Česká kytka

Nevzpomenu si už, kde jsem četla tohle zamyšlení jedné květinářky, která nerada váže velké pugéty, ale utkvělo mi v paměti pro svou poetickou logiku. Rozvažovala nad tím, že za velkými pugéty se skrývá něco smutku. Muži je kupují buď milenkám, nebo podváděným manželkám. Skromná kytka z upřímného srdce, i za poslední drobné, nese v sobě více citu a radosti.

Česká kytka

Kytku nebo pozornost

Z vlastní zkušenosti nemůžu než květinářce přitakat. Taky jsem v minulosti občas vypustila z pusy směrem ke svému manželovi úplně nesmyslnou větu: „Že bys mi třeba aspoň někdy přinesl kytku“. Dneska už vím, že o kytku vůbec nešlo a že jsem akorát postrádala pozornost. Kytky jsem přestala vyžadovat, řeknu si o pozornost jinak a úplně na rovinu: „Potřebuju pohladit. A podrbat. A pořádně.“ Vlastně ani o kytky ve váze nestojím, spíš si hledím toho, aby byly kolem mě a já se mezi nimi mohla cítit dobře. Ani mě neláká si nějakou luční domů natrhat. Jediné, u čeho jsem zůstala, je, že sklidím levanduli a nechám někde po domě bez vody stát. Ona tam zůstane a občas, když se kolem ní rozvíří vzduch, zavoní. Myslím, že dospívám.

Všímáte si?

To dospívání ještě povysvětlím. Jedná se spíš o posun na škále od vlastnění k bytí. Humanistický psycholog Erich Fromm v notoricky známé knížce Mít nebo být uvádí takové pěkné květinové příklady, když vysvětluje, že dva různé módy existence – bytí nebo vlastnění – prostupují prakticky čímkoliv, třeba i básněním. Podívejme se na toto blíže.

Ukázka číslo jedna, z tvorby anglického básníka Tennysona z 19. století:
Květinko v popraskané zdi
Z pukliny tě vyjmu a
Celou tě podržím s kořínky,
Maličká – kdybych tak mohl pochopit
Co jsi, s kořínky i se vším a vše ve všem,
Mohl bych poznat, co je Bůh a co je člověk.

A ukázka číslo dvě, haiku od japonského básníka Bašó:
Když se pozorně podívám
Co vidím?
U plotu kvete nazuna!

Co tím chtěli básníci říci? Angličan se sice chová jemně, ale prostě nemůže jinak, než že zatouží kytku vypreparovat ze zdi, celou prozkoumat, zanalyzovat a získat nějaké poznání. Přitom poznání je nabíledni: kytka vytržená zvadne, uschne, zahyne. Japonský poeta se prostě jen pořádně kouká a květinu vidí. Nechá ji tam, kde je, prožije si pocit a tím to končí. Tak nějak je to teda se mnou, raději je nechávám být a víc si jich všímám.

Ó, denivko spanilá!

Nechci říct, že netrhám kytky. Kytky trhám a okamžitě strkám do pusy. Nejkrásnější květinou je pro mě lichořeřišnice, nedělám rozdíl mezi červenou, oranžovou nebo žlutou. Na vysoké příčce oblíbenosti se umísťují též sedmikrásky, ale nemůžou si přede mnou být jisté ani květiny maskující se nenápadnou zelenou barvou. Já je prostě žeru. V mém chřtánu mizí i čtyřlístky pro štěstí. Když na jaře obdivuji rozkvetlé stromy, můžu budit dojem japonského básníka opájejícího se čirou krásou, ale sama sebe podezřívám, že za tím zase bude ten můj nenasytný apetit. „To nám krásně kvete třešeň“, pomyslím si, ale už tam někde v mozku naskakuje ustálené spojení kvete-dozraje-sežeru. Dlouho dokážu rozjímat nad krásou brokolice, květáku či chřestu, to jsou panečku kytky…

Pardon, nějak jsem se nechala unést, kedlubny jsou jiné téma. No ale už je všem jasné, že jsem beznadějný kytkožrout. Myslím, že by se toho mohl chopit nějaký podnikatelský záměr. Kdyby mi manžel v květinářství mohl pořídit pugét, co bych večer spořádala jako salát, pak bych se možná vrátila ke starému dobrému: „A že bys mi někdy přinesl kytku?“

Umění a řemesla

Ale víme, že taky přicházejí období, kdy těch kytek kolem nás moc nekvete. Pak se odhaluje pravda a já spokojeně můžu konstatovat, že má náklonnost ke květinám není jen žravé povahy. Miluju totiž květinové vzory. Textilní tapety, potahové látky, oblečení, talíře, hrníčky – na všem můžou být květinové vzory, toho není nikdy dost. Ale pozor, musí to mít nějakou úroveň. Tu moji nastavuje hnutí Arts & Crafts, styl z konce devatenáctého století. Znova a znova si listuju knihou s reprodukcemi děl z dílny Williama Morrise. Ty úžasné vzory studuju, kreslím, maluju. Povšimla jsem si, jak to změnilo moje „koukání se“ na květiny, když je mám před sebou naživo. Najednou vzory, barvy a kontrasty jakoby samy vystupují a já tu přírodu najednou chápu úplně jinak. A nemusím nic trhat a preparovat, abych pochopila Boha.

A vůbec Arts & Crafts je moc zajímavé hnutí, jestli vás to zajímá. To už industriální revoluce bafala z továrních komínů a plivala standardizované výrobky jako na běžícím páse, vykořisťovala dělníky jak o závod a vůbec, na kytky se nějak zapomnělo. Naštěstí jemné duše umělců obrátily se zpět ke kráse přírody a tradici ruční výroby. Můj hrdina William Morris byl inspirován romantickou literaturou a středověkými řemeslnými postupy. U něj v dílnách se podle jeho designů tiskly ručně tapety, tkaly gobelíny, vyráběly textilie, keramické dlaždice, což šlo pěkně ruku v ruce s tím, že byl socialista a vůbec se mu nelíbilo, jak se dělníci v továrnách strojově lopotí. Proto v té své manufaktuře upřednostňoval řemeslnou zručnost před mechanickou výkonností. A jeho vzory jsou romantikou doslova protkané. Artyčoky a jiné bodláky, růže, tulipány, pomerančovníky, citronovníky, granátová jablka, orchideje, ničeho se nebojí. Ani tradice, ani exotiky.

Z pole do kuchyně

Ale zpět z industriální Anglie do Čech. Co se objevovalo na hrníčcích, talířích, truhlách a stěnách u nás? No přece kytky! Růže, tulipány, konvalinky a spousty dalších modrých a červených kvítků. Na ozdobných talířích zářily mezi klasy také chrpy a vlčí máky. Dechberoucí jsou svlačce na dřevěných dveřích. Na jižní Moravě zdobily a stále zdobí vchody do šenků a sklípků motivy vinné révy se zralými hrozny. Fauna nabízející varietu námětů pro lidovou tvořivost zdá se nevyčerpatelná. Co lidé vidí na polích, v sadech a zahradách, se promítá do jejich vnitřního světa. Příroda ochočená a zachycená v okamžicích, které si chceme uchovat. A taková je moje česká kytka. Vplétám do mozaiky břečťan plazící se přes zídku, kytky jsou prostě ta nejkrásnější inspirace designéra. Snad té inspirace zůstane dost alespoň v sadech a zahradách, když dnes na polích místo klasů, chrp a máku kvete jedna a ta samá žlutá kytka. Nová česká kytka – řepka.

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné