Léčba vzpomínkami

„Každý rád vzpomíná,“ konstatuje na úvod našeho setkání Renáta Nentvichová Novotná. „Ale v dnešní době na to není tolik času, většinu nám ho zabírá každodenní spěch, shon a s ním související stres. Vezměte si ale, jak rád člověk v klidu zavzpomíná na třídním srazu, v kavárně při setkání s dávnou kamarádkou z dětství, na rodinné oslavě, při prohlížení starého alba fotografií…,“ vysvětluje Renáta a přitom mi ukazuje pomůcky, které používá při práci se seniory, jak zdravými, tak trpícími poruchami paměti.

Léčba vzpomínkami

Staré časopisy, slabikář ze čtyřicátých let, zažloutlé fotografie, hračky, které jsem znala jako dítě ještě i já. Ohmatávám ty věci, čichám ke starým tiskům a cítím, že ve mně tyto vjemy vyvolávají smršť vnitřních dějů, které zvláštním způsobem oblaží. O reminiscenci, což je zjednodušeně řečeno práce se vzpomínkami, toho zatím ještě moc nevím, ale je mi jasné, že na téhle metodě rozhodně něco je.

Renáta už od mala tíhla ke starým lidem. V osmnácti letech začala docházet jako dobrovolnice do domova pro seniory, aby jim poskytla sociální kontakt, porozumění, sounáležitost a možnost popovídat si. „Sama jsem měla prarodiče daleko a chyběla mi blízkost starších lidí, proto jsem si našla tuto možnost kontaktu s nimi,“ vysvětluje své počínání, které rozhodně není pro čerstvě dospělou slečnu typickou náplní života. Následovala dobrovolnická práce pro domov Sue Ryder, pražskou vojenskou nemocnici a první zaměstnání ve společnosti Život 90, kde pracovala na tísňové seniorské lince. „Byly to náročné a velmi obohacující dva roky, dlouho se to dělat nedá. Jsem ráda, že jsem mohla být nápomocná aspoň po telefonu, ale oční kontakt a možnost dotyku mi moc chyběly.“

Dnes je Renáta na rodičovské dovolené, ale stále udržuje kontakt se svým zaměstnavatelem, kterým je Domov pro seniory Slunečnice na Praze 8. Právě tady začala v širším měřítku aplikovat to, čemu se říká reminiscence. S reminiscencí jako odborným tématem se Renáta setkala poprvé v roce 2009 v rámci profesního vzdělávání, od té doby spolupracuje na evropském projektu (Remembering yesterday, caring today), který se věnuje práci se vzpomínkami, především u seniorů s demencí a jejich rodinných příslušníků. Krom toho Renáta tři roky dálkově studovala ve Vídni metodu validace podle Naomi Feil. Jak se ale říká, o té někdy příště.

Jak ono to bylo?

Reminiscence je jakýmsi návratem do minulosti. Díky němu mohou staří lidé prožít pocit souznění buď se skupinou vrstevníků, nebo se sociálním pracovníkem, který reminiscenci vede. „Lidé se najednou cítí příjemně a uvědomí si vlastní hodnoty. Zjišťují, že jejich život má cenu, byl plný událostí, které jsou důležité a mohou být sděleny druhým. Potvrzují si svou identitu, kontinuitu svého života, zaměstnávají paměť a myšlení a uspokojují potřebu předat zkušenost mladší generaci,“ vysvětluje Renáta teoretickou podstatu metody, která v praxi nabývá pestrých a zajímavých podob. S klienty se pracuje buď ve skupinách, nebo jednotlivě, kdy starý člověk prostě a přirozeně vypráví o svém životě. Vzpomínky mohou být podníceny buď jeho vlastními dobovými fotografiemi či osobní věcí, nebo jakýmikoli jinými věcmi, které se v době jeho mládí či dětství v běžném životě používaly. Jeden pohled na hrníček, který se podobá tomu, co měla maminka v kuchyni, může spustit lavinu vzpomínek a ulevujících pocitů.

Tančím, zpívám, vzpomínám

Se vzpomínkami se pracuje nejčastěji tak, že lidé o svém životě hovoří. Ovšem, jak známo, vzpomínky jsou třeba i sluchové, čichové, pohybové, hudební… A i tak se dá vzpomínat, záleží na kreativitě toho, kdo aktivitu připravuje. Přičichnutí k sáčku koření nebo osahání si hřbetu staré knihy prý také dovede dělat divy. Na základě vzpomínek smyslů a těla dokonce někteří lidé jakoby na chvilku obnovili nějakou schopnost, kterou zdánlivě už ztratili. „Třeba pán, o kterého pečovala jeho žena, už slovně nekomunikoval, chodil ztěžka a jen o francouzských holích, ale když uslyšel píseň svého mládí, narovnal se, vypnul do tanečního postavení a chvíli svou ženu vedl po parketu jako zamlada. Nebo paní, která už s pomocí rukou téměř nic nezvládne. Když dostala do ruky formičku na cukroví, najednou vykrajovala jako o závod. Spousta lidí třeba už není schopna srozumitelně a souvisle mluvit, ale písničku svého dětství zazpívají zcela bezchybně. Díky vzpomínání se samozřejmě nedocílí zázraku nebo nějakého zásadního zvratu, ale už pro tu chvíli, kdy něco zase umíte, kdy je vám dobře, kdy ožijete, to stojí za to. Na spoustu problémů starých lidí není často vůbec potřeba lék, ale obyčejný selský rozum a trocha citové angažovanosti,“ vzpomíná Renáta na některé příklady z praxe, které jí utkvěly v paměti.

Krabice na minulost

Reminiscence je metoda, která je s velkým úspěchem používaná pro lidi trpící nejrůznějšími poruchami paměti. Ale využít ji může vlastně kdokoli z nás. Ať už senior nebo junior. Sama Renáta si už dlouho schovává do speciální krabice zdánlivě nepotřebné věci, o které nechce přijít a které jí připomínají důležité události z jejího života. A udělat si podobnou krabičku doporučuje každému. Třeba takovou vstupenku na hrad, kde jsme zažili něco hezkého, sice už prakticky neupotřebíme, ale za pár desítek let může taková věc přinést spoustu dobrého. „Starším lidem, kteří žádnou poruchou paměti netrpí, nejsou v ústavu ani nepotřebují péči druhých, určitě doporučuji probírat se starými fotkami, hrát si s nimi, klidně si z nich vytvářet osobní kroniky, deníky, koláže. Dokud paměť slouží, je dobré si k památečním věcem psát, co to je, od koho to je a jaký příběh se k té věci váže. Psychice seniorů svědčí navštěvovat místa, kde kdysi něco pěkného prožili, a porovnávat současnou podobu těchto míst s tím, jak to tam vypadalo kdysi. Skvělé je, když se senioři scházejí a vzájemně své vzpomínky sdílejí na návštěvách, v kavárnách a podobně,“ předestírá Renáta návod, do kterého se může každý z nás směle pustit bez nějakých složitějších příprav.

Pomoc v žití i umírání

Renáta se při své dlouholeté práci se seniory setkává s mnoha aspekty, které jí přinášejí smysl, naplnění a dokonce i radost. Často se ale také setkává se smrtí. „Někdy se dokonce stává, že se hodně starý a nemocný člověk na základě vzpomínek vypovídá z nějakých celoživotních těžkostí a křivd, které ho tíží a třeba je ještě nikomu neprozradil, a následná úleva mu přinese i snadnější a smířenější odchod z tohoto světa. I u takových případů jsem mnohokrát byla. Je to sice smutné, ale zároveň i osvobozující,“ popisuje stinnější stránku své profese. Nebo alespoň – na první pohled stinnější. Renáta ji pravidelně ventiluje sportem, tancem a pohybovými aktivitami. Dříve ji vyvažovala také hlídáním dětí a dnes péčí o svého téměř dvou a půlletého syna a jeho ještě pár týdnů prenatálního sourozence.

Kombinace její mladé, veselé tváře, těhotné siluety a hromady zkušeností, které má se stářím (i když ne svým vlastním), se mi prostě líbí a mám pocit, že je ten lidský koloběh života přece jen vlastně dobře vymyšlen…

Koukněte na: http://www.skp.diakonie.cz/projekty/vzpominejme-kdyz-pecujeme

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné