Keramika – se zájmem tvoří děti i dospělí. Na návštěvě u Alžběty v Bráníku.

Je květnová středa, i když počasí nabádá spíš k prázdninové náladě. Vcházím do vrat ve starém Braníku a ocitám se v jiném světě. Odevšad na mě jukají keramické květináče, vázy, krmítka, svícny, figurky, plastiky. Nořím se do klidu projasněného zpěvem ptáčků. Za malou brankou tuším zahradu se vzrostlými stromy, z květin rozeznávám kosatce, pivoňky, muškáty. Vstříc mi přichází Alžběta - chtělo by se mi říct holka - v kraťasech, s klátivými pohyby, dlouhé vlasy až po pás, ruce od hlíny a ... hlasitý nakažlivý smích, který si pamatuji od doby, kdy jsem se s ní setkala poprvé.

Keramika – se zájmem tvoří děti i dospělí. Na návštěvě u Alžběty v Bráníku.

Tenkrát a teď

Už si nepamatuji, jak jsem Alžbětinu keramickou dílnu objevila. S mou malou dcerkou a ještě menším synkem jsme tam kdysi párkrát zavítali za účelem vytvoření keramických děl. Dodnes náš okenní parapet zdobí Matějova žirafa a Andulčin ještěr, který měl být původně morčetem. Já jsem tenkrát upatlala máselnici, kterou dodnes používám, když mám v lednici dostatek místa. Často jsem si za ty roky vybavila Alžbětin smích. A teď s ní usedám ke stolku na dvoře, vychutnávám příjemný chládek pod stříškou, ptám se a povídám, poslouchám.

Řemeslo a živobytí

Ke keramice se Alžběta dostala náhodou, když byla na brigádě v ZŠ. Vystudovala nástavbu v Praze, kam přišla ve 14 letech z rodných západních Čech. Dům na rozsypání ve starém Braníku jí spadl do klína na prahu dospělosti a zůstalo vše na ní. „Objevila jsem se tu v osmnácti a bylo to na mně. Nezbylo, než se to naučit“, stručně popisuje ono období. Čekalo ji bourání, přestavba, vylepšování, zřízení a postupné rozšiřování dílny. Jsem přesvědčená, že se Alžběta nebojí žádné práce a do všeho jde přímo a srdcem. „Přijdou lidi a ptaj se: kde máte ten „byznys“ plán?“, místo dokončení myšlenky se dvorkem opět rozléhá Alžbětin halasný smích. Už 18 let dává dům do kupy a stejnou dobu pracuje s hlínou a s dětmi.

Kdo si přijde něco uplácat?

Do dílny přicházejí většinou děti. Na otázku, jestli ji baví pracovat také s dospělými, Alžběta odpovídá: „Musím se s tím dospělým potkat. Když se nepotkáme, tak to skřípe.“ A dodává: „Chodí sem chlap, kterej říká, že všichni co sem chodí, mají to dítě v sobě. Asi na tom něco bude.“

Hovor se stočil na téma výchova a pedagogika. Alžběta nemá žádnou pedagogickou školu, ani kurs, a přesto má stále dílnu plnou dětí. „Když dáte dětem podnět, jsou schopni navázat, přemýšlet, pracovat. Nedávno jsem si na knižním veletrhu koupila knihu o moderním vyučování. A tak to čtu a říkám si: Hele! To dělám!“. Chechtáme se obě dvě.

Na kole v jednom kole

Alžběta organizuje jednorázové či pravidelné kurzy keramiky pro školky, mateřská centra, školy i firmy. Často dojíždí -většinou na kole - na jiné místo, každý všední den má pak doma v dílně určené hodiny, kdy si chodí děti i dospělí tvořit. Pro děti také pořádá narozeninové oslavy a letní příměstský tábor.

S některými školami (např. v Chuchli), začala spolupracovat před lety a kontakt stále trvá. Pokud podmínky dovolí, zřídí se ve škole dílna, kam Alžběta dojíždí a vede keramické kroužky. Někdy se vše koná v učebně bez pece, výrobky si pak musí odvézt do dílny na vypálení a zase vrátit do školy. „Prostředí je důležité. Ve školách jim to nikdo takhle nezprostředkuje“, vysvětluje Alžběta, proč má raději, když přijdou děti za ní do dílny. Podobně fungují i jednorázové „teambuildignové“ akce některých firem. A najdou se i lidé, kteří do svého soukromého večírku začlení i výtvarnou část. Alžběta přiveze materiál, dohlíží a radí, potom výrobky doma v peci vypálí a vrátí jejich autorům. Místa konání takových akcí jsou prý různá. „Někdo si to dělá na lodi, což je dost blbý, malovat hrnky na lodi“, směje se Alžběta.

Své výrobky prodává autorky v domácím obchůdku hned vedle dílny a samozřejmě tvoří také na zakázku. My máme už několik let doma na míru vyrobenou parádní kameninovou zapékací mísu.

Strava fyzická a duševní

Alžběta prý moc ráda nevaří, ale na druhou stranu jí není jedno, co jí. Chvíli si povídáme o zdravém jídle, lokálních potravinách, o pečení domácího chleba. Při svých pobytech na chalupě v Krušných horách chodí ráda do lesa připravit dřevo na topení, má ráda „chlapské“ práce. Ale stejně jako v keramice se v její osobě snoubí pevnost a křehkost. Dívám se do její tváře s dolíčky, do dobrých modrých očí a napadají mě slova jako otevřenost, přímost, porozumění, obrovská schopnost naslouchat. A pak pokládám otázku, na kterou předem tuším odpověď: „Čtete?“. Alžběta jen pokyvuje hlavou a nahlas uvažuje: „Barák asi spadne, jak je nacpaný knížkami. Budu potřebovat novou knihovnu“. A uzavírá: „Ono se říká, že hmota neexistuje. Ale já myslim, že tu bude vždycky“.

Ráda bych ještě poseděla, ale každá musíme za svými povinnostmi. Opouštím tento svět sám pro sebe a ještě dlouhou dobu mi v uších zní Alžbětin báječný smích.

koukněte na: www.labounkova.cz

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné