cestu. S sebou mám jen jedinou knihu. Krátce před odjezdem jsem ji nedočkavě zhltala během pár desítek hodin a prakticky okamžitě začala druhé, teď už pečlivé a rozvážné čtení. Upozorňuji, že to není běžný postup – ta kniha je prostě výjimečná.

Před malou chvilkou jsem uprostřed rhônských Alp dočetla epilog, v té nejlepší možné náladě na čtení takových knih, dokonale naladěná na proměnlivé tempo, které si tenhle příběh vyžaduje. Je totiž plný myšlenek a situací, kterými se člověk může nechat snadno dost hluboce dotknout. V takovou chvíli je třeba zavřít desky nebo jen zvednout zrak k horám, korunám s čerstvým listím a obloze brázděné ptáky a nechat slova působit. Někdy s nimi přichází poznání, jindy vás příběh odvede do tréninkového střediska zázraků a někdy přinese mír a krásu nebo údiv nad hloubkou toho, co s duší člověka svede slovy zachycená myšlenka jiného člověka.

Ten jiný člověk je Richard Bach a výjimečnost a krásu svých myšlenek a příběhů vzlétá stvrzovat nad vrcholky hor až do oblak.

P.S.: Jen málokterým výtečným knihám nechybí výtečný závěr, tahle je ale krásná včetně poslední tečky. Nebo snad dvojtečky? Vlastně čárky…

(Abychom neochudili čtenáře o další knížky Richarda Bacha, vřele doporučuji tyto: Jonathan Livingston Racek, Most přes navždy a umělecky nádherně ztvárněný kraťoučký příběh Nikdo není daleko)

[time-restrict on="2019-10-07"]

Antoine de Saint-Exupéry: Země člověka

Markéta Ovsíková: Během jedné z mých návštěv antikvariátů jsem objevila knihu Země člověka. Byla vydaná v době, kdy se nechávaly listy v horním ohybu nerozřezané, a čtenář se musel obsloužit sám. Tuhle knížku zřejmě přede mnou ještě nikdo nečetl, alespoň si to nedokážu technicky představit, protože její listy byly stále neoddělené. Staly jsme se zřejmě jedna pro druhou tou první. Stejně jako Citadelu toto dílo nelze (nebo spíš není potřeba) číst naráz. Reálně prožité autorovy zážitky a vzpomínky na přátele jsou prokládány úvahami o životě a duši člověka. Střih! Rodinná návštěva. Známá paní, velmi sečtělá a vzdělaná stará dáma, se mě zeptala, co je na Malém princi tak zvláštního, jestli bych jí to mohla vysvětlit. Byla jsem tou otázkou tak vykolejená, že jsem ze sebe nevypravila slova. Jen jsem si s dcerou vyměnila vykulený pohled. Od té doby jsem mockrát přemýšlela o odpovědi. Bylo to v období, kdy jsem pasáže ze Země člověka četla znovu a znovu, dokonce jsem jimi obtěžovala/obohacovala i své okolí. V čase, kdy jsem začala sestavovat tohle Křeslo, jsem odpověď stále neznala. Ale jo, teď už ji mám: Exupéry se nečte hlavou, ten se čte srdcem.

Roald Dahl: Přepínám – Deset povídek o letcích a létání

Šárka Štěpánková: Kdo by neznal tituly jako Karlík a továrna na čokoládu, Čarodějnice, Příběhy nečekaných konců nebo Milostné rošády. Málokdo ale ví, že jejich autor Roald Dahl se jako pilot Královského letectva (RAF) účastnil 2. světové války a v roce 1940 havaroval v Libyjské poušti. Z této drsné zkušenosti si odnesl těžké poranění hlavy a dočasnou slepotu. A také zážitky, které byly očividně natolik silné, že je krátce po skončení války přetavil do své první povídkové sbírky – Přepínám.

Deset povídek o letcích a létání přináší mrazivě realistický pohled na válku, letecké bitvy a každodenní život pilotů trpících neustálým strachem ze smrti, ze zranění a ze ztráty blízkých. Tam, kde jiný známý válečný pilot a spisovatel de Saint-Exupéry oslňuje poetikou nad krásami pouště a noční oblohy, Dahl zasahuje přímo odhalenou realitou, každodenní obyčejností sevřenou neustále přítomným strachem z nadcházejícího dne, cynickým smíchem a nezměrnou únavou zrcadlící se v očích těch, kteří ještě včera popíjeli v důstojnickém klubu se svými dnes již mrtvými kamarády.

Číst Dahlovy povídky je jako usednout do kokpitu letadla, vystoupat do závratných výšin a vzápětí se střemhlav řítit dolů. Je to jako jízda na horské dráze, ze které se vám svírá žaludek, ale nedokážete odolat a znovu a znovu se pouštíte do další jízdy. Příběhy, které svým čtenářům předkládá, jsou sice fiktivní, ale v jejich světě je víc opravdovosti a moudrosti než v seberealističtější válečné reportáži.

František Běhounek: Trosečníci polárního moře

Miloš Špringr: Téma letců mě donutilo zapřemýšlet, jestli vůbec nějakého letce autora znám. Po chvilce přemýšlení jsem si ale přece jen na jednoho vzpomněl. On to vlastně ani není takový letec, jak to slovo chápeme dnes, spíše bych jej označil aviatikem. Hovořím o panu profesorovi Františku Běhounkovi, který se jako jediný Čech zúčastnil letu vzducholodi Italia, kterou zkonstruoval a také řídil sám velký Umberto Nobile. Tato vzducholoď letěla nad severní pól, na kterém měla přistát a členové posádky zde měli provádět různá měření. To byl také důvod, proč byl na palubě i český profesor fyziky František Běhounek. Italia však ztroskotala a část výpravy se zachránila na ledové kře, kde strávili nekonečných čtyřicet osm dní, než je zachránil ruský ledoborec.

To je i stručná kostra autobiografického příběhu, kterou nám Běhounek ve své knize vypráví. Já mám však ze čtení této knihy úplně jiné vzpomínky. Pamatuji si totiž, že jsem tuto knihu hltal při jednom z letních pobytů u babičky. Ležel jsem v kuchyni na gauči a neustále jsem prosil babičku, aby mě přikryla peřinou, i když bylo parné léto. Babička to nakonec udělala, protože jsem se prý klepal jako osika. Není se čemu divit. Děj knihy, jak jste jistě pochopili, se odehrává daleko za severním polárním kruhem a teploty tam klesají opravdu hodně hluboko pod bod mrazu. Jako malý kluk jsem se do Běhounkových dobrodružství tak vžil, že mi z toho byla opravdová zima.

Zkuste se v těchto letních parnech začíst do děje Trosečníků polárního moře, třeba vás to ochladí jako tenkrát mě.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/10

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné