Knihy, které vás zaručeně nezklamou... z výběru našich redaktorek

Tak jsem si tuhle říkala, že snad každý z nás má nějakou svou „knižní stálici“, ke které se vrací ve chvílích, kdy potřebuje pohladit, zasmát se, odpočinout si… Brouzdala jsem kolem naší knihovny a padl mi zrak na knihu Miroslava Horníčka „Chvalozpěvy“. Toto dílko věnoval autor právě knihám, které ho provázejí celým životem. Natáhla jsem ruku, abych si knížkou zalistovala, a hle! Z první stránky se na mě smála dvoustovka! Zkuste taky sáhnout do knihovny a – kdo ví?

Knihy, které vás zaručeně nezklamou... z výběru našich redaktorek

Jindřiška Smetanová: Ustláno na růžích a pod nebesy s ohlédnutím po třiceti letech

Markéta Ovsíková: Knižní stálice vnímám tak, že po nich můžu kdykoliv sáhnout, náhodně je otevřít a na chvíli se začíst. Takových kousků mám ve své pomyslné knihovničce několik. Vedle Saturnina Zdeňka Jirotky své důstojné místo zaujímá knížka Ustláno na růžích a pod nebesy s ohlédnutím po třiceti letech, která vyšla v roce 1999. Myslím, že není až tak důležité, jestli si přečtete některé z prvních vydání bez autorčina ohlédnutí nebo pozdější i s ním. Pokud máte smysl pro poetiku věcí a věříte v zázraky všedního dne, jestli jste ochotni akceptovat existenci strašidel, chcete se zasmát a potřebujete si odpočinout, tak vám toto dílko vřele doporučuji. Nemusíte v něm totiž vůbec ničemu věřit. Jenom se necháte unášet laskavým proudem obyčejných situací a příběhů, které se možná staly, možná nestaly a které paní Smetanová svým jedinečným vypravěčským stylem přeměnila na zábavné i dojemné historky ze života obyvatel Malé Strany a nejbližšího okolí. Před pár lety jsem knížku četla – už poněkolikáté – cestou metrem. Jedna paní, co stála vedle, mě pořád pozorovala, jak se usmívám, nebo dokonce nahlas směju. Po chvíli už to nevydržela a zeptala se, co čtu. Daly jsme se do řeči a já doufám, že má Jindřiška Smetanová o dalšího příznivce víc.

[hide]

Grant, Naylor: Červený trpaslík

Markéta Davidová: Co se týče Červeného trpaslíka, lidé se dělí na dva tábory. Ty, co tuto čtyřdílnou knižní sérii bezmezně zbožňují, a pak ty, co ji nikdy nebudou číst, protože viděli ten stupidní sitcom. Jenže primitivní situační humor dělaný pro televizi je na hony vzdálený vybroušenému vtipu dvou britských autorů Douga Naylora a Roba Granta. To díky němu sáhnu po Červeném trpaslíku vždy, když potřebuju zvednout náladu. Nejenže se na každé stránce můžu potrhat smíchy, ale ve srovnání s problémy hlavní postavy, Listerem, který zůstane v celém vesmíru posledním, ale úplně, opravdu a dočista posledním člověkem, jsou všechny moje životní trable doslova prkotiny. Na jeho každodenním soužití s bezcharakterním hologramem, senilním počítačem, manickým uklízecím robotem a marnivým zmutovaným kocourem, tedy naprosto nesourodé skupinky, v níž jsou ale všichni na jedné lodi, byť kosmické, si pokaždé uvědomím, co je vlastně v životě to podstatné a na čem jediném záleží tady na Zemi. Kdybych to snad zapomněla, druhý díl, Lepší než život, mi připomene malost některých mých tužeb, které by se mi třeba také mohly do písmene splnit. A o co horší by pak bylo žít život Pozpátku jako v dalším díle…

Karel Jaromír Erben: Kytice

Šárka Štěpánková: Vlastně ani nevím, jestli to smím říct. Jestli to vůbec mohu vyslovit nahlas – stálicí na mém knižním nebi je totiž Kytice. Ano, ta od Erbena. Jestli se teď většina z vás ošila v děsivé představě přísné češtinářky očekávající deklamování básně o řvoucím dítěti, co u lavice stálo, pak se omlouvám, ale prostě nemohu jinak. Já jsem totiž těm magickým veršům Karla Jaromíra propadla hned, sotva jsem odložila Honzíkovu cestu a Děti z Bullerbynu. Od chvíle, kdy jsem se poprvé začetla do těch magických veršů, které mě jako mávnutím kouzelného proutku přenesly do tajemného, až mystického světa, byla jsem zřejmě navždy ztracena. Dodnes si vybavuju sychravé podzimní večery, během kterých jsem nutila své rodiče a sourozence donekonečna poslouchat o lampě, co prskla a zhasla docela, nebo jak jsem o Vánocích tajně chodila zkoumat led na našem zahradním jezírku, mumlajíc tajemné půjdu, vezmu sekeru… Snad už tenkrát jsem za těmi zdánlivě jednoduchými, lehce plynoucími verši tušila krásu českého jazyka a geniálně vystavěné příběhy, před kterými musí i dnes slavní hollywoodští mistři hororů blednout závistí. Ve skutečnosti ale tahle kytice, ozdobnou stužkou svázaná, skrývá mnohem víc vzácných a zajímavých kvítků. Jsou to právě ty příběhy. Hluboké a až děsivě pravdivé lidské příběhy. No řekněte, v které jiné knize najdete pohromadě vášeň, smutek, bolest, lásku, pokání, smrt, strach, radost, touhu, zlobu, marnost, víru i naději? Má sbírka obsahuje stařičké vydání z třicátých let minulého století, moderní kapesní verzi, výtisk ilustrovaný znepokojivě děsivými kolážemi Miroslava Huptycha nebo třeba nejnovější moderní komiksové zpracování. S každým dalším výtiskem, který zařadím do své knihovny, si stále znovu a znovu potvrzuji krásu Kytice. Znovu a znovu nalézám nové otázky i odpovědi, vzrušení i poučení, zábavu i inspiraci pro chvíle rozjímání. A teď mě, prosím, omluvte, neboť již jedenáctá odbila a mně se zdá, že jede, jede z lesa pán a jsem si celkem jista, že něco padlo – pode dveřmi mok se jeví krvavý…

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/04

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné