Jak funguje paměť? Zůstane vzpomínka uložená v hlavě navždy stejná? Co myslíte?

Panuje obecná představa, že vzpomínka je něco uloženého do pomyslného šuplíku v hlavě. Jsou-li příhodné okolnosti, podaří se nám šuplík otevřít a najít tam onu vzpomínku tak, jak jsme ji tam dali. To je ale omyl. Tak za á, žádné šuplíky nebo centrum vzpomínek nebylo nikdy objeveno. Lítá si to tam po mozku podle jakéhosi řádu, ke kterému moderní věda zatím nezná klíč. A za bé, i když tu vzpomínku vylovíme, nikdy nebude stejná. Vzpomínky se přetváří v čase tak, jak se měníme my.

Jak funguje paměť? Zůstane vzpomínka uložená v hlavě navždy stejná? Co myslíte?

Vzpomínka a paměť

Uchování vzpomínky spojujeme s pamětí. Paměť je výběrová a živá, občas taky selhává. Proto se lidé snaží od pradávna vymýšlet způsoby, jak nespolehlivou lidskou paměť něčím podložit. Písmem, obrázky, vyprávěním, písní. Když se daří vzpomínky ukládat jinam než do lidské paměti, třeba do počítače, přirozeně nám paměť slábne. Jakého mají pamatováka společnosti bez znalosti písma! Jen připomenutí pro starší ročníky, jako jsem já – před nástupem mobilních telefonů jsem si pamatovala aspoň deset telefonních čísel, dneska vytáhnu z paměti čtyři aktuální. Zajímavé ale je, že si stále pamatuju náš starý telefon domů. Pravda, telefonní čísla nahradily přihlašovací údaje, PIN kódy a hesla do všeho možného. Takže snad úplně nezblbneme.

Co si pamatuje hlava, je jedna věc. Ale stejně důležité je to, co si pamatuje tělo. Vždycky si vzpomeneme, jak chodit, plavat, tancovat tanec, jezdit na kole nebo řídit auto. Na tohle opravdu neexistuje žádný šuplík. Kde jsou tyhle věci uložené? Existuje hypotéza, že tělo si toto pamatuje v tkáni zvané fascia (čti faša). To je takové to blanité nic, co obaluje svalstvo a vnitřní orgány. Jestli jste někdy porcovali maso, tak si vybavíte takovou průhlednou tkáň, jakýsi jemný obal, který to všechno drží dohromady. Je velmi pravděpodobné, že v této síti se nám uchovávají vzpomínky motorické.

Kdy to bylo?

Já osobně jsem na tom s pamětí dost dobře. Teda, řeknete si, to by mohl říct každý, ale já k tomu mám určité důkazy. Nestává se mi často, že bych nemohla věci najít. Pamatuju se, kde mám klíče, peněženku, kde jsem zaparkovala auto. Nepíšu si nadcházející akce do diáře, protože si pamatuju, kde mám kdy být. Mluvím několika jazyky a nedávno jsem obhájila doktorát. Vybavuju si vzpomínky z dětství, a to až z doby jednoho roku věku. Rodiče nechápavě kroutí hlavou a říkají: „Ne, to si nemůžeš pamatovat, to jsi byla úplně malá.“ Ale já si zcela bezpečně pamatuju i ten moment neskutečné frustrace, kdy jsem vyrostla z batolete a už jsem se nemohla nasoukat pod gauč, kam jsem se kdysi schovávala. Měla jsem takové kočičí pravidlo: kudy projde hlava, projde i zbytek. A najednou to nefungovalo. Ach jo. Vybavuju si obrazy, místa, vůně, nálady, situace. Vím však o jednom svém problému, a to jsou datumy historické. Nejenom ty z dějepisu, ale i ze života. Zapomínám na narozeniny rodinných příslušníků (včetně těch svých), naštěstí už si na to moji blízcí zvykli. Nejen že si každý rok ujasňuju, kolikátého jsme se s manželem brali. Já ani nevím, který to byl rok!

Na druhou stranu můj manžel si nepamatuje téměř nic ze svého dětství, zapomíná, že ty šrouby už koupil (pak mu je vytáhnu z kapsy), a je schopen vyprávět mi historku o nějakém chlapíkovi, přičemž zapomněl, že jsem mu ji před týdnem vyprávěla já. O tom, na čem jsme se domluvili na příští týden, ani nemluvím. Ovšem letopočty a data si pamatuje na rozdíl ode mě dobře, stejně jako výšky světových velehor a rozměry vodních ploch a toků. Jak to?

[hide]

Spojuje to emoce

Komik Mark Gungor vysvětluje v jednom skeči rozdíl mezi mužským a ženským mozkem. Je to vtipné, doporučuju vidět, tedy pokud vás neiritují sexistická zjednodušení. Vysvětluje, že mužský mozek jsou krabice, které muž vytahuje a otvírá, ale dává si dobrý pozor, aby neotevřel dvě najednou a aby se ty krabice navzájem nedotýkaly. Zatímco ženský mozek je klubko drátů, kde je všechno spojené se vším, lítají tam impulzy jak o závod a všechno to drží pohromadě za pomoci a je poháněné emocí. Proto si ženy tak dobře všechno pamatují. V tomto bodě si myslím, že má velkou pravdu. Emoce podle mého názoru funguje jako účinný fixátor vzpomínky. Tohle je patrně můj případ. Silně prožívám, proto mám vzpomínek na rozdávání. Taky funguje, že když mám nějaké situace fotit (tedy soustředit se na technickou věc namísto prožitku), pak z nich nic nemám. Z tohoto ranku další zajímavost: navždy se mi uložily do paměti vzpomínky na fotografie, o které jsem nějakým způsobem přišla.

Nastavení mysli

Dalším faktorem při vybavování vzpomínek je stav mysli (mind set). Vzpomínky se nám vybavují lépe, když jsme ve stejném naladění jako při jejich ukládání. Když jste na sešlosti s rozšířenou rodinou, přejedeni chlebíčků a nachlemtaní limonádou, vybavují se vám vzpomínky na všechny tetičky a strýčky, na které si v pracovním životě spíš nevzpomenete. Když jste na dovolené, vzpomínáte si na podobné okamžiky, kdy vám přímořský vánek čechral vlasy. A před zkouškou si dávám kafe, protože jsem ho pila i v momentě, kdy jsem se na ni připravovala. Vědci tuhle hypotézu ověřovali. A použili k tomu alkohol. Pokusné osoby si zapamatovávaly informace pod vlivem alkoholu, ve střízlivém stavu si je pak nedokázaly vybavit. Ovšem po požití paměť ožila a pokusné osoby si v opilosti vybavovaly to, co si v opilosti zapamatovaly.

Vzpomínky transformované

Pozoruju společenskou posedlost ukládáním vzpomínek na různá média. Chápu to, ostatně vzpomínky jsou to, co nás činí tím, kým jsme. Já ale nepotřebuju přesný záznam toho, jak mé děti žvatlají na pískovišti. Něco mám ve vzpomínkách jasně, něco matně, něco je třeba už dávno přetransformované. Ostatně, například traumatické vzpomínky si paměť přeci jenom musí trochu upravit, aby se s tím dalo žít. Ale i některé hezké vzpomínky můžou být nebezpečné, neboť nás vážou k jednání, způsobu života nebo osobám, na které bychom měli už dávno zapomenout. A jak říká můj manžel, nakonec ani tak nezáleží na tom, jestli je ta historka o chlapíkovi pravdivá, hlavně že je vtipná a lidi se zasmějou. Ať tak či onak, pamatujte, že vzpomínka na minulost je vždycky vzpomínkou dnešní.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/06

jako součást hlavního tématu čísla Vzpomínky

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné