Je pomalejší žák „blbější“? O školském systému u nás.

Než naše dcera nastoupila do první třídy, navštívili jsme v oné základní škole Den otevřených dveří. Od pana ředitele jsme si vyslechli mnoho statistických údajů svědčících o tom, kolik žáků z jejich školy se dostalo na prestižní gymnázia, kolik jich vyhrálo různé soutěže a olympiády. Já však v jeho proslovu cosi postrádala. To „cosi“ byly informace o tom, co dělá škola pro děti mimo školní osnovy, kolik uspořádá her, kolik zorganizuje výletů, jestli bere děti do divadla. Nepatřím mezi ambiciózní rodiče ani v nejmenším. Důležitým ukazatelem pro mě je to, jak je mé dítě ve škole spokojené, jak se cítí mezi dětmi, jestli se umí se o sebe postarat… A ne to, kolik přinese domů jedniček.

Je pomalejší žák „blbější“?  O školském systému u nás.

Předměty nazývané „výchova“

Jedna z věcí, která je pro mě málo pochopitelná, je známkování „výchov“. Výtvarné, hudební, tělesné. Jak je možné ohodnotit něco, co je někomu od přírody dáno a jinému upřeno? Postupem času jsem pochopila, že najít učitele, který by v rámci těchto předmětů bral ohled na individuální schopnosti žáka, je stejné jako hledat jehlu v kupce sena.

Jen ti nejlepší

Hned na začátku školní docházky mých dětí jsem nabyla dojmu, že škola je jedna velká soutěž o rychlost a umístění. Ztotožňuji se s úvahou Jaroslava Duška: proč ve školském systému „pomalejší“ znamená „blbější“? Proč ten, kdo spočítá v klidu matematickou úlohu, ale jen mu to déle trvá, je horší? Mezi školami probíhají neustále různé olympiády v různých předmětech. A jsou na ně vysíláni jen ti „nejlepší“. Ale kdo je ten nejlepší? A proč je to vlastně tak důležité?

Nic není černobílé

Povolání pedagoga je jistě velmi náročné, zvláště na středních školách, kde stojí učitel tváří v tvář dětem na prahu puberty a následně dospělosti. Já sama bych tuto práci dělat nemohla. Proto se i někdy stydím, když se doma utrhnu a nadávám. O to víc si ale vážím takových učitelů, kteří navzdory předepsaným osnovám a systému jdou svou cestou a dětem něco důležitého předají. Měli jsme štěstí, že někteří z nich učili také naše děti.

Neuč se!

Tuto větu ode mne častěji a častěji slýchává dcera Anna, která navštěvuje osmileté gymnázium. I když „navštěvuje“ není to správné slovo. Tráví tam hodiny a hodiny, ze kterých přichází domů unavená, otrávená, demotivovaná. Nevím, jestli jsou tato slova právě „výchovná“, ale když ji vidím, jak si cpe do hlavy desítky názvů, které okamžitě po testu zapomene, místo aby prožívala chvíle radostným poznáváním, nic jiného vyslovit nedokážu.

Nejde říct, že to nejde

Náš syn Matěj ještě před rokem chodil domů v podobném stavu jako jeho sestra. Byl teprve v páté třídě a už jsem z něj cítila, jak ho systém „nadrť se, zopakuj, ale samostatně nemysli“ začíná válcovat. Na začátku června přišlo nečekané a okamžité rozhodnutí a Matěj přestoupil na druhý stupeň na základní školu Londýnská. Tato „základka“ nemá žádný výjimečný status, není soukromá, ani není spojena s waldorfskou či jinou pedagogikou. Co je na ní neobyčejné? Děti dostávají místo známek a vysvědčení slovní hodnocení, mají sloučené předměty a hlavně: učí se tam opravdu to, co budou v životě potřebovat. Vedle vědomostí z různých oblastí třeba i to, aby si nesly za své věci odpovědnost, aby si uměly v kolektivu vytvořit své místo, aby pomohly tam, kde je potřeba. Učitelé kladou důraz na individualitu. Uznávám, že být pedagogem na této škole znamená dát své profesi daleko více energie a času, zároveň to ale může dát člověku skvělou zpětnou vazbu. Zní vám tyto věty až příliš idealisticky? Matěj má za sebou první rok a vidím na něm, jak rád chodí do školy a učení ho neobtěžuje.

Přeji všem dětem, aby přibývalo učitelů, kteří v nich nebudou ubíjet, ale naopak rozvíjet kreativitu. Aby měly možnost učit se prožitkem. Pak se třeba podaří, že se ne příliš oblíbená povinná školní docházka opět promění ve školu hrou.

Když děti smějí být každé jiné

Školám, které na to jdou jinak, říkáme „alternativní“. Je to škoda. Mnohem lepší by bylo, kdyby snaha neudusit v dětech přirozenou touhu poznávat nové věci, byla běžná a „normální“. Alternativní školy jsou různé, základní znaky ale mívají společné. V první řadě se snaží školu dětem neotrávit, nadchnout je pro věc, vymyslet výuku tak, aby pro děti byla zábavná. Dítě má na druhou stranu za úkol samostatně přemýšlet a být zodpovědné. Hodnotí se spíše slovně a počítá se s tím, že každé dítě je „kupodivu“ jiné. Předměty bývají sloučené, děti si tak daleko lépe uvědomí souvislosti a poznatky si lépe osvojí. Mnohdy v těchto školách nezvoní a děti tu nemusí sedět hodiny a hodiny v lavicích. Buďme za tyto školy rádi. Snad se Jan Amos Komenský, který musel po mnohá desetiletí tam nahoře jen kroutit hlavou, alespoň trošku pousměje.

Jaké vlastně jsou typy „alternativních škol“? Následující tzv. reformní školy ve světě vznikaly už v první polovině 20. století:

Waldorfské školy– vedle tradičních předmětů se tu učí třeba knihařství, pletení, tkaní, zahradničení, zeměměřičství… Každé dítě tak pro sebe najde něco, v čem může vyniknout, rozdíly mezi dětmi se stírají. Výuka se také snaží dosáhnout rovnováhy mezi vědou, uměním a duchovními hodnotami. U nás waldorfské školy vznikaly od roku 1990, teď je tu víc než 10 MŠ, přibližně stejný počet ZŠ a 4 SŠ.

Montessori pedagogika– je do značné míry založena na schopnosti dítěte ponořit se do samostatné práce s pomůckou, vyžaduje tak poměrně velkou míru zodpovědnosti dítěte. Dítě si může zvolit, na čem bude pracovat a kdy. Nepracuje na povel nebo podle zvonění. Neznamená to ale, že dítě střídá činnosti, aniž by je dokončilo nebo dokonce nedělalo nic. Přesto taková výuka může být problematická pro děti, kterým víc vyhovuje pevnější vedení učitelem. V ČR je asi 30 ZŠ a velké množství MŠ tohoto typu.

Daltonský plán– vychází z Montessori pedagogiky. Mezi učitelem a žákem existuje určitá úmluva o harmonogramu práce na určité období. Žák rozhoduje sám o své práci, sám si určuje tempo a učí se spolupracovat s ostatními žáky. K těmto principům se u nás hlásí asi 30 škol, včetně středních.

V posledních desetiletích vznikají školy i dalších směrů. Často staví na zkušenostech „reformních“ škol a přimíchávají k nim nové vědecké poznatky z psychologie či pedagogiky. Samozřejmě, jako u všeho, i u škol platí, že je to „o lidech“. I alternativní školy jsou lepší a horší. A stejně tak můžete na klasické škole natrefit na učitele, kteří dokáží dětem vykouzlit školu hrou.

Dalšími alternativami pro školou semleté žáky jsou – domácí vzdělávání či komunitní (sdružené) školy. V poslední době jim přichází na chuť čím dál víc nadšenců.

Zdroj informací:
www.alternativniškoly.cz www.waldorf.cz www.montessoricr.cz www.czechdalton.cz www.sdruzeneskoly.cz

Troška dějepisu:

*Už na přelomu 14. a 15. století přeměnil Ital Vittorino da Feltre školu v„Dům radosti“!Vybudoval školu v přírodním prostředí, snažil se harmonicky rozvíjet tělo i ducha svých žáků, podporoval tvořivost, odstranil tresty, vyučování bylo vedeno tak, aby žáci látce rozuměli.

*A je tu 17. století a„Škola hrou“ J. A. Komenského. I on volal po respektování individuálních zvláštností žáků, prosazoval praktické, aktivní, názorné a přirozené vyučování – hry, pohyb, divadelní představení…

*A na skok do 20. století – v západních státech a USA se alternativní školy vyvíjely postupně, proto se tam staly přirozenou součástí školských systémů. V ČR vznikaly znovu až po roce 1989 z potřeby jak učitelů, tak rodičů.

Škola, která předběhla svou dobu

Eduarda Štorcha budete znát nejspíš jako autora slavných Lovců mamutů. Daleko míň se o něm ví, že byl velmi pokrokový pedagog a také zakladatel na svou dobu opravdu neobvyklé školy s názvem Dětská farma. Založil ji roku 1926 na pražském Libeňském ostrově, vybudoval ji vlastními silami (dokonce kvůli škole prodal svoji milovanou archeologickou sbírku) a s pomocí svých žáků. Škola to byla – řečeno dnešními slovy – „lesní“, učilo se totiž venku. Při prvním příchodu na farmu nechal učitel děti nejdřív dva dny vyřádit a teprve pak začal s prvními dobrovolníky systematicky pracovat, postupně se přidávali další. Třetí den už žáci byli schopni přistoupit na návrh: „Nejdřív si odbydeme školu a pak bude zábava!“ Třeba v podobě archeologických průzkumů okolí. Místo pohrůžky „zůstaneš po škole“ tak byla na Farmě nejúčinnější pohrůžka „půjdeš domů“. Dětská farma to ale neměla jednoduché. Úřady si začaly stanovovat podmínky, jako třeba postavit přístřeší pro žáky v případě náhlé změny počasí, zřídit dostatek řádných záchodů, Eduard Štorch musel doložit přesný rozvrh hodin, aby odpovídal osnovám. Po 8 letech byl nakonec donucen pozemek vyklidit. Štorch to ve své kronice okomentoval: „Dětská farma padla. Mně ji vyrvali, a sami nic nesvedli!“

Něco vám tenhle příběh připomíná? Jako by se historie motala v kruhu, co říkáte? S lesními školkami to snad tentokrát dopadne lépe než s Dětskou farmou.

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné