Jiný pohled do šatníku

V době osmdesátých let minulého století, které jsem trávila na prahu puberty a v pubertě. Máma nám se ségrou hodně šila. Byla velmi invenční. Sháněla látky, kde se dalo, recyklovala, vymýšlela, kombinovala, tvořila. Všechny tři jsme také celkem dost pletly. Něco podle návodu, něco podle fantazie. Myslím, že nám to v té době, kdy se v běžném obchodě dalo sehnat oblečení vesměs jen pro potřebu toho, aby člověk nebyl nahý, docela slušelo. Často byly naše svršky terčem obdivu a otázek, kde se dá něco takového sehnat.

Jiný pohled do šatníku

Vzpomínám si na den, kdy se nám v té době dostal do ruky mnohasetstránkový rakouský nebo německý katalog spotřebního zboží, které si tehdejší „zápaďáci“ mohli běžně objednat, koupit a nechat zaslat poštou. Byly jsme uhranuté. Kdyby nás v té době mohl někdo teleportovat do roku 2015 do nějakého megaobchodního centra, třeba na pražský „čerňák“, patrně by nám v extázi puklo srdce. Nepřeháním. Protože jsme se však naštěstí do současnosti nedostali teleportem, ale postupným vývojem, extáze nikde. Aspoň u mě tedy už zdaleka ne. Víte, mně se vlastně po tom pletení, šití a tvoření stýská. Víte, mě už ty tuny rychloobrátkových „hadrů“, kterými přetékají sklady, obchody a naše skříně, spíš děsí. A nejsem sama. Najednou se všude zase tvoří, šije a plete, najednou se začínáme zamýšlet nad děsivými příběhy triček za pár babek z giganadnárodních řetězců. Kruh se uzavírá. Jsme zpět. Ale je tu malý rozdíl. Tenkrát to byla „z nouze ctnost“ a dnes je to „z nadbytku nutnost“. Pokud už jste také dospěli do stadia, kdy je pro vás důležitější, co máte v šatníku, než kolik toho je, možná vás potěší následující stránky. Máme pro vás několik různorodých autorek, tvořilek a šiček, z nichž většinu jsme v redakci vyzkoušeli. Možná se vám naše tipy zalíbí, možná vás ponouknou k tomu, abyste hledaly své vlastní autorky oblečení (výběr je neuvěřitelně široký), možná začnete sami šít a nebo se jen zamyslíte. Vše je žádoucí.

Já jsem si o oblečení a jeho příběhu postupně povídala s Helenou Tomanovou a Kamilou Boudovou. Helena je mi skvělou vizážistkou a kadeřnicí a velmi brzy se stala i mou blízkou duší a kamarádkou. Zatímco Helena je zralá žena s téměř třemi vnoučaty, Kamila by bezmála mohla být mou dcerou. Svým nadčasovým vnímáním souvislostí módy a celého světa je pro mě důkazem a nadějí, že mladá generace je a může být skvělá. Řekli byste třeba, že mladá holka nebude na základě svého vlastního rozhodnutí nakupovat levné oblečení v řetězcích? „Vedou mě k tomu důvody etické i praktické. Produkce levného oblečení rozhodně nezajišťuje dělníkům výplatu, díky které by sebe a svou rodinu mohli vyzdvihnout z chudoby. Chudé země pustily nadnárodní korporace přes hranice, aby zdejší lidé získali slušnou práci za slušnou odměnu, to dnes ale dávno není realita. Jako spotřebitele mě tyto produkty prostě nelákají. Šetří se na materiálech a ze zboží se velmi rychle stává odpad. Trhají se podšívky, rozjíždí se švy, oděv ztrácí barvu a tvar, nedá se vyžehlit a ani opravit. A tak obrazně řečeno vyhodíte peníze do koše, společně se spoustou cenných surovin a materiálů, které byly vytěženy z přírody. A konečně, nadnárodní řetězce dělají nadnárodní operace. Hledají vždy tu nejlevnější možnost, i kdyby to znamenalo, že vaše oblečení dvakrát obletí planetu, než se dostane k vám,“ vysvětluje Kamila svůj, pro mě velmi pokrokový, postoj.

Ty nejlepší modely už máme doma

No, a zatímco Kamila se zřekla nadnárodních značek prakticky úplně, Helena není v tomto ohledu tak striktní, takže doporučuje rozhodně nepodlehnout nákupnímu šílenství a neskoupit všechno, co je zrovna ve slevě, i když je nám to k ničemu, ale vybrat si s rozmyslem jen to, co opravdu potřebujeme a jinde bychom to těžko sháněli. „Já si v řetězcích kupuji třeba džíny nebo kvalitní bavlněná tílka,“ říká Helena, která se specializuje na úpravy šatníků svých klientek, a možná by vás překvapilo, že práce s ní rozhodně nezačíná na trati vedoucí od háemka přes céáčko k zaře. „Těší mě, když se využívají věci do konce jejich životnosti. Je to pro mě otázka životního postoje. To je také důvod, proč při tvorbě šatníků začínám s tím, co už je doma. Vyložená „ubližovadla“ vyřadím, jdou většinou do charity, a pak spoustu věcí upravím jen nůžkami, např. zvětším výstřih (to pomůže skoro vždycky). Něco se zkrátí nebo zúží a hlavně jiný úhel pohledu nabízí nové kombinace,“ vysvětluje Helena taje své práce, kterým jsem i já měla možnost podlehnout. Po čistce, kterou jsme spolu provedly u mě ve skříni, putovaly dvě obrovské krabice oblečení do Sue Ryder a tomu zbytku vdechla Helena nový život. Od té doby mám mnohem prázdnější skříň, v ní paradoxně mnohem víc oblečení a zároveň mnohem víc pochvalných komentářů mých outfitů.

Kouzlo autorského kousku

Asi vás neudiví, že obě, Helena i Kamila, mají svůj osobitý vztah k autorským kouskům oblečení. Kamila ho vyloženě miluje, připisuje to především tomu, že je z oboru. „Můžete samozřejmě zadat ušít kabát švadleně podle střihu z Burdy. Ale pokud si ho koupíte od designéra, ten přidá do vašeho kabátu výjimečnost a nadčasovost. Když jednou zkusíte, už prostě nechcete nic jiného. I když si ho na sebe vezmete posté, vaši přátelé jsou stále udiveni nad tím, jak skvěle ‚zase‘ vypadáte. Musím ale přiznat, že to, že s designéry často pracuji, mi umožňuje dostat se k tomuto zboží za jiných podmínek než řadový zákazník. Chápu, že utratit 15 000 Kč za kabát si dnes může dovolit málokdo, a i když se mezi ně dnes řadím, radši si nekoupím nic a opravím, co je doma, než abych si koupila levnou a rychlou módu.“ Kamila razí totiž heslo, že méně je více, svůj vlastní šatník vyčistila na minimum a prakticky vše jí se vším ladí. „Mám ve skříni dohromady asi dvacet věcí, dva náhrdelníky, pár bot. Čím méně toho máte, tím lépe se k sobě věci nakombinují.“

Sama sobě autorem

Helena při výběru autorských kusů už více počítá a nejraději si unikátní kousky vyrobí sama. „Není mnoho takových, které by mě okouzlily natolik, že bych si řekla, že je prostě musím mít. Anebo jsou okouzlující, ale ve finanční relaci, do které se mi nechce jít. Takže většinu autorského oblečení si tvořím sama. Vybírám si většinou krásné kvalitní materiály (vlnu, hedvábí, kašmír), které pak nosím mnoho let, popřípadě mi stojí za to je přešít.“ Inspiruje vás to a chtěly byste to zkusit také? Helena má dobré rady i pro ty, které nemají šicí stroj. „Není-li žena typ švadlenka, stále jí zbývají nůžky, popřípadě šikovná maminka nebo kamarádka, která požadované úpravy provede za vás. Baví mě uvádět věci zpět do života, proto nacházím spoustu skvělých kousků v sekáčích nebo na bazárcích, které podnikáme s kamarádkami. Někdy mě nadchne barevnost nebo vzor a rázem je ze sukně tunel na krk, z rukávů vyplétaného svetru návleky nebo ze vzorovaných ramínek odloženého tílka náramečky,“ vyzývá ke kreativitě svými jednoduchými nápady Helena.

Přes odpovědnost ke kreativitě
„Na levném oblečení se šetří všude možně, nakonec tuto cenu platí příroda a všichni lidé. Nejen ti, kteří módu vyrábí, ale i ti, kteří ji kupují a nosí, protože vodu a vzduch máme jen jeden. Třeba na pěstování konvenční bavlny (alternatinou je bavlna organická) se spotřebuje čtvrtina světového objemu pesticidů. Tyto nervové jedy se dostávají do podzemních vod, které místní lidé pijí. Vodu znečišťuje i zpracování vláken, výroba a barvení či tisk textilu. Pro vyčištění, vybělení, barvení a tisk vláken se používají velmi agresivní a často toxické chemikálie. Zbytky těchto vařících koktejlů barev a pracích prášků se většinou vylévají bez čištění zpět do řek,“ popisuje Kamila jen zlomek globálních dopadů, které způsobila touha nás, západních lidí, mít laciných pozlátek víc a víc a ještě víc. Mnozí z nás tuto touhu již naplnili a teď stojíme před krásnou výzvou jít na to nějak jinak. Řešením může být určitě i komplex toho, čemu se říká skromnost. A jak už jste se možná dovtípili, skromnost v šatníku paradoxně neznamená, že se budeme muset něčeho ve svém životě zbavovat, ale že nám do života naopak spousta nových věcí přijde – třeba kreativita, osobitost, sounáležitost, odpovědnost, zábava, radost a hlavně několik vyprázdněných volných skříní k tomu.

Helena Tomanová pochází z rodiny čtyř generací výtvarníků. V mládí váhala mezi psychologií a výtvarným směrem. Nakonec vystudovala uměleckou školu a později spojila v praxi práci stylistky a vizážistky. Věnuje se individuálnímu poradenství se zaměřením na vizáž, biokosmetiku a „trvale udržitelný rozvoj“. Pracuje pro reklamu, film a televizi. Navrhuje a realizuje i design interiérů. Kamila Boudová patří k předním českým odbornicím na módní obchod a udržitelnou módu. Profesní zkušenosti napříč textilním a oděvním průmyslem získala v Německu, Londýně a Paříži, kde v současné době žije a vyučuje na vysoké škole módního obchodu MOD'SPE. 

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích i televizích a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem a tátou rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné