Co jsem si odnesla ze semináře Cesta stromů

Mám ráda procházky po lesoparcích a zámeckých zahradách. Nořím se do zeleně a bytostně nasávám její vyživující sílu. Dotýkám se stromů a v duchu se jich ptám „Jak se daří?“ nebo „Co už jste všechno zažily, když už tady stojíte tak dlouhý čas?“ Zatím jsem nikdy „neslyšela“ odpověď, jen někdy zažívám v blízkosti některého z nich zvláštní pocit. Ale možná je to tak, že přání je otcem myšlenky. Zároveň si uvědomuji, jak málo o stromech vím. Dostalo se mi ale možnosti prožít společně s rodinou jeden krásný den v přítomnosti dvou lidí, kteří toho o stromech a dřevu vědí hodně. Bylo to na semináři Cesta stromů v Lužických horách.

Co jsem si odnesla ze semináře Cesta stromů

Dřevo se hudbou odívá

Pan Karel Kříž vede seminář se svou krásnou paní Irenou. Zahájí jej tím, že po krátkém přivítání zahraje na fujaru. Stát na trávě a být obklopen stromy, poslouchat ševelení listů a zpěv ptáků, to je krásná chvíle sama o sobě. Pokud se do toho všeho začnou linout tóny hudby, prožitek je umocněn a člověk se dostává na krátký okamžik do jiné úrovně bytí. Něco se otevírá a zdá se, že jsme něčemu blíž. Čemu? Snad sami sobě. Tóny dozní a pan Karel se pustí do povídání. Vymezený čas stačí jen na část toho, co o stromech ví, co načetl v knihách, co sám vypozoroval. Otevírá se před námi nevyčerpatelné téma.

Chvála ždímačkám

Pan Karel před lety začínal s dřevěnými výrobky a šlo to pomalu. Všechno dělal ručně včetně broušení a konečného dohlazování. Stále nemohl přijít na to, jak práci vylepšit, zjednodušit a urychlit. Až jednou k němu přišel v noci sen, který mu přesně popsal, co má udělat, až ráno vstane. Pan Kříž vypráví: „Měl jsem jít do sklepa a najít starou ždímačku po babičce. Už jsem se nemohl dočkat rána.“ Ze staré ždímačky si pan Karel vyrobil – přesně podle návodu ze snu – elektrickou brusku na dřevo. Nakonec se přesně hodila na opracování drobných dřevěných předmětů, jako jsou příbory, spony do vlasů, hřebeny apod. Od té doby sbírá ty nejstarší elektrické ždímačky, o kterých tvrdí, že vydrží být i celý den zapnuté, motor se nepřepálí a přitom je krásně tichý. Pokud někdo takovou vlastní, Křížovi za ni budou rádi!

Není klient jako klient

K programu semináře nepatří jen poslouchání, ale také si můžete některý z výrobků dovyrobit, to znamená obrousit, ohladit a napustit voskem a olejem. „Někteří lidé nechtějí nic vyrábět, ale jen poslouchat. Jiní se zase nehnou od brusky a smirkového papíru“, vysvětluje pan Kříž. My jsme patřili do druhé skupiny. Od chvíle, kdy se před námi otevřela krabice plná dřevěných „polotovarů“, které jsme si mohli opracovat a odnést domů, se bruska nezastavila. Pod rukama se nám tvarovaly lžíce a amulety na krk a při tom jsme stále nasávali další informace. Třeba o Keltském stromovém kruhu, který je něco podobného jako Zvěrokruh, jen si podle data narození nehledáte sluneční znamení, ale „svůj“ strom (rozdělení podle stromů najdete na stránkách pana Kříže nebo v knížce Keltský stromokruh, která ale vůbec není k sehnání). Zajímavé bylo také poznání, že každý strom roste do spirály, nebo názorná ukázka, jak vlastně rostou větve.

Vzhůru do skal

V druhé půlce semináře, poté, co je bruska vypnuta a uklizena a žaludky účastníků uspokojeny, se skupinka vydá autem do Jetřichovic. Tam vykročí s batůžky na zádech na krásnou procházku po hřebeni. My jsme v těch nejvyšších místech narazili na keříčky obsypané borůvkami, takže jsme si osladili chvíli a zamodřili pusy. Na chvíli jsme se zastavili u skupiny krásných vysokých buků, jejichž vysoko položené koruny připomínají deštníky (a také tak fungují). Dozvěděli jsme se, že bukové lesy byly v dávných dobách inspirací pro stavbu prvních chrámů. Další krásné okamžiky jsme si dopřáli na místních vyhlídkách z vrcholů pískovcových skal. Nádherné výhledy na Lužické hory byly podmalovány tóny z fujary, kterou si pan Karel statečně celou dobu nesl s sebou.

Den se nachýlil k závěru, předpokládaný sestup na parkoviště se více jak o hodinu posunul. Hovor plynul dál a dál, ale bylo potřeba se rozloučit. Ještě píšeme poslední zápisky do bločku, znovu a znovu se dotýkáme hlaďoučkých dřevěných předmětů a máváme paní Ireně a panu Karlovi s přáním, že se přeci ještě někdy potkáme.

Koukněte na: www.stromyazivot.cz

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné