Jak probíhá Antonínská pouť v Kytlici? O programu a jeho náplni s pořadatelkou.

Původním obsahem poutí bylo skutečné putování, na jehož konci si mohli lidé zakoupit upomínkový předmět nebo perníkové srdce. Časem se to trošku zvrtlo. Lidé přestali chodit, ale pouťové stánky zůstaly. Jejich charakter se postupem doby měnil, přidaly se kolotoče, cukrová vata a spousta hluku. Takový obrázek má alespoň vtisknutý v paměti naše generace. V dnešní době se naštěstí objevují jedinci, kteří se snaží navrátit poutím jejich původní tvář. V Kytlicích v Lužických horách pořádá naše kamarádka Markéta už poněkolikáté Antonínskou pouť. Sice se nikam neputuje, ale spousta lidí z okolí váží cestu do místního kostela na slavnostní mši svatou, kterou celá pouť začíná. Potom událost pokračuje na přilehlé louce a chci dodat, že je to událost milá, vkusná, bez nadměrného hluku a odpudivého zboží. Markéta si dobře rozmyslí, koho na pouť pozve, bez koho by tam zela mezera, kdo by už raději jezdit neměl.

Jak probíhá Antonínská pouť v Kytlici? O programu a jeho náplni s pořadatelkou.

S radostí se opět ujímám role prodavačky dobrot a rukodělných výrobků. Po hodinách strávených doma v kuchyni a přípravou nesčetného množství nezbytných věcí přijíždíme, kýváme na pozdrav známým tvářím, vybíráme vhodné místo, stavíme improvizovaný a zároveň promyšlený stánek, rozmísťujeme výrobky a k nim příslušné cedulky. V 11 hodin oznámí kostelní zvon zahájení mše. Pouť začíná.

Známé voní jistotou

Program pouti je každý rok stejný, co se mění, je jeho náplň. Děti rozhodně nepřijdou o výtvarné dílničky, zábavné atrakce ani o divadélko. Tentokrát si mohly vyzkoušet, jestli jejich prstíky dokážou poskládat jednoduché či složitější origami, namalovat obrázek na tašku, vymodelovat zvířátka z jedlé cukrové hmoty, při malování voskovkami a horkou žehličkou musely být opatrné, aby se ve výtvarném zaujetí nespálily. Časté vydatné přepršky neodradily malé účastníky, aby si nevyzkoušeli hod míčkem na cíl, neprolezli dlouhým tunelem, neproskákali se pavučinou z provazů nebo se neprojeli na koníkovi. Ve chvíli, kdy nastal čas na divadlo, přišel takový liják, že se dřevené loutky i jejich vodiči rozhodli přemístit pod střechu. A tak se Pohádka o Honzovi konala před oltářem kostela.

A co muzika?

Než nadešel čas koncertu, o který se letos postarala skupina mladých hudebníků se záhadným názvem Jääääär, pečoval o hudební potěšení pan flašinetář. V černé buřince a dobovém obleku, z počátku zahalený do stylového svrchníku s pelerínou, působil tento milý starší pán, jako kdyby vystoupil z filmu pro pamětníky. Na orchestrionu nejdřív pouštěl známé melodie a potom točil kličkou flašinetu, kterou půjčil do ruky nejednomu zájemci. Společně i každý zvlášť jsme se na zlomky okamžiků ponořili do dávných časů.

Panoptikum Maxe Fische

Zatímco pan flašinetář byl na pouti v Kytlicích poprvé (a doufám, že ne naposledy), vyvolávač Max Fish se svou divadelní družinou sem neodmyslitelně patří. Nechraptí, nekoktá ani neškytá, naopak je ho slyšet až na druhý konec Lužických hor. A tak to má být. Dozvíte se od něj například, že paní u dolního stánku doprodává poslední báječné koláče, že v občerstvení můžete ochutnat pravou italskou kávu, že slečně, co stojí vedle něj, to moc sluší, nebo že za dvě a půl minuty začne divadlo. Jím osobitě podané informace každou chvíli vystřídá nějaký drobný divadelní kousek z jeho Panoptika. Mnohé z nich už za ta léta známe, ale stejně se jim nakonec spolu s ostatními smějeme.

Bez jídla to nejde

Nabídka pouťového občerstvení byla tento rok vskutku rozmanitá. Vedle masojedů s klobásou na tácku si přišli na své i milovníci vegetariánské kuchyně (jáhly na kari byly prostě skvělé). Tu měla paní plné ošatky svatebních koláčků, tam prodávali vanilkové oplatky, perníčky voněly po skořici a zázvoru a po vdolcích se jen zaprášilo. Náš stánek nabízel třeba povidlový perník, mrkvovou bábovku, zázvorové a čokoládové sušenky nebo chleba s pažitkovou pomazánkou. Vzduchem se občas linula vůně kávy, děti si pošmákly na ovocných domácích limonádách. Já sama vzhledem k chladnějšímu počasí vypila několik velkých misek dobrého čaje. Nechybělo pivo ani kofola.

Třeba zase za rok

A zase prší. Vypadá to, že budeme letos balit dřív. Koláče, sušenky, chleby, všechno je snědeno. Stříška našeho stánku ani slunečníky už nestačí zadržovat spadlou vodu a výrobky začínají vlhnout. Ostatní to vidí podobně a začínají také sklízet. Sluníčku se nás zželelo. Na chvíli vykouklo, aby nám pomohlo alespoň trošku osušit zvlhlé věci. Než nás doženou další kapky, které se kupí v černých mracích nad blízkými kopci, stačíme vše zabalit a odnést do auta. Odnáším odpadky (viz vsuvka) a míjím Luďka Farkaše. Jeho osobnost je součástí kytlické pouti stejně jako Max Fish. Žije ve svém světě a maluje krásné obrázky, které ale už schoval před deštěm. Minule jsem si říkala, že si chci příště jeden koupit. Zapomněla jsem. Tak snad za rok.

Moje povzdychací vsuvka: Odnáším odpadky, které mám v jednom pytli, ale hodlám je roztřídit. Před stánkem s občerstvením jsou zavěšené obrovské černé pytle a u nich velké nápisy: plasty, papír, plechovky, směs. A všude všechno! Ach jo!

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné