Jan Bím - rozhovor - Co nás učí putování

Jan František Bím (1964) je poutník, průvodce krajinami vnějšími i vnitřními, manžel, otec a brzy i dědeček, bývalý horolezec, cestovatel a ředitel CK Adventura. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu na Univerzitě Karlově, je spoluzakladatel českého spolku poutníků ULTREIA a projektu Alopé, který má vizi vytvořit místo setkávání nositelů starodávné moudrosti z celého světa. Vytvořil koncept doprovázených poutí, kterých za devět let již s klienty vykonal přes 1000, a naputoval přes 23 000 km naší zemí. Vede meditace a přechodové rituály, facilituje sdílecí kruhy veřejné, ve firmách a ve školách. V rituálu Hledání vize podporuje lidi v jejich přechodu do opravdové dospělosti.

Jan Bím - rozhovor - Co nás učí putování

Poutě, putování, osobní transformaci, svatojakubskou cestu, vize, dospívání společnosti, splétání moudrosti stařešinů – to všechno jsme stihli probrat s Janem Františkem Bímem jednoho mrazivého dopoledne u čaje. Já jsem do kuchyně na Lhotku doputovala od Humpolce. Hned jsem se dozvěděla, že také odtud Jan vychází na poutě. Ve spolupráci s Kruhcentrem a denním stacionářem Medou chodí na společné poutě pro zdravé a hendikepované lidi.

Dá se to nějak popsat, co poutě přináší hendikepovaným lidem? Pro hendikepované poutě přináší nové zážitky, překonání vlastních hranic, setkání s lidmi, kteří žijí v jiném světě. Zajímavější je ale spíš, co společné putování přináší těm zdravým. Najednou musím přemýšlet, nakolik je druhý člověk hendikepovaný a nakolik je zdravý, kde si pomůže sám. Jak se ho dotknout? Vézt vozík? Všichni si neseme životem nějaký batůžek, někteří méně viditelný, někteří víc.

Putoval jste také do Santiaga de Compostela. Svatojakubská cesta do Santiaga mě naučila, že mám v životě někam dojít. Samotná katedrála apoštola Jakuba na konci cesty asi nebyla tak silná, ale byl to horizont. Ono není dobré očekávat, ale musíme mít záměr. Cesta mě naučila, že nemusím vždy směr vidět jasně. Musím vědět, že ta značka mě vede. Naučil jsem se, že překážky je lepší obejít než se jimi zabývat. Jen zdržují. Na cestě se otevírají příležitosti – prohlédnout si kostel, výhled, menhir. Do pěti kilometrů ano, ale třicet kilometrů už ne. Příležitosti, které jsou blízko, stojí za to sbírat, ale nemůžu pro lákavé příležitosti chodit příliš daleko. To bych nikam nedošel. Proměnil mě každý krok. Ale jen některé kroky byly skutečně těžké. Nebyl pro mě silný ten kostel, ale po sedmi letech k němu dojít, to je jako setkání se smrtí. Dokončení něčeho velkého, setkání s koncem.

[time-restrict on="2020-02-02"]

Jak vlastně k té pouti došlo? Určitě tam hrála roli kniha Poutník od Paula Coelha. Pracoval jsem tehdy jako ředitel cestovky. Když jsem se chtěl někam podívat, tak jsem tam zorganizoval zájezd. V tomhle případě jsem ale uznal, že organizace je nad mé síly, a požádal jsem o pomoc kamaráda, který už do Santiaga šel. Ten vypočítal, odkud vyjít (vyšli jsme z Le Puy-en-Velay), aby se vždy šlo dva týdny a bylo to akceptovatelné pro lidi, kteří více času ve svých programech nenajdou. Sedm let jsme se tak každý rok vrátili na místo, kde jsme naposledy skončili, a pak dva týdny putovali dále.

A na té sedmileté pouti vytrvali ti stejní lidé? Vyšlo nás osm. Čtyři lidi se proměnili. Ale to jen do páté nebo šesté etapy, pak už jsme nové nenabírali kvůli dynamice skupiny. A aby lidem pouť něco ukázala. Na té cestě se něco děje. Vnímám to jako hyperinflační zážitek, který je potřeba transformovat a integrovat. K cíli se dostávám buď skokem o tyči, nebo budu stavět schůdky. Po schůdkách se dá dojít na Everest. Ale někde pevná základna nefunguje. Třeba přes plot je třeba skočit. I o tom je svatojakubská pouť. Musím vystoupit z komfortní zóny. Posunout hranici a integrovat ji tam, kam jsem se dostal. Pokud jsem zážitek nezpevnil, tak se vracím.

Rychlá doba tomu nepřidává. Lidé zapomínají zážitky integrovat, zkoušejí houbičky, ayahuascu, nově jsou v módě žáby. Ale málokdo se skutečně transformuje. Zážitek je třeba přinést zpátky do svého života, do komunity. Pak je to dar. Když ne, tak jsem neuspěl. Pouť není jenom cesta tam. To je jen půl cesty. Jak jsem šel k chrámu, tak mám jít i zpět. Ale protože je všechno zrychlené, protože se vracíme pomocí železného ptáka, od změny se rychle odstřihneme. Přibližovat se domů je důležité. Všichni poutníci jdou TAM, ale jen s vědomou cestou zpátky je pouť transformační. Jen pak to není chvilkový únik.

Pouť určitě patří mezi přechodové rituály. Můžete říct, jak tyto přechody vnímáte vy? Přechodové rituály byly a jsou důležité pro každou společnost. Především pro přechody z dětství do dospívání a z dospívání do dospělosti. V naší kultuře nám velmi chybí rituál ukončení dětství, odpoutání se od matky a přechod mezi dospívající muže či ženy. Dětství je jako rybník, je tu molo a hráz, které jsou definované matkou. Čeká nás psychologický proces protržení hráze. Mladý člověk stále potřebuje přístav, ale také potřebuje vyplout za horizont. Za horizontem směřuje k mužství nebo ženství a zároveň sám k sobě. Najít, kdo jsem – to se děje za horizontem. Domorodé kultury mají rituály rudého květu (menarche) pro dívky a rituály bílého květu pro chlapce, při kterých se oslavuje první menstruace či poluce a dochází k psychologickému odstřižení od druhé (psychologické) pupeční šňůry k matce. Máme přechodové rituály, které nám pomáhají ukončit dospívání a vstoupit do (pseudo)dospělosti – maturitní ples, učňovské zkoušky, maturita, státnice a promoce. Naše kultura ale mate pojmy adolescence a dospělost. Opravdu dospělý není člověk, který vydělává hodně peněz nebo který dosáhl nějakého postavení. Opravdu dospělý je ten, kdo pochopil, že v životě není pro něj již dále důležité něco získat, ale něco dát. Sám sebe směnit, za něco jiného, většího, než je on sám. K tomu potřebuje projít velkou vnitřní proměnou, které obvykle říkáme krize středního věku. Tady může hodně pomoci dobrý přechodový rituál, třeba rituál Hledání vize.

Nejsme tak dospělí, natož pak rozumně staří. Stáří klademe nedostatečný význam. Starý člověk má dohlížet, abychom v životě společnosti neztráceli ze zřetele daleké horizonty a mysleli na vnuky našich dětí. Mají předávat moudrost. Bohužel dnes se nejvíc cení ten, kdo vydělává. Euroamerická civilizace je už mnoho desítek let postavena na mužích, co odcházejí někam do práce. Jsme adolescentní společnost, nenaplňující. Když nahlédnu život jako spirálu, jsou tam stupně, do kterých nás uvádí postupná iniciace. Život staršího člověka může obsahovat hodně. Mohou to být „zářící stařešinové“ s velkou zkušeností a moudrostí. Jenže tu máme ty nezvládnuté přechody – pak se děje regrese, vracení se do dětství. Velká část dnešních starých je bohužel mentálně na úrovni dětí zaměřených úzce na uspokojování svých jednoduchých potřeb. Od puberty se životem ženeme turbulentní cestou. Ta ale nevede k mistrovství dosaženého ve stáří. Vrchol vnímáme někde kolem třiceti. Zároveň pak na té dnešní životní cestě zažíváme malé smrti. Někam směřujeme, dojdeme na vrchol, ale pak začínáme znova.

Společnost se vyvíjí různými směry. Určitě máme specifika. Muži se objevili u porodu. Jinde je muž pokládán za příliš hrubého, aby porodu asistoval. Kam nás tahle situace vede? To se projeví až po spoustě let. A co to s muži dělá? Jsou vystaveni transformační síle, která v porodu je. Tady se možná rodí muž, který se obětuje, protože chce, a ne protože musí, jako se obětuje voják, který nemá na vybranou. Pro mě je to nadějný bod. Nacházíme nový mód mužský i ženský. Možná se nebudeme muset iniciovat bojem, ale porodem.

Takže nám chybí ty iniciace? Já používám jako nástroj pro přestup do dospělosti Hledání vize. To cítím jako důležité. Potřebujeme v naší společnosti dospívat a potřebujeme své nové „staré“, kteří by dokázali provádět těmi malými životními koly. Rozhodně jsme vědomější. Obě pohlaví se učí být naplněné oběma energiemi, jinu i jangu. Posledních 150 let se děje to, že ženy musely vlézt do montérek a zastat mužskou práci (přijali jang) a chlapi, co byli ve válkách, ve kterých zažili šílené věci, po návratu zažili velké nedocenění. Šli bojovat za císaře pána, ale z impéria byl ve výsledku nepřítel. Co jsme tam vlastně dělali? To nedocenění, to je dávka jinu, kterou muži museli přijmout. Žena tedy dostává prostor jangu a chce ho vyplnit. Muž může být u porodu, protože má vyvinutý jin. Jsme obojetní. To je úplně nové, ztrácí se magnetismus mezi mužem a ženou a nedrží to pohromadě. Učíme se spolu nově být, tančíme nový tanec. Dříve to byl valčík, oba tančí stejné kroky, když upadne jeden, svalí se oba. Pak přišlo disko, každý si hopsal po svém. A pak latina – tam má každý jiné kroky, tančí různé póly, ale setkávají se v jeden moment, aby vytvořili figuru.

Já s manželem žiju na venkově a tam se ještě mužská síla uplatní a žena má také svébytnou funkci. Většina lidí ale žije ve městech. Výzva je to pro urbánní společnost. Je to výzva pro naši zemi, která může být pokusným územím evoluce. Jsme skutečně unikátní. Třeba zpíváme v hymně o krajině. Jinde je to o vyhraných bitvách. Ptáme se, kde domov můj, a pak si i odpovídáme. Nezpíváme o tom, jak jsme chrabří, ale že žijeme v ráji. Je to o vztahu ke krajině. Krajině, kde je hodně lesů a může se v ní chodit. To je jinde skoro nemožné, snad s výjimkou Skandinávie. Turistické cesty u nás mají husté značení. Je normální, že se chodí do lesa. Pro ostatní národy je to divné, když se tam nejede dělat piknik.

To si ale člověk všimne, až se vrátí odjinud. Určitě. Taky si naší svobody všímají dříve cizinci než my sami. Příběhů, kterých jsem od lidí slyšel, je snad tisíc. Jsme strašně svobodní, ale nevíme tom. (Stejně jako nevíme, kde máme domov. :-)) Statisticky jsme ateisti, ale máme obrovskou spiritualitu a odpor k institucím. Máme schopnost nebojovat a sehnout se. V roce 89 to byly transparenty a kytky proti síle. Když na nás někdo udeří, tak se ohneme. Pak se zvedneme jako tráva. Má to i zápory. Nadnárodní společnosti si u nás dělají, co chtějí. Nemáme úctu k elitám. Nemáme žádné vlastní. Buď jsou potlačené, nebo emigrující. Už je to dlouho, co byli čeští králové. Cizím elitám se vysmíváme, našim nevěříme. Mnohé je u nás o emigraci. Jsme zvláštní národ, spirituální kadlub. Stýká se tu všechno, ale všem je to fuk. Všichni meditují, lidem nevadí ani katolíci. Ať si vyberete cokoliv, v Praze najdete mistra první linie (nebo druhé, z prvního zasvěcení). Mísí se to a hněte. Takových míst není na světě moc. Vyhýbají se nám války. Lidé zvenku cítí tu spiritualitu i svobodu. Je na čase si tu svobodu zvědomit. Přijmout svobodu a s ní i zodpovědnost.

Chtěla jsem se zeptat na projekt Alopé. Jak vznikl a kam směřuje? Alopé jsou dvě vize – moje a Xolotla Martineze (aztéckého strážce moudrosti) – které se střetly. Byli jsme s manželkou v potní chýši pro vizi na rok 2017. Pak ráno, v areálu té školky, jsem se procházel a všiml jsem si knížek k rozebrání. Padla mi do ruky kniha Tekumseh od Fritze Steubena, třetí díl. Náčelník Tekumseh zde sjednocuje kmeny indiánů celé Severní Ameriky, od plání, Velkých jezer k Hudsonovu zálivu, aby byla nastavená protiváha třinácti státům USA. U Huronského jezera plály obřadní ohně, co osvětlovaly město Otevřené dveře, kde se zástupci setkávali. Moje vize byla udělat takové Otevřené dveře u nás. V Čechách se můžou potkávat stařešinové z celého světa, předávat si moudrost a zkušenosti. Vize je podruhé vytvořit tradici Twisted Hair.

Tradici zapletených vlasů? Podle vyprávění indiánů proběhlo v Oregonu v polovině 12. století setkání, kde se setkali zástupci Aztéků a Mayů, severoamerických Lakotů a Navahů i evropští Vikingové a potomci Keltů. Věděli, že přijde období, kdy dojde k potlačování původních tradic. Bude se po nich šlapat. Chtěli propojit své moudrosti a vytvořit vědění, které přetrvá. Začali splétat toto vědění do copu – tomu se říká tradice Twisted Hair.

Začali jste tak s tradicí… Ne hned. Chvíli se nic se nedělo. Pak mne náhoda spojila s Xolotlem, který měl podobnou vizi. Začali jsme hledat místo. Synchronicity nás dovedly do okolí hrádku Lichnice u Heřmanova Městce na pozemky jedné mojí známé. Je to zvláštní terén, roztroušené pozemky, kde se dají dělat různé rituály. Na jednom dokonce vyvěral malý gejzír. Sešlo se nás „náhodně“ osm lidí. Přišli jsme na palouk v lese. Ženy ten prostor rozpoznávaly. „To je moje krajina duše,“ říkaly.

Ten název Alopé má nějakou historii? Jméno nepřicházelo snadno. Vycházeli jsme z vnějších faktorů: musí být volná doména, jméno se musí dát vyslovit v různých jazycích. Nechtěli jsme popisné názvy jako brána a podobně. Xolotl říkal, že by to mělo mít pět písmen. Jednou ráno po meditaci se mi stalo, že vyskočilo jméno Alopé. Tak si pustím internet a hledám. V řeckých bájích je to dost nešťastná historka, kdy je žena Alopé nakonec Poseidonem proměněna v pramen. Je tam ženský prvek, který byl zraněný. Ale to je počátek. Nic konkrétního. Pak projekt usnul.

Nedávno jste ale měli zajímavé hosty. Ano, projekt se musel odležet, odehrály se individuální věci. Byl tam rozchod, přišlo dítě, nějaká dokončení. Pak Xolotl pozval na podzimní rovnodennost dva Maye – šamanský pár z Mexika. V synchronicitě se tu objevili také indiáni kmene Kogi, které do Čech přivezla jedna paní z Budějovic. Setkání proběhlo o víkendu na hradě Lichnice – dopoledne Mayové a odpoledne Kogi. Jejich příspěvky není třeba míchat. Každý nechá to svoje. Nám se také nabízí otázka, kdo jsou čeští předkové. Jsou to staří Keltové? Nebo kněžna Libuše? Spíš to vypadá, že nemáme jen evropské předky. Kdo je tu nositel moudrosti? Jsou to vědci? Představitelé křesťanského učení? Novodobí druidi? Nebo mistři buddhismu? Třeba je věda nová moudrost.

Kam Alopé směřuje teď? Stařešina Kenqo začal pořádat setkání stařešinů v Jižní Americe, které se šíří dále do Severní Ameriky. Předává se hůl, kterou si odnáší pořadatel dalšího setkání. V Guatemale tato hůl skončila u Xolotla, který s přáteli zorganizoval setkání v Mexiku. Hůl se má dostat v příštích letech také do Evropy. Projekt Alopé byl pozvaný na zimní slunovrat do Peru. Už osobní pozvání se představit je významné. Nikomu se ale před Vánoci moc nechtělo, tak jsem se doma zeptal, jestli by to nevadilo. Prošlo to, takže se setkání účastním společně s Xolotlem. Jako lidstvo se nacházíme v ostré zatáčce. Ten adolescentní věk, kdy hlavně bereme, je na hranici. Zem se může otřepat a bude zas bez lidí. Je potřeba syntézy. Nemůže být staré, ani jen nové. Skrze projekt Alopé mám potřebu přispět našemu přechodu do dospělosti. Otevírat novou cestu, splétat cop, kde věděním je jak vize na ayahuasce, tak poznatky neurologie.

To jsou odvážné vize. Ale vy budíte dojem, že jste nohama pevně na zemi. Já mám rád, když je spiritualita usazená. Nesedí mi moc ezo móda. Nemám rád modly, sošky, amulety. Vystudoval jsem matfyz. Znám šamanské amulety i výrazy, ale já to nepoužívám. Spiritualita je součástí každodennosti. Když spiritualita nesedí, poznáte v běžném životě, kdy děti chodí do školy, platí se složenky… Když se žena a muž hádají, tak asi něco nefunguje. Tady je bolest a tu musím vyřešit. Skrze matematiku, která je neviditelná, jsem se naučil dvě zásady: nevěřit a ověřovat. Když je v matematice věta dokázaná, už ji nemusím ověřovat. A tak je to se spiritualitou. Nemusím ověřovat ověřené a zároveň nebudu věřit všemu. Ta operace probíhá neustále, shora dolů a zdola nahoru. Poodstoupit dál a znovu se ponořit. Vidět obojí – detail i celek.

[/time-restrict]

RNDr. Jan František Bím Poutník krajinou vnitřní i vnější janbim.cz alope.org

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/02

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

PDC2/2019

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné