Běh: Proč vzít nohy na ramena?

Lidé původně běhali čistě z praktických důvodů. Aby dohonili zvěř a ulovili si tak něco k jídlu nebo aby rychleji zdolali určitou vzdálenost. I slavný první maratónec Feidippidés před dvěma a půl tisíci lety běžel přes 42 kilometrů po bitvě u Marathónu do Athén, jen aby přinesl zprávu o vítězství. Šel do toho s takovým nasazením, že v cíli dokonce vyčerpáním zemřel. V té době už se sice i závodilo, první běžecké soutěže v Řecku, Egyptě, Asii nebo Irsku se konaly zhruba před čtyřmi tisíci lety. Běh čistě pro zábavu, nota bene v takové míře, jak ji známe dnes, je ale záležitostí poměrně mladou…

Běh: Proč vzít nohy na ramena?

Když se vrátíme třeba i jen do devatenáctého století, pro potěšení tehdy lidé běhali opravdu výjimečně. Fyzického pohybu totiž měli dostatek – chodili pěšky, starali se o pole, štípali dříví, pečovali o domácí zvířata…, zkrátka tvrdě pracovali, aby si zajistili základní potřeby. Dnes se vozíme výtahy či auty a většinu dne mnozí sedíme v teplé kanceláři u počítače. Máme přehršel možností, jak se snadno a rychle najíst, k tomu tekoucí vodu, centrální topení nebo i telefony a internet, které umožňují obstarat mnoho věcí z jednoho místa. S těmito pohodlnými vymoženostmi nám ale také ze života vymizela velká dávka přirozené fyzické aktivity. Tu běh skvěle zastane. Když se chcete zpotit jen trochu, stačí se proběhnout po rovince v parku. Kdo potřebuje pořádně „naštípat dříví“, natrénuje na půlmaraton. „Lovci mamutů“ se pustí do zdolávání extrémně dlouhých či náročných tratí. Každý má své důvody, proč běhá. A přináší nám to mnohem víc než jen kompenzaci tvrdé fyzické práce.

Sedm důvodů, proč běhnám

Pro mě je běh především čirá radost. Nejlepší pocit mám, když nechám své tělo uhánět tempem, které si samo zvolí. Bez starostí, bez hodnocení, bez sledování vzdálenosti, bez konkrétního cíle. Líbí se mi také, že je to poctivá hra. Běh totiž neošálíte. Pokud máte po svých zdolat jakoukoli vzdálenost z A do B, tak to buď dáte, nebo ne. Nic mezi tím neexistuje. Běh je pro mě i meditace, duševní pohoda. Pár kilometrů po startu se dostanu do určitého transu. Dovedu se soustředit na jedno téma mnohem déle než v běžném denním ruchu. Nejlepší věci mě napadají právě při běhu. Čím déle jsem na trati, tím lépe si také pročistím hlavu a vytřepu z těla stres. Stejně tak se ale s odstupem dostaví i fyzická pohoda. Nejvíc mě baví štreky nad dvacet kilometrů, ideálně někde v přírodě. Je to pomalé, zato důsledné ždímání energie a v cíli jsem rád, že dokážu aspoň jít. Následný spánek a regenerace jsou pro mě ale tak osvěžující, že se pak cítím o dost silnější.

Když můžeme, pomůžeme si nějakým civilizačním výdobytkem, u zubaře si necháváme dát znecitlivující injekci a při bolesti hlavy saháme po ibalginu. Žijeme tak pohodlně, že to je až nepřirozené. Mně se často vůbec nechce jít běhat, hledám výmluvy a oddaluji to. Vím, že to bude vysilující, bolestivé a náročné. Nikdy jsem ale zatím nelitoval, že jsem nakonec vyrazil. Díky překonání nepohodlí a běhu jsem třeba jedno zářijové ráno kolem páté hodiny viděl z vrcholu Lysé hory v Beskydech východ slunce. Bylo to tak úchvatné, že si to budu pamatovat ještě dlouho. Ještě lepší je poznávání nových zákoutí na různých místech, kde jste poprvé. Na dovolené jsem třeba díky rannímu běhání poznal skvělá místa, kam jsme pak ještě ten samý den s rodinou vyrazili.

Rád si při klusání užívám samotu, ale také mě baví, když pohodovým tempem běžím s někým, s kým si mám co říct. Kdybych mohl, tak bych většinu různých schůzek absolvoval za běhu. Hodně lidí by se díky tomu přestalo zbytečně „vykecávat“. Moje osobní zkušenost je, že běžci jsou pohodáři se silným smyslem pro fair play a že se dobré vztahy běháním prohlubují a získávají nový rozměr.