Mniši si umí dělat legraci

Po maturitě se mi sen splnil. Odjela jsem s malou skupinkou lidí do Ladaku v indickém Himálaji a v létě strávila nezapomenutelný měsíc v tichu hor s místními lidmi. Navštívila jsem buddhistické kláštery a poprvé potkala opravdové Tibeťany. Na cestě se mnou byl i Petr Ďásek, organizátor Festivalu ProTibet. Další ročníky jsme už pořádali společně a v roce 2004 založili Občanské sdružení M.O.S.T. (dnes MOST ProTibet, o. p. s.). Později jsme na Festivalu přivítali šest buddhistických mnichů z kláštera Tikse v Ladaku, prožili s nimi úžasný týden a já tehdy pochopila, že mniši nejsou jen seriózní, vážní a posvátní, ale že si umí dělat legraci. ☺ Pro pomoc těmto a dalším lidem vznikl projekt Adopce ProTibet a já odjela do Himálaje navštívit několik míst, která jsme posléze začali podporovat.

Ovoce do školy pro malé mnichy

Klášter Diskit v zapadlém údolí Nubra v Ladaku. Třicet malých mnichů ve věku od 5 do 13 let tehdy spávalo ve čtyřech malých místnostech na matracích na zemi. Pokojíky se přes den měnily ve třídy. Kluci měli zarudlé oči od všudypřítomného prachu, který se kvůli tabuli a křídám udržoval i v jejich „ložnici“. Na hlavách měli velké fleky z nedostatku vitamínů. Jejich strava byla skromná, čočka, rýže a polévka thukpa s ručně dělanými nudlemi. Když byl svátek, byly nudle širší a v polévce trošku více zeleniny.

Pomohli jsme tu postavit novou budovu pro ubytování i třídy. Během prvních pár let naší podpory se klukům zlepšila strava, každý den mají ovoce, zeleninu i oblíbený čaj s mlékem, oholené hlavy jsou krásné, bez fleků.

Dobrodružná cesta za mniškami

Klášter pro mladé mnišky v Kowangu. Po dvoudenním přejezdu přes pětitisícová himálajská sedla do uzavřeného údolí Spiti v blízkosti tibetských hranic jsem se setkala s mnichem Pemou, který se snažil sehnat peníze na stavbu kláštera ve Spiti, aby zdejší dívky mohly zůstat ve svém rodném údolí a studovat zde. Setkání s nimi bylo dojemné. Holky nás pozvaly do jedné ze svých komůrek, posadily nás na postel (židle tu neměly), uvařily sladký čaj s mlékem a všech 12 si posedalo kolem nás na zem a druhou postel. Držely nás za ruce. Bylo to, jako bychom se znaly věky.

Klášter, který jsme poté začali stavět, už stojí, mnišky v něm žijí a studují.

[time-restrict on="2019-10-07"]

Tibetské děti v Indii

Při další cestě jsem v Himálaji strávila půl roku. Se svou tehdejší kolegyní jsme měly dost času seznámit se s životem tibetských uprchlíků, prozkoumat, jak exilové komunity fungují a kde je potřeba největší pomoci. A naše projekty pomoci se rozšířily o tibetské děti, staré lidi a nomády. Mnoho dětí uprchlo ilegálně do Indie, rodiče zůstali v Tibetu. Ocitly se samy v cizí zemi bez rodiny a přátel. Žijí a studují bez rodičů ve škole Tibetan Homes Foundation ve městě Mussoorie. V Indii mají jen dalajlamu a systém škol, který se o ně postará, bude-li mít na to prostředky.

Tibetské babičky a dědečkové

S naším kamarádem, pomocníkem a překladatelem Tenzinem jsme obcházeli domky v himálajské poušti. Od velvyslance Jeho Svatosti dalajlamy v Ladaku jsme získali seznam starých lidí, kteří jsou bez rodin, bez příspěvků a bez pomoci. Povídala jsem si s desítkami babiček a dědečků, kteří žijí v naprosté chudobě, jedí čočku s rýží a tsampu s máslovým čajem, na víc nemají. Vlastní jednu matraci a deku, trochu oblečení. Domky či místnosti, kde žijí, nejsou izolované, zimní teploty klesají k −30 °C a oni si nemůžou pořádně zatopit, pořádně se obléct, pořádně se najíst. Často jsou nemocní, nemají peníze na léky. A přesto mají klidnou a vyrovnanou mysl. Sedí, točí modlitebním mlýnkem, posunují korálky své mály a modlí se za štěstí všech živých bytostí. Vědí, že vše je pomíjivé, a jsou šťastnější než my se všemi vymoženostmi a přebytkem, který máme.

Když jsme těmto lidem následující rok předávali první peníze, přijali je s obrovskou vděčností. Částka, která je pro nás relativně malá (6500 Kč ročně) pro ně znamená naprostou změnu. Mohou si koupit dostatek základního jídla, léky, deku a trošku otopu na zimu.

Tibetští nomádi a jejich stáda

Tibetští nomádi, rodiny, které utekly ze západního Tibetu na indické území, protože byly pronásledovány čínskou vládou, žijí už staletí stejným způsobem – mají stan z jačí vlny a v něm vše, co k životu potřebují. Mají stádo koz, ovcí či jaků a kočují krajinou. Od indické vlády dostaly přidělené území, kde však není dostatek vody a zeleně pro hospodářská zvířata. Stane se, že po těžké zimě i polovina stáda zahyne. Rodina poté už nemá šanci se uživit a na pláních zůstat. Musí prodat zbytek dobytka, přestěhovat se a hledat si práci. Většina z nich nemá žádnou pracovní kvalifikaci a těžko se uživí. Proto jsme vytvořili projekt Koza ProTibet, kdy pomáháme ohroženým rodinám udržet se na pláních a žít tradičním životem tím, že jim rozšíříme stádo nebo předáme krmivo na zimu.

Návštěva Tibetu

Přes mnohé překážky je tato práce mým splněným snem. V Indii v Himálaji jsem byla už 10×. Jednou jsem se dostala přímo do Tibetu. Ačkoli v ČR jsem vízum do Číny nedostala, v Hongkongu jsem měla štěstí. Pobyt v Tibetu nebyl jednoduchý. Naštěstí se zvyšující se nadmořskou výškou klesala koncentrace Číňanů a všudypřítomných kamer a čínských vojáků. Tibeťanů a buddhistických klášterů naopak přibývalo. Tibeťané chodili v tradičních krojích, ulice lemovaly dlouhé modlitební zídky, kolem čhörtenů kroužili babičky a dědečkové s modlitebními mlýnky v rukách a modlili se.

Tibeťané neztrácí naději a věří, že Tibet může být svobodný. Neusilují o samostatný Tibet, ale o Tibet, kde jsou dodržována základní lidská práva a lidé tam mohou svobodně žít, cestovat, vyznávat své náboženství a říkat, co si myslí.

[/time-restrict]

MOST ProTibet, o. p. s.

Všechny projekty pomoci jsou řízeny napřímo, bez prostředníka.

Letos dosáhla částka poslaná Tibeťanům výše 25 milionů korun.

V projektu Adopce ProTibet podporuje přes 550 dětí a seniorů a svými projekty díky dárcům pomohl více než 4000 lidem.

Koukněte na: www.protibet.cz

Text: Jana Ďásková Neboráková

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/10

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​