Do duše dítěte: Člověk jako příběh

Lidská psychika je velmi složitá, každý člověk je originál. Každý z nás má jiný „příběh“. Co to pro mne znamená, když hovořím o „příběhu“? Každý z nás se narodil do nějaké rodiny, prostředí. Naši rodiče byli dětmi svých rodičů, oni zas dětmi svých… Rodiny mají také své „příběhy“. Vše, co naši předkové prožili, se zapsalo do rodinné historie, vytvářelo postoje, zvyky, představy i tabu. Také způsob výchovy, předávané hodnoty. To vše do sebe jako malé děti automaticky přijímáme, stává se to naší neuvědomovanou součástí… a neseme si to životem dál. To je samozřejmě v pořádku, vytváří se soudržnost rodu. Ale co když rodina automaticky předává něco, co už je přežité, nebo nám osobně nevyhovuje a bere nám to svobodnou volbu?

Do duše dítěte: Člověk jako příběh

Text: Barbora Nováková

K tomu přistupují další vlivy, to, co jako děti skutečně zažíváme – v rodině, ve škole, ve vztazích. Všechny tyto zážitky integrujeme do svého nevědomého programu. Opět musím říct – je to v pořádku. Co když je ale v našem programu něco, co nám neslouží úplně ku prospěchu, co nás nutí reagovat a prožívat tak, že opakujeme určité vzorce, které nás omezují, trápí nás, komplikují nám i druhým život?

Lidé ke mně přicházejí z různých důvodů. Někteří proto, že se ocitli v tíživé životní situaci, jiní proto, že si uvědomili, že chtějí ve svém životě cosi změnit, další chtějí pracovat na svém osobním rozvoji. K tomu všemu je dobré poznat vlastní „příběh“. Rozhodně nejde o „hrabání se v minulosti“ či hledání viníků. Věřím tomu, že většina rodičů se snaží pro své děti zajistit to nejlepší. Sama mám děti i vnoučata. Díky tomu ale také vím, jak těžký úkol je být „dost dobrým rodičem“. Když ale pochopíme svůj příběh, pak můžeme zjistit, kým jsme dnes, logiku toho, co se nám nyní děje a jak situace prožíváme.

V naslouchání příběhu se zaměřuji na některé klíčové vlivy:

Bezpečí

Každé dítě, které se narodí do tohoto světa, intuitivně cítí, že je ohrožené. Když se o něj maminka nebude starat, zemře. Je vybaveno křikem, roztomilostí, maminka hormony, tak aby vše fungovalo. Přesto tady pocit ohrožení je. Potřebu bezpečí máme celé dětství, a dá se říct, že celý život. Začíná už při našem početí, takže samozřejmě to, co maminka prožívá v těhotenství, vnímá i dítě v jejím těle. Úkolem rodičů je dítě přesvědčit, že svět je bezpečné místo. Mateřskou péčí, atmosférou v rodině, tím, že to, co dítě obklopuje, je předvídatelné, že to, co je pro dítě důležité, prostě funguje. Když se to povede, dítě jde do života nebojácně. Může se ale stát, že dítě pocit bezpečí zcela nedostane. Třeba i z důvodů, které rodiče nemohou ovlivnit: například maminka onemocněla nebo se rodiče dostali do existenčních potíží. Tím v rodině vzniklo napětí. Nebo dítě muselo brzy do jeslí. Není možné, aby rodiče naplnili dětskou potřebu bezpečí stoprocentně. Na to je život příliš složitý. Pokud ale potřeba bezpečí není zásadně naplněná, může dítě vstupovat do života s tím, že svět není bezpečné místo, že musí být ostražité a musí si vytvořit mechanismy, aby přežilo.

Přijetí

Děti potřebují, aby je rodiče přesvědčili o tom, že jsou dobří. Potřebují slyšet: „jsi dobrý, máme tě rádi takového, jaký jsi“. Tady se „úkoly“ dělí mezi maminku a tatínka. Maminka je „z popisu práce“ ta, která přijímá naprosto bezpodmínečně. Má své nejkrásnější miminko. Tatínek sice také miluje bezpodmínečně, ale zároveň už od dítěte očekává určitou snahu. Když dítě nedostane od rodičů úplné přijetí, zůstává vnitřně nejisté. Nezná svou cenu. Každý pak volí jiný způsob, jak se s tím vyrovnat. Někdo předpokládá, že musí být extrémně hodný, aby ho lidé přijali. Nebo žije v přesvědčení, že ať dělá, co dělá, tak se stejně přijetí nedočká. Z někoho se stane útočný a zdánlivě velmi sebejistý člověk. Variant je celá řada, všechny ovlivňují vztahy, které v dospělosti takový člověk tvoří. A protože ani v tomto ohledu nemohou rodiče „fungovat“ bezchybně, jsou unavení, křičí, zlobí se, neposkytnou něco, co dítě očekává, prostě takový život je. Všichni jsme zažili nějaká zklamání a odmítnutí, jsme tedy všichni nějakým způsobem zraněni. Prozkoumat svá zranění a porozumět jejich důsledkům na náš dospělý život otevírá cestu ke svobodnému prožívání sebe sama i k vytváření zdravých vztahů se světem.

Budování vztahů

Rodiče své dítě zvou do vztahu. Říkají: pojď se mnou péct buchty, pojď se mnou opravovat auto… Tím dítěti sdělují: „Baví mne to s tebou, rád s tebou trávím čas.“ Dítě potřebuje zažít pocit, že o něj lidé stojí. Tedy nejen, že je pasivně přijímáno, ale i že je o něj aktivní zájem. Takový člověk se v dospělosti neobává odmítnutí, může se zdravým sebevědomím navazovat kontakty. Když naopak v člověku vznikne pocit, že není tak žádoucí, jít třeba do společnosti je pro něho těžké. Už očekává, že o něj lidé nebudou stát. Tím spoluvytváří realitu, která mu zpětně potvrzuje, že o něj druzí opravdu nestojí. A tím se zase rozpoutávají kompenzační mechanismy – začne být třeba nepříjemný, obranný. Nebo je naopak hlučný a strhává na sebe pozornost. Opět, pochopení toho, „jak jsem udělán“, otevírá možnost osvobodit se.

Předávání lásky

Nejen, že dítě přijímá lásku, také se potřebuje naučit bezpečně dávat. Je důležité, jak maminka reaguje na to, když jí dítě namaluje obrázek, jak reagují rodiče, když se s nimi jde potomek pomazlit. Jestli dítě přijímají, nebo ho odhání s tím, že nemají čas nebo jsou unavení. Nechci nastavovat nějakou nerealistickou laťku, samozřejmě všichni rodiče někdy říkají, že nemají čas. Jde o to, co převažuje. Když rodiče své dítě příliš od sebe odhánějí, nestojí o něj (mám třeba klienty, kteří si pamatují, jak v dětství museli být zavření v pokojíčku a nesměli z něho ven), pak je samozřejmě těžké ve vztahu dávat. Takový člověk si nemyslí, že by jeho způsob lásky byl přijat. Buďto se pak může stáhnout do sebe, nebo se může stát o to agresivnější, může se stát zatrpklým, nebo se může tvářit, že dávat vůbec nepotřebuje. To všechno už jsou ale zase ony obranné mechanismy jako reakce na zranění.

Práce s emocemi

Děti na vše reagují emotivně. Svým způsobem jsou pro děti emoce děsivé, protože nad nimi nemají žádnou kontrolu. Potřebují někoho, kdo jim s nimi pomůže, kdo je naučí, jak emoce zvládat. Zároveň je důležité umět své emoce vnímat, protože nepodléhají rozumu a říkají nám, jak to opravdu cítíme, jak nám skutečně je, co jsme opravdu my. Když neumíme vnímat svoje emoce, ztrácíme sami sebe. Ale zároveň, když jim neumíme vládnout, zůstáváme malým dítětem. To je velké téma. Myslím si, že v české společnosti moc s emocemi pracovat neumíme. Buďto se emoce racionalizují nebo se zakazují nebo se jim podléhá. Děti slyší třeba: nebreč, chlapi nebrečí. Proč se pořád vztekáš, já jsem unavená. Nebo: ty toho naděláš, vždyť se ti nic nestalo…V dospělosti se pak takoví lidé mohou bát emoce projevit, teprve se je učí číst a zacházet s nimi. Nebo děti, které doma slyšely křik a negativní emoce, se třeba úzkostně snaží nekřičet. Nebo naopak křičí také. Je to emoční inteligence, kterou se buď v rodině naučíme, nebo ne. A když se jí nenaučíme, nemůžeme být úplně sami sebou.

Odvaha, vůle, racionalita, vytrvalost

I tomu bychom se v rodině měli naučit. Sem patří: tohle jsi ty, jsi dobrý, dokážeš se snažit a něco vydržet, máš na to, abys zvládl to, co chceš. Zajímavé je, že v tomhle většinou Češi moc problém nemají. Jsme hodně zakotvení v racionálnu a ve výkonu.

Partnerství, sexualita

Rodiče nás mají uvést také do naší pohlavnosti. Ženy se potřebují naučit být ženami, muži být muži. Učíme se to tím, že pozorujeme rodiče, jak to mají mezi sebou, a když jsem žena, tak pozoruji maminku, a napodobuji ji, nebo se naopak snažím být jiná než ona. A zároveň tatínek je obrazně můj první „partner“. Když mě třeba tatínek rozmazluje, čekám, že mě muži budou ve vztahu rozmazlovat. Nebo když po mně chce tatínek jenom výkony, potom i jako žena podávám výkony a myslím si, že to je do partnerství správné. Vznikají stereotypy, podle kterých se se chováme samy k sobě jako k ženám. Analogicky je to s muži.

 
Osvobození příběhem

To, co jsem tu uvedla, je samozřejmě velmi zjednodušující. Lidská psychika, lidská duše je složitá. Vše souvisí se vším. Má celou řadu plošek – jako broušený diamant. Je možné si ji prohlížet ze všech stran – a hledat souvislosti, snažit se porozumět. A zřejmě nikdy neporozumíme zcela… Přesto si myslím, že úsilí porozumět sám sobě stojí za to. Když si člověk během procesu sebepoznání projde svůj příběh, může mnohé pochopit, přijmout a svobodně změnit. Jsme dospělí, nemusíme opakovat staré vzorce. V tu chvíli se stáváme svobodní, jsme tvůrci svého života.

Kdo je Barbora Nováková?

Pracuji jako psychoterapeut. Vzhledem k tomu, že mám filozofické a sociální vzdělání, působím mimo oblast zdravotnictví. Z toho důvodu je správný název mé práce „psychosociální poradenství“. Mám moc ráda definici jednoho mého pana profesora, který říkal, že psychoterapeut je člověk, který klopýtá za svým klientem a snaží se mu svítit pod nohy. Nikam ho nevleče, neznásilňuje, neříká mu, co má dělat. Klient je ten, kdo si rozhoduje, co s životem bude dělat. Ale není na to už sám. Existenciální psychoterapie věří v to, že člověk je dobrý, že v každém je síla k sebeuzdravení, sebekorekci a seberozvoji.

Koukněte na: www.baranovakova.cz